V ORANŽOVÉ VESTĚ

Když opadla voda po povodni, přihlásila jsem se (tak jako mnozí mí kamarádi) na radotínské radnici jako dobrovolník na pomoc s úklidem. Po absolvování nezbytných formalit nutných k obdržení kartičky dobrovolníka jsem nafasovala 1,5 l vody, holiny, gumové rukavice a svítivě oranžovou reflexní vestu (asi kdybych zapadla někam do bahna, abych byla dobře vidět) a vyrazila do terénu.

V zátopové oblasti už se to hemžilo vozy integrovaného záchranného systému, technických služeb, všude zněly dieselagregáty a hučely vapky. Osobně mě překvapilo, jak dobře byl ten rej koordinován: každý přesně věděl na jakou adresu má jít, co má dělat. Potřebujete agregát? Není problém, starosta vám ho osobně doveze a pomůže nastartovat.

Za jediné pozitivum velké vody bych s trochou nadsázky považovala fakt, že jste nuceni konečně vyhodit ty krámy, co skladujete deset let v zadním kamrlíku. Alespoň tak to bylo u starších manželů, kterým jsem v pátek pomáhala za lahváče a kus chleba s lovečákem vynášet všechny ty zabahněné nefunkční mikrovlnky a lednice, které chtěl pán už deset let opravit, porcelánové slony a hrníčky po pratetičce, které je škoda vyhodit, a desítky skleniček od marmelád a okurek – co kdyby se paní
jednou hodily v kuchyni?

Pokud máte pocit, že se snažím následky povodní zlehčovat, není tomu tak. Vlastníma rukama jsem u jiné radotínské rodiny vyhazovala zabahněné reproduktory k domácímu kinu nejmíň za desítku do kontejneru na ulici, vymetala bahno z obýváku a snažila se vcítit do tragédie, kterou rodina právě prožívá. Jasně, jsou to všechno jen věci. Ale ty věci dělají domov, který jste léta budovali, a najednou vám v něm pochodují cizí lidé v oranžových vestách a ptají se, zda mají vyhodit váš sváteční ubrus a umělý vánoční stromeček.

Večer už mi povodně připomínaly jen ruce smrdící od gumových rukavic. Z koncertního pódia letohrádku Hvězda bylo to bahno najednou tak strašně vzdálené. Stejně tak je asi vzdálené všem, kteří o něm jen čtou v novinách či sdílejí fotky na Facebooku.

"Opravdu vám moc děkujeme." Věta, která je spolu s dobrým pocitem jedinou odměnou za hodiny v zapařených rukavicích, smradu, bahně a horku. Věta, ve které je tolik vděku, že se nedá slovy vyjádřit. Věta, pro kterou půjdu dobrovolničit znovu.

text a fotky Ála

PĚŠÁCI STÁNKOVÉ MAFIE

Trpasličí chaloupky
text a foto mobilem Ř.

Možná že vás to taky napadlo. Kde se berou ty ohyzdné stánky, které několikrát do roka za spokojeného brumlání starosty Jančíka zakryjí velkou část pěší zóny na Andělu? Jestlipak je pokaždé postaví rozkošní trpaslíčci s malinkými kladívky a šroubováčky a lesní víly na jejich střechy při měsíčku nakladou došky, mech a kapradí? Nebo se tam objeví díky mávnutí kouzelného proutku – starosty Jančíka?

Zjistil jsem, že pravda je tak někde uprostřed. Za bezesných nocí je tam za neustálého nadávání budují přiožralí asociálové spolu s chudými studenty.

Našemu štábu se koncem listopadu poštěstilo, že byl při tom. Spolužák Honza mi už dávno předtím nabídl brigádu. Dokonce tak dávno, že jsem na to zapomněl jako na smrt (což je mimochodem klišé, které mi přijde naprosto zvrhlé). Bohužel Honza nikoli, a tak jsem se na práci, „na kterou nás bude dost a která bude rychle odsejpat, uvidíš,“ jednoho večera musel začít chystat. S nekvalifikovanými pracemi mám už své zkušenosti, a tak jsem se soustředil hlavně na dva potenciální problémy, o nichž jsem si byl jist, že nastanou, a sice zimu a hlad.

Kromě těchto dvou, na něž jsem se samozřejmě opět připravil nedostatečně, se objevil ještě další, naprosto zásadní. Organizace práce, respektive její absence. První část večera se nesla v duchu absurdního dramatu Čekání na Pešíra. Tajemný muž, šedá eminence v pozadí ne a ne se odtajnit. Místo něj náš hlouček mrznoucích a na Godota Pešíra lajících neustále nabýval na síle. A také skupinka bezdomovců, prostitutek a dalších typických Smíchovanů.

Po hodině a půl neplaceného volna se On objevil. A s ním i náklaďák se stavebnicí, z níž měly naše šikovné ruce zbudovat vesničku pětatřiceti vkusných dočasných dřevostaveb. Pešír přiděloval nářadí. Vybral jsem si prestižní a intelektuálně (troufnu si tvrdit) nejnáročnější post elektrického šroubovače, neboť studuji už třetí humanitní obor na vysoké škole a vyhrál jsem olympiádu z češtiny.

Má hladina jásotu ze získání prakticky bezpracného postu klesala nepřímo úměrně hladině alkoholu v krvi mých dvou spolupracovníků. Obě podivné existence totiž dost podezřele často odcházely s lahví kofoly. Až po čase jsem pochopil, že je říznutá fernetem, nebo spíš naopak. Oba muži se stávali čím dál méně vhodnými pro náš náročný úkol: do bezpochyby architektonicky cenných staveb bušili kladivem, malátným přenášením jednotlivých dílů ohrožovali typické Smíchovany a v neposlední řadě občasné návaly beznaděje, či naopak euforie velmi brzdily průběh stavby. Musel jsem tedy často odkládat své povýšené náčiní a suplovat bujaré dělníky.

Vleklo se to. Milan s Honzou byli odveleni na galeje – v jakémsi tmavém skladu plnili další náklaďáky dřevěnými kusy vesničky. Když se po půlnoci vrátili, vypadali zuboženě. Na Honzu padla krize – sotva se hýbal, nemluvil, na střechu dával podlahu a na podlahu padal sám. Ve špatné formě s blížícím se koncem zápasu však byli všichni: skupinka rebelů dokonce odešla dříve, jejich vůdce prostě řekl: „Sol!“ a Pešír beze slova rozdal každému po tisícikoruně. Jiní se opřeli o stánek a rozebírali erární nářadí, či pohlavní život svůj, druhé a třetích.

My jsme, poctiví a hloupí, vytrvali až do konce. Když už noci moc nezbývalo, nasadili jsme poslední chatičce stříšku, nastavili dlaň a dovlekli jsme se na Smíchov. Z posledních sil jsem otočil klíčkem v zapalování a odjel někam domů.

Vzpomeň si na nás, až si tam budeš kupovat trdelník. A uroň do předraženého grogu či svařáku v plastovém kelímku slzu!

KANÁL!

 Vzhůru dolů!

text Janek, fotky Řízek

Holinky, baterka, proviant – vypadá to, že mám všechno. Posadím si batoh na záda, ubezpečím naposledy mamku, že nebudu zlobit, a vyrazím směr nádraží.

Jaké bylo mé překvapení, když minutu před půl osmou byl na autobusovém nástupišti pouze jeden člověk, včetně mě. Nedlouho poté mne doplnil Řízek – přesto však, vzhledem k původnímu nahlášenému počtu lidí, který byl „něco kolem šestnácti“, cítili jsme jistý neklid. Po nějaké době dorazili ještě čtyři lidi. Jali jsme se okupovat autobus linky 244 v tomto složení – Janek, Řízek, Špína, Milan, Honzina a Zdenka.

Po hlasování, které rozhodlo o tom, že dopravní prostředek, který bude mít tu čest dopravit nás na Hradčanskou, bude metro, nikoli tramvaj, jsme se právě na Hradčanské sešli s Péťou a Čepicí. Pak ještě pět minut autobusem do Bubenče, dvě zatáčky pěšky a už jsme viděli věže čističky odpadních vod. Poctivě jsme se přihlásili na vrátnici. Pan průvodce nám ukázal budku, do které jsme si složili batohy, a pak už hurá do podzemí.

Nejprve jsme podstoupili konvenční prohlídku. Ta sestávala z prohlídky celého čistícího procesu – čistička mimochodem už 40 let nefunguje –, strojovny a deseti devadesátimetrových bazénů. Pak jsme se opět přivítali s budkou, kde jsme se najedli a převlékli do pracovního. Při jídle, případně při převlékání, nás další průvodce obeznámil s našimi questy, které byly rozděleny především podle inteligence. Takže dojíst chleba a – jak s oblibou říkal průvodce – vzhůru dolů!

Asi ve tři hodiny odpoledne, poté, co se nám podařilo smést soli ze zdí v celém podzemí, dát svíčky na každou pátou cihlu a každý druhý schod v celém podzemí, vynést vodu pod povodňovými čerpadly, vysekat cestičku nad usazovacími nádržemi a posekat a shrabat trávu na části pozemku (omlouvám se, jestli jsem na něčí práci zapomněl), dali jsme si krátký oběd a podivně vyhlížející dírou jsme se podruhé vrhli vstříc podzemí.

Jsem si jist, že jsem nebyl jediný, koho kanály nadchly. Myslím, že tak polovina výpravy včetně mě už má jasno ve výběru budoucího povolání. Zhlédli jsme a poslechli jsme si mnoho; viděli jsme křižovatku tří stok, kde jsme z důvodu fotografické dokumentace zůstali poněkud déle, šli jsme pod vltavským plavebním kanálem a poté i pod Vltavou. Také jsme viděli cosi, co vypadalo jako polystyrenové kuličky – kdo nevěděl, z čeho polystyren je, si doplnil znalosti -, avšak byly to houby, které se jako polystyrenové kuličky jen tvářily. Poté, co někteří ochutnali tuto „stočnou pochoutku,“ jsme se vydali na zpáteční cestu a poté vzhůru vzhůru, za slunečním světlem.

Po procházce podzimní Bubenčí jsme vlezli do tramvaje, která nás dovezla až na Smíchovské nádraží. A když jsem pak z okna autobusu pozoroval Vltavu, věděl jsem, že jsem ten den rozhodně nepromarnil.