Já běhám akorát po doktorech. Můj výpadek má řadu negativ, ale i jedno pozitivum: nouze mě naučila plavati, protože při plavání, jak jsem zjistil, mě nebolí nic, ani pata.
Takhle, nedá se říct, že bych předtím vůbec neplaval ani to, že bych teď plaval nějak zvlášť dobře. Ale přece jen je to výrazný posun. Dřív jsem chodil třeba dvakrát do roka, aktuálně dvakrát až třikrát týdně.
Teď vám v několika bodech přiblížím, co je potřeba k tomu, aby se člověk na prahu čtyřicítky stal plavcem. Nečekám, že by to někoho inspirovalo, spíš jsem nevymyslel originálnější strukturu.
1) Voucher. Moje žena nejspíš tušila, že mi brzo něco odejde, a proto mi před víc než rokem nadělila pět lekcí plavání s Libby. Dáváme si navzájem hodně voucherů, většina z nich propadne, a nejinak to vypadalo tentokrát – odchodil jsem dvě lekce, pak se nějak udělalo počasí na běhání a bylo to: plavky, brýle i ručník bouch bác! letí do kouta. Na podzim, když už pata fest bolela, jsem si na Libby vzpomněl a ukecal ji, abychom to společně dokončili, i když byl voucher už dávno prošlý. Na konci páté lekce jsem uplaval svých prvních asi deset metrů kraulem nebo něčím, co se tomu blížilo. Bylo to dost hrozné. Slíbil jsem, že se ozvu a že si zas dáme nějakou lekci, což jsem samozřejmě neudělal, protože to raději budu dělat po svém a blbě.
2) Brýle. Občas jsem do bazénu zavítal i dříve, proto jsem měl i nějaké brýle. Potíž byla v tom, že přes ně nebylo moc vidět. Plodilo to celou řadu nepříjemně kontaktních situací. Byl jsem si skoro jistý, že plavecké brýle jsou od toho, aby byly neprůhledné a zamlžené, ale pak jsem si v obchoďáku více méně náhodou koupil nějaké asi za patnáct stovek a od té doby nevycházím z údivu, co všechno jsem předtím neviděl.
3) Dráha. Plaval jsem vždy svoje pomalá prsa v takové té džunglí, kde se pěstuje Brownův pohyb, a ty vyznačené dráhy, jež jsou ohraničené plovoucími zábranami, jsem vždy obešel obloukem, vždyť ty jsou určené opravdickým sportovcům. Než jsem se jednou osmělil a otázal se plavčíka, jestli bych do jedné momentálně téměř opuštěné nemohl nakouknout. Dobrý muž mi vysvětlil, že do drah může i plebs, nejsou-li přítomny barevné kužely. A ty tam nebyly. Dráha je lepší. Klesá v ní riziko čelní srážky (ale taky už jsem ji zažil).
4) Permice. Paní Václava na pokladně v Podolí mi při mém váhání vnutila bodovou permanentku za cenu roční tramvajenky s tím, že je nejvýhodnější a že ji všichni kupují, čímž mě dostala a stal jsem se předplatitelem. Motivován tím, že to musím do konce roku dochodit, jsem ji pro jistotu projezdil za dva měsíce.
5) Kraul. Co jsme s Libby jen nakousli, jsem se (blbě) doučil sám. Pochopil a okoukal jsem, jak mám dýchat, takže jsem se po deseti metrech přestal topit. Máchat rukama není nijak zvlášť složité na koordinaci a šolíchat nohama také. Prsa jsou oproti tomu věda, v mém podání pokřivená. Výhoda je, že tu nikde není míč, který by se mi tam pletl, ani spoluhráči - velmi pravděpodobně plavu hrozně, ale nikdo známý mě při tom nevidí.
6) Podolí. Vždycky mi to tam přišlo sešlé a malinko odporné a páchnoucí a studené, ale vlastně mi to přirostlo k srdci. Mám to totiž opravdu blízko. Navíc je bazén plný různých bizarních zákoutí a zákazů, třeba místnosti na holení, kde se nikdo neholí, protože všichni se holí a oškrabují si zetlelou kůži přímo pod zákazem holení a oškrabování, a pak je tam taky královna všech cedulí, která v mnoha zkomolených jazycích zakazuje ždímání plavek. Nebo ti divnolidi, kteří se zřejmě formují v páře! Podolí baví. Akorát když člověk vyleze ven a zrak mu zavadí o cyklostezku, zase tam jsou. Všichni - až na mne.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat