DYCKY ÖRESUNDSKÝ MOST

Saga Norénová, policie Malmö. Kultovní hláška sexy policistky ze seriálu Most. Ne TOHO seriálu „Dycky Most“, ale dánsko-švédské kriminálky. Dlouholetí předplatitelé Řízkových stránek vědí, že autor a ta dáma, která s ním bydlí, si potrpí na dovolené po stopách oblíbených příběhů (srovnej Oslo 2016). A i tentokrát se vaše oblíbená dvojice vydala mapovat místa výše zmíněného snímku, a to opět směrem sever Evropy – do Kodaně.

Saga bydlí za rohem (a přes moře): ve švédském Malmö. Její moderní byt stojí pod věžovitým bytovým domem známého španělského architekta a parkuje před ním Porsche 911 S z roku 1977 v barvě Jägergrün, což je něco mezi hlenem a Kaplického chobotnicí. Svůj nevšední vůz Sága kdysi vyhrála: spolužák se s ní vsadil, že nedostuduje policejní akademii. Sága má totiž Aspergerův syndrom, nebo něco, co se mu velmi blíží. Pro práci policisty to má sice své výhody, ale plodí to i řadu nekomfortních situací. Člověk, který napsal Most, nejspíš vymyslel nejdřív Sagu, se všemi jejími nedokonalostmi. A byl to výborný nápad.

Za porsche se řadí rodinný velkoprostorový vůz. Vystupuje z něj Martin Rohde z kodaňské policie. Jde váhavým krokem, protože je tu prvně. Nenapravitelný sukničkář Martin jede navštívit svou novou kolegyni, s níž vyšetřuje zapeklitý případ, který započal nálezem rozpůlené ženy na hranicích mezi Švédskem a Dánskem. Martin zatím neví, že se v bytě nachází i jeho osmnáctiletý syn, ale lze předpokládat, že z toho nebude mít radost. Dojde ke dveřím a dlouhé vteřiny hledá správný zvonek. Na zdi ve skutečnosti žádný není, ale Martinův představitel hraje velice přesvědčivě.

Na tento a další podobné fígle námi oblíbeného seriálu nás upozorňuje asi padesátiletá švédská průvodkyně Eva, která nás ve svém autě vybaveném oldschoolovými obrazovkami, na kterých promítá pasáže ze seriálu, doveze i k dominantě, která spojuje Kodaň a Malmö – k Öresundskému mostu. Po tomto osmikilometrovém kolosu se za hodinu vydáváme zpátky vlakem do Kodaně, kde už nás čeká další sightseeing s prvky nordic noir, neboli severské detektivky.

Byt Sagy Norénové (ta škatule).

Což je žánr, který je čtenářům a divákům sympatický tím, že zobrazuje detektivy jako běžné lidi se svými problémy, třináctými komnatami a démony. Každý správný severský vyšetřovatel je psychicky labilní, protože ho v dětství zneužívali, je na drogách nebo aspoň chlastá. Seriály plynou, zatímco se hlavní hrdinové srdnatě perou sami se sebou, a když už to fakt jinak nejde, občas i něco vyřeší.

Tím si odbudeme turistické lákačky a snažíme se zapadnout mezi místní.

Mít či nemít kolo, to je to, oč v Dánsku všem běží. A tak si i my půjčujeme bicykl a společně s tisíci Dány brázdíme ploché město až k Andersenově víle. I tato socha stejně jako mnoho dalších světových „pamětihodností“ je zatížena něčím, čemu říkám efekt „push-up podprsenky“. Na všech fotkách vypadá krásně, ale když ji pak vidíte na vlastní oči, je to taková oprýskaná slečna, za kterou se rýsují komíny kodaňských továren vyfukující oblaka kouře.

Byli jsme i v botanické zahradě,
kde toho bylo hodně k vidění.

Vracíme se zpátky přes malebné zálivy s kotvícími plachetnicemi. Normální manželé by dost pravděpodobně na takových místech zastavili a rozplývali by se nad jedinečností takového okamžiku…Já se můžu dojímat leda sama, protože Luky chytil slinu a tempem závodu 1000 mil mi ujíždí někam do noci. Tak třeba jindy, říkám si, když šlápnu pořádně do pedálů, aby se mi můj muž příliš nevzdálil i fyzicky.

Kodaň je zábavná, je drahá, fouká tam, je mekkou cyklistů, místem, kde všichni mluví brilantně anglicky a kde si v restauraci dáte alkohol a pizzu s marinovaným květákem jen výjimečně, protože by vás to zruinovalo. A vůbec nevadí, že to tam ani v nejmenším nevypadá jako v seriálu Most.

text Maruška a Řízek, foto Ř. a paní Eva

ESVÉBÉČKA

O jednom nežádoucím účinku se příbalový leták antibiotik nezmiňuje: pacientovi jejich užíváním klesá IQ. Jinak si neumím vysvětlit fakt, že jsem včera využil volný chřipkový večer tak, že jsem ulehl k televizi a - aniž mě kdokoli nutil - pustil jsem si premiérový díl seriálu Svatby v Benátkách. Dokonce jsem to dokoukal do konce; při asi osmdesátiminutové stopáži a třech reklamních pauzách s prostředky proti inkontinenci je to myslím slušný výkon. Co je horší, já jsem z toho vlastně měl místy i radost.

Přiznám barvu, ať nejsem jako intelektuál, jenž se ofrňuje nad Bleskem a pak potajmu na bulvárních webech kliká na zábavné fotky s Petrem Kolářem a neznámým bílým práškem: koukáme na to se ženou bohužel celkem pravidelně, zpříjemňujeme si tím večery trávené na chatě s babičkou. Teda zpočátku hlavně žena koukala. Já jsem si k televizi brával knížku, ale naneštěstí jsem se skrze tak blbé, až zábavné dialogy, nešikovně skrytý product placement a hlasité reklamní pauzy nedokázal soustředit.

A tak jsem spolu se statisíci dychtivých divaček zřejmě převážně v malých vesnicích, domovech důchodců a v domácnosti začal řešit ústřední otázky celého seriálu: kdo bude tím pravým pro paní Olgu, spolumajitelku svatebního salonu? Šarmantní fotograf Romeo, úlisný Trenér, či snad excentrický exotický malíř José Pivoda? A čí jsou vlastně ty její děti? Proč se jedno z nich během přestávky mezi sezonami změnilo na tlustší a hloupější? Všimne si toho Olga někdy? A proč pořád chtějí měnit ty dodavatele energií?

Nemá cenu si něco nalhávat, včerejší díl Esvébéček (říká se tomu tak? Jako Vékávéčka nebo Béháčka) patřil k těm dějově chudším. Žádné dramatické pády z traktoru, hrdlořezové navštěvující dětské pokoje či aspoň nevěsta, která si to na poslední chvíli rozmyslela. Vlastně tam nebyla ani žádná veselka, ale i tak nám to spolu pěkně uteklo: Lola s Olgou na začátku zjistí, že je Romeo vypekl, předal svůj podíl na svatebním salonu své matce Kony a sám odjel na Island. Bídák, já mu nikdy nevěřil! Paní Kony je hrozně úspěšná kapitalistka, ale chce mít ve všem ordnung. Třeba ty účty za elektriku - mává fakturami -, to je síla (asi jim ještě nepřišla na tu pěstírnu ve sklepě. Kecám, v Benátkách takové věci nejsou). Nepřemýšleli jste o tom, že změníte dodavatele elektřiny? Zvlášť Lola tu její panovačnost těžce nese - Kony jí třeba objedná pizzu a Lola si nevezme ani dílek. Ani jeden! Hádám, že z toho budou ještě problémy. Stejně jako s paní Krejzovou, které ten dům a asi i všichni seriáloví lidé patří. S Kony se bába taky nějak nepohodla, asi šlo o prachy, a ani kafíčko spolu nepopily.

No a pak ten chudák zubař, pan doktor Grábner. Tváří se, jako by ho bolely zuby, a ani do práce nejde - a jo, on si vlastně před pár reklamními bloky vzal svou sestru (ovšemže zdravotní) Lenku a z Lenky pak vypadlo, že sviště nečeká s Grábnerem, ale s nějakým jiným zubařem (Viktorem, myslím). Takže Grábner chodí jak tělo bez duše a potkává další benátecké postavy, které mu vesměs radí, ať si z toho nic nedělá, že je to vlastně prima. Nakonec zakotví u Olgy, jež je taky v depresi (myslím, že aktuálně z Romea). "Vychrápe se Grábnerem, nebo nevychrápe?" pípne mi SMS od ženy (je u babičky). A já správně odhaduju, že koitus nebude (aspoň zatím), že to by už na Olgu a koneckonců i na diváctvo Primy bylo až moc promiskuitní.

Další, kdo je v depresi, je zkrachovalý herec Drozd. Nemá práci a diváci mu píšou, že neumí hrát. A tak vyhání červotoče z kredence a řeže dříví a pak ho bolí ruka. Další zubař, kterého hraje Bob Klepl, mezitím pokračuje ve své nekonečné etudě na téma Jsem nešika a sociální případ a nemám kde bydlet, ale je to hrozně tajné. Jeho čas asi ještě přijde, nebo nevím. Malíř Pivoda si zatím zvyká v nové roli, zařizuje kavárnu. Jako vždycky mě tenhle rošťák překvapil - vevnitř to totiž vypadá úplně nudně, ale zase jsem rád, že je spokojený a že se usadil.

Jak Romeo odjel fotit lišejníky na Island, salon vlastně přišel o fotografa. Naštěstí je tu dlouhovlasý permanentně nesmělý mladík (nemohu mu přijít na jméno), který v salonu brigádničí, nosí nějaké hadry a předměty a tak. Jaká náhoda - zrovna si jde pro vyvolané fotky. Já totiž rád fotím, skromně říká Olze s Lolou. "Ty vole, bůh ze stroje!" raduje se Maruška. Určitě se radují o Olga s Lolou a dlouhovlasý brigádník to bezesporu zvládne, i když si samozřejmě moc nevěří, prostě je takový. 

Najednou titulky, tak asi už se fakt nic nestane. Vypínám to a zase příště v Benátkách na viděnou. Ve městě, kde všichni žijí v jednom baráku vlastněném protivnou bábou a nejsou si jistí, čí jsou jejich děti.

A tu výměnu dodavatele zvážím.

text Ř., ilustrační foto: "Benátky nad Jizerou Husovo nám. 3" by Petr Vilgus - Own work. Licensed under CC BY-SA 3.0 via Wikimedia Commons.

P. S. Soundtrackem k dnešnímu článku nemůže být nic jiného než tohle.

DRAČÁCI PROTI PRODAVAČKÁM

Dnes bych se zde rád zamyslel nad televizními seriály. Nepůjde však o žádnou sofistikovanou kritiku, jak už jste zvyklí - vypadám snad jako Mirka Spáčilová? Seriály totiž nejsou tak úplně moje gusto, nemám na ně trpělivost, a tak je trochu s podivem, že jsem z bohaté tuzemské produkce téměř dokoukal zrovna primácký seriál Obchoďák. Ano, ten, který kvůli tomu, že se na něj vůbec nikdo nedívá, za pár dní končí. Ten bych si dovolil porovnat s americkou fantasy sérií Hra o trůny z produkce HBO.

Tak jasně, ono to srovnání bude asi trochu kulhat, protože Obchoďák, i když mu nemůže nikdo upřít snahu, bude vždy jen ubohá papundeklová provinční sračka s vachrlatým scénářem a okoukanými herci. Oproti tomu Hra o trůny je po dvou sériích už malém legendární záležitost, při které milovníci fantasy na celém (skutečném) světě zažívají několikeré Vánoce a naplnění mokrých snů. Že jste o ní ještě neslyšeli? Já do pátku taky ne a to už máme s Maruškou za sebou osm hodinových dílů - byl to hezký víkend. Takže to bude asi jako srovnávat Ivetu Bartošovou s Amy Winehouse.

Co však mají tato díla společného, kromě toho, že nemám rád nakupování ani fantasy?

Nepřehledné prostředí. Hra o trůny se odehrává na fiktivní ploše Sedmi království Západozemí, na každém rohu se něco děje, někdo kuje pikle, souloží a vraždí zvířata a děti, jinak je to v podstatě takové Dračí doupě říznuté Heroes of Might and Magic a Tolkienem a nepřekvapilo mě, že knižní předlohy zaplnily čestné místo Vlastíkovy knihovničky. Přiznám se, že občas netuším, kde na rozlehlé mapě se hrdinové zrovna probodávají a kopulují. Obchoďák zase nepřekvapivě téměř neopustí atraktivní obchodním centrum za našimi humny, kde si ani po několika letech nejsem jist, v kterém patře je Interspar, a pokaždé marně hledám bankomat. Zkrátka a dobře, ani v jednom se vůbec neorientuju.

Moc postav. Jak autor knižní předlohy Hry o trůny, tak především stvořitelka Obchoďáku nemysleli na jednodušší diváky mého typu. Rodinná pouta jsou propletená sama o sobě, navíc to Hra o trůny komplikuje incestem a Obchoďák zase různými věkově nevyrovnanými vztahy. Abych si skoro kreslil rodokmeny! Navíc měli potřebu dostat do děje prakticky všechna bizarní jména z kalendáře - věděli jste, že existuje jméno Doubravka? A to není fantasy. Ani v tom se neorientuju.

Hlavní hrdinka je v tom. Ať už jste atraktivní Daenerys Targaryen (žena, kterou nic nepálí), anebo manažerka obchodního centra Vanda, máte především plodit děti, ovšem musíte zároveň zvládnout i celou řadu dalších úkolů - ať už je to řízení čtyřicetitisícové armády divochů, anebo obřího obchodního domu a náročný rodinný život. Zatímco Vandu oplodnil buďto nevěrný fidlálista (tak mu fakt říkají), nebo její dávný milenec, s nímž se příležitostně zapomněla onehdy po večírku (uvidíme!), v těle Daenerys koluje dračí krev (jak přesně to provedla, mi není zcela jasné) mixnutá s geny hrůzostrašně vypadajícího divocha. Zatímco Vandě je během těhotenství převážně špatně a fidlálista jí dál zahýbá, Daenerys se celkem přirozeně stává královnou barbarů, sní syrové koňské srdce a její partner jí dělá, co jí na očích vidí, třeba na jejího ne moc sympatického bratra vylije roztavené zlato.

Krutost. V tomhle ohledu vede rozhodně dílko Lucie Konášové. Ve Hře o trůny sice zabíjejí oddané a nevinné domestikované vlky, sekají lidem i koním hlavy, desetiletá dívka propíchne osmiletého chlapce a krále alkoholika nakousne divočák a všude tryská krev a asi i další tekutiny, ale zase tam nejsou v každém druhém záběru nenápadně nastražené igelitky Intersparu a další "nevtíravý" product placement, absolutně nesympatická bába (Alena Vránová), co se do všeho... co do všeho strká nos, dalších strašně moc nesympatických postav, které jsou na pěst, dementní výtahová hudba opakovaná do zblbutí, šišlající Václav Noid Bárta ve znělce a tlustá paní kopulující na kuchyňské lince. Správně by se to mělo jmenovat Obchodní doom.

Erotika. V tomhle musím opět chtě nechtě přiznat kladný bod Hře o trůny. Přestože v Obchoďáku se všechno motá kolem různých trojúhelníků i víceúhelníků (a kolem Intersparu), žádný sex tam vlastně vidět není (ano, Dagmara v kuchyni, ale tak to bylo spíš pro fajnšmekry). Ve Hře o trůny je naopak k vidění všechno a pořád, takže pak divák (já) třeba zírá s široce otevřenýma očima, jak si tam dvě pohledné kurtyzány "dlachní kačenky" (citace Marušky).

Akutní nedostatek kladných hrdinů. Fikční svět Hry o trůny i Obchoďáku je ke klaďasům nesmlouvavý. V seriálu HBO postupně vymírají - často v hrozných bolestech. Seznávají, že držet se svých ideálů bylo vlastně dost krátkozraké. Pokud na to zjištění vůbec mají dost času. V seriálu Primy nikdo žádné ideály nezastává. Dobrácký učitel češtiny a po nocích taxikář (Pavel Kříž) je soustavně podváděn svou plnoštíhlou ženou, Petr Kostka coby doktor je zas tak kladný a moudrý, až je to protivné snad i jemu, a postava dušínovského právníka v podání Davida Matáska je zcela z jiné planety - správňák, který balí prodavačku Intersparu, a ta mu pak uteče s bývalým mužem do Panamy (mimochodem, všimli jste si, jak se často v tomhle textu objevuje slovo Interspar? To jistě není náhoda). Sympatické hrdiny však Obchoďák vůbec nemá. 

Zdravotní problémy. Kromě Intersparu je nejvytíženější místnostní Obchoďáku ordinace. Vandina dcera se před maturitou předávkuje energy drinky a má z toho něco jako epileptický záchvat (!), stárnoucí fotbalista má autonehodu a pak okázale kulhá, dítě sní písmenko do spotřebitelské soutěže z obalu tyčinky, migrény, bolesti zad a infarkty ani nepočítaje. Syn Eddarda Starka (z rodu Starků) hned v prvním díle ochrne, falešnému následníku trůnu potrhá vlk ruku, Eddardu Starkovi probodnou nohu zákeřně zezadu kopím a těch šrámů a jizev z boje je tolik, že by je dobrotivý Petr Kostka ani nestíhal obvazovat.

Jak jsem na předchozích příkladech ukázal, oba seriály jsou prakticky stejné. Proč je tedy jeden naprostá krávovina fungující jen jako nosič reklamy a druhý zajímavá podívaná i pro odmítače dračáků? Úspěch toho druhého přičítám, kromě těch kačenek, hlavně faktu, že je tam vlastně poměrně málo fantastična. Sice to je celé takové středověko-tolkienovské, jinak však stále aktuální. Pořád se navzájem rubou, souloží a přemýšlí, jak ty ostatní ochcat, což je reálnému životu určitě bližší než nezajímavé peripetie těch dokonalých lidí z obchoďáku za rohem. Navíc Hru o trůny zjevně dělal někdo, kdo to umí, a měl na to i prachy.

text Řízek, koláž Milan