KOČIČKA BOŽOLÉ

Nemá to úplně jednoduché. Koukáme, jak řádí, smějeme se mu, ale přitom ho neustále porovnáváme. Náš nový kocourek Maju je černý krátkosrstý produkt vesnického náhodného genetického inženýrství a vypadá prostě dost jako Pepan, až do loňského prosince naše nedílná součást. 

Chudák Maju se čte [mažu]. Vzniklo to takhle: posílali jsme s kamarádkou mé ženě fotky roztomilých černých koťátek, která by u nás mohla najít domov. Maruška si to však nepřála, a tak na ty snímky reagovala zvoláním "Mažu!". Ale ve skutečnosti je nesmazala a pak jsme se shodli, že už je načase.

Když hrajeme s klukama karty, není nic trapnějšího než vymyslet si své jednorázové herní jméno až během partie. Ve výsledkové listině je prázdno a člověka to stresuje. U koček to určitě platí taky, proto bylo potřeba otázku pojmenování vyřešit ještě předtím, než si zvíře odvezeme domů. Protože na to, aby se jmenoval Flíček, jak mu říkala původní majitelka (podle skvrny na diskrétních místech), jsme přece moc neobyčejní.

Měli jsme na to tři dny dovolené. Je pravda, že jsme se během té doby sporadicky věnovali i jiným věcem - takže není divu, že nás nic lepšího nenapadlo. 

Když se to ale napíše Maju, může to znít zahraničně a nepochybně to i něco znamená. Nebo ne? 

Bohužel nás nezachránili ani znalci japonštiny, ani francouzštiny – Majuovo jméno je prostě blbost, něco jako pojmenovat dítě Půlnoční bouře (nechystáme se). 

Když zlobí, voláme na něj Mažino! anebo Mažinote! Ženu jsem dvakrát slyšel volat i Imbecile! 

A zlobí docela hodně, vlastně když nespí, dělá výborné/strašné kraviny, na které už jsem zapomněl, že kočky dělají, dokud nejsou vykastrované a obalené tukem.

Dvacetkrát vyskočí na stůl a já ho devatenáctkrát, zpočátku trpělivě, vrátím na podlahu. Leze do dřezu, protože se bůhvíproč nebojí vody. Nechápe déšť. Nechápe sporák. Hedě během pár vteřin ukradne z talíře kus jídla. Leze na její tee-pee jako nějaká veverka, úplně až nahoru, jak se tam potkávají ty tyče, což by Pepan z ideologických a objemových důvodů nikdy neudělal. Miluje míče a kuličky. S dcerou se perou o hračky. "Moje, moje," upozorňuje Heda, ale nemá drápy. 

A ty má on slušné! V noci střídá dvě polohy, bohužel obě v naší posteli: buďto je to roztomilé oddychující klubíčko, nebo (častěji) predátor číhající na to, až se zpod peřiny vynoří jakákoli část jakéhokoli těla, což je v létě zvlášť příjemné. Dělal tohle Pepan? Nepochybně, ale tak nějak víc s grácií. Nebo jsme to spíš vytěsnili.

Když přijede táta, řeší to po svém a říká mu Božolé. Heda mu někdy říká Kočičko. Majuovi je to fuk, stejně si dělá, co chce, protože beztak na žádné jméno neslyší. 

Ale zasloužil by si nepochybně lepší. Můžeme se o tom někdy i pobavit, ale až DO PRDELE konečně sleze z toho stolu. 

text a foto Řízek