MELOUNOVÁNÍ SE

Tanec, to je tvůj život
text Venál, úpravičky a fotky Řízek

Jak se již stalo – bez tří let pětiletou – tradicí, po táboru se vyráží za zábavou do víru našeho velkoměsta.

Nejinak tomu bylo i letos. Tentokráte jsme však ze zřejmých důvodů již nezavítali do doupěte bitek zvaného Futurum, ale zavítali jsme do doupěte kytek, chcete-li zeleniny. Pro neznalé, jednalo se o jakýsi klub Meloun, který roztáčel hvězdná kola sobotní československou diskotékou. Ti, kdo neměli prsa, museli u vstupu platit pade – dokonce i ti, u nichž je to sporné (autor a Luky Luky). Holky asi zval dýdžej Zagorka.

V sestavě, která čítala velice zkušené diskotékové borce, se objevili i pro letošek diskotékoví začátečníci, a možná i o to to bylo lepší. Potom, co jsme se konečně všichni sešli, někteří na večer velice dobře připraveni již z odpolední brigády, jsme začali vládnout parketu, rozvášňovat a obnažovat naše těla a v neposlední řadě i někteří z nás trochu střízlivět. Ono to vládnutí parketu vlastně nebylo moc těžké, když zpočátku tam kromě nás byly jen nějaké už trochu vysušené roštěnky a asi dva chlípní roštěnci.

Hodiny pomalu ale jistě utíkaly, někteří lidé mizeli, dýdžej hrál a my jsme začali pomalu ale jistě odpadávat. Samozřejmě, že ne všichni, ale jako bychom tušili, že večer se chýlí ke konci, tak naše taktika z úvodu večera se změnila z nekonečného tancování na oslovování dýdžeje, aby nám zahrál právě tu naší.

Po několika pokusech se skutečně povedlo a zahrál nám Vodopády od CHaoZZ a na přetřes přišla i velice populární píseň o 4% menšině, kterou sborově zpíval celý zaplněný sál. Co víc si ještě přát?

Tak zase někdy na luxusním mejdanu zdarec.

Made by Vencán 313 reg. ochr. zn. Kos Oř

SRÁŽKA SE SVALNATÝM BLBCEM

Fňukna a bebíčko
text a autoportrét Řízek

V pátek jsem byl naposledy v životě ve Futuru. Při odchodu z klubu mi holohlavý primitiv, působící zde v čestné funkci vyhazovače, o fut(u)ro dveří zhola bezdůvodně rozbil hlavu. A bezesporu jsem nebyl první.

Okolo půl druhé jsme si řekli, že už těch kolovrátků bylo příliš, nalezli jsme šatnu a chystali se vyrazit do mrazu. Když tu... Sikina hodlala otevřít nesprávné dveře. Že to nelze, upozornil ji holohlavý gentleman v mikině Lonsdale: "Seš normální, že lezeš ven nesprávnejma dveřma?"

"Dobře, ale nemohl byste to příště říct slušně?" zareagovala Maruška, jež šla za Sikinou. A ještě za nimi jsem vycházel já a zaslechl jsem odpověď svalnatého intelektuála: "Já si můžu říkat, co se mi zachce. Utíkej, prdelko." 

Přišel jsem a muži sdělil, aby se uklidnil a nechal holky na pokoji. Že to nebyl dobrej nápad, jsem pochopil záhy. To už jsem ležel na zemi a debílek do mne chtěl začít kopat. Jeho společník s podobným vzezřením se chystal také zasáhnout, ale jeho prý zastavili mí kamarádi (děkuji). Vstal jsem, viděl rudě a chtěl jsem mu to vrátit - naivně, sto kilo nemám, bojová umění a Daniela Landu nevyznávám. Chlapík se do mne opřel razantněji, odlétl jsem ke dveřím, zatmělo se mi před očima a najednou jsem byl venku. 

S úžasem jsem zjistil, že mi z hlavy prýští krev, měl jsem celou červenou ruku, aniž bych předtím jedl červenou řepu nebo něco takhle hrozného. Zavolali sanitku i četníky. Záchranka na jedničku, policie na slabší čtyřku - nechtělo se jim cokoli dělat, tlupa byť odhodlaných, ale dost opilých kamarádů je nemohla zlomit. A to se snažili ještě na služebně, když už jsme s Maruškou byli v Motole. Vyhazovači se mezitím prý někam ztratili. 

Jen dva stehy to spravily, na pohotovosti jsme rozhodně nebyli nejhorší případ - zaujala zvlášť dvojice lidí, kteří se v radotínské čajovně opili (čajem?) a "prošli sklem". Byli celí opuchlí, pořezaní a vysmátí a neměli telefon a kam jít. 

U nás to ale dopadlo dobře, tedy samozřejmě v rámci možností. A na vznětlivého vyhazovače chystá má právní poradna trestní oznámení. 

Akce se povedla na 18 %.

PETR, FRANTA, SUD

Dezoláti v klubovně
text a foto Řízek

Slavili jsme trochu komorně, ale velmi příjemně.

Transportér, kterému přibyl další šrám, tentokrát ne ode mne, přivezl strašnou spoustu pití a jídla, třeba ryby. V sudu se tísnilo padesát litrů branického moku, oproti oslavencově zvyku jsme se je všechny pokusili vychladit.

Pak dvacetiletý Ozzák navrhl, že bychom si mohli zahrát kuličky. Neměli jsme je, a tak jsme vytáhli petanque. Maruška a Domča nemohly najít prasátko, jinak to bylo bez problémů. Jenže pak se hra zhroutila, když tam Jirka zničehonic naházel téměř všechny koule, i když nebyl na řadě, a nikdo nevěděl, co s tím. Tak jsme šli pít.

A jíst - na le grillu se opalovaly klobásy. A rybičky. Dal jsem si se Slippym napůl makrelu a byla tak dobrá, že jsem na chvilku zalitoval, že vlastně nejím ryby. "Já nejím ryby," řekla mi Maruška, když jsem jí nabízel kousek. Budu si to pamatovat, ale asi oba děláme chybu.

V klubovně bylo tepleji, zvlášť když oba Marci Ztracení předvedli svou narozeninovou píseň. Zjihlému publiku se úplně zpotily voči vod slz; výkon zpočátku nervózních muzikantů gradoval v poslední sloce a určitě nejen oni budou vzpomínat na dlouhatánské ztracené "Jéééééé!" před závěrečným refrénem.

Přesto nikdo nechtěl přídavek, a tak došlo na diskotéku. Začala Moloko s Fatboyem Slimem, pak byl zprovozněn vánoční stroboskop, který blikal pomalu - pomalu - rychle, pomalu - pomalu - rychle. Osmadvacetiletý Franta pak připojil svůj notebook a sestavili jsme geniální playlist průřezový playlist od Hop tropů po Nirvanu. Martin Hrdinka by se divil.

Prý sem mám ještě napsat, že Marťas dobře tancuje. Zatímco Vašek, který byl na oslavě vlastně jen na skok, spíkoval s lakrosákem Andrewem, odešli jsme domů. A dneska se dopíjel sud a hrál se volejbal. U toho jsem už nebyl, tak nic nevím. Ale určitě to bylo taky fajn.