SASKIA BUREŠOVÁ

Opakuje se to půlrok co půlrok: krátce poté, co dorazí rozpis zápasů hanspaulky, v diskuzi na klubovém webu oznámím, že tohle je nejspíš moje poslední sezona (a samozřejmě trochu doufám, že mě někdo bude přemlouvat, přičemž je to pochopitelně každému fuk), a poté začnu usilovně přemýšlet, do které skříně jsem před letní pauzou schoval svoje nejlevnější kopačky z dekáče.

Herně nijak nevynikám, přesto mám v týmu status legendy, a to výhradně díky dlouhověkosti; jsem něco jako Saskia Burešová. Tak mi o půl generace mladší kapitán volá na dovolenou do Řecka, že v prvním zápase vyhráli 3:2. Skromně zamlčí, že dal hattrick. To já jsem si letos na jaře ten jediný, kterého jsem v životě dosáhl (při vítězství 8:1), málem napsal i na LinkedIn.

Těším se. Kapitán mě nabírá na Karlově náměstí. Hrajeme na hřišti Čechie Smíchov, kde jsme kdysi utržili dosud nejtěžší porážku 1:16, ale to jsem ještě chytal. Teď už máme vzadu daleko jistějšího Milana a všude kolem je spousta talentovanějších a mladších hráčů. Sešlo se nás rekordních 13, což je na malý fotbal moc, naštěstí dva kolegové mají na rozdíl ode mne soudnost a stane se z nich pro dnešek fanklub. 

Někdo přijde s myšlenkou, že než točit dvě celé pětky, utvoříme dvojičky. Je to skvělý nápad, jenže se mám střídat s Matyášem, který nestřídá. Aspoň se moc nezpotím, hledám rychle nějaké výhody.

Soupeř z Dynama R.U.M. B je oproti nám nepočetný. První poločas je ale vyrovnaný a nezvykle zcela bez branek. Září oba gólmani. Zářím i já, protože o poločase dorazily moje holky. 

V prvním poločase jsem měl míč zhruba třikrát a třikrát jsem jej ztratil špatnou přihrávkou na Filipa. V druhé polovině to ode mne o moc horší to být nemůže, respektive ano: při prvním střídání dostávám loktem do hlavy a hra je přerušena. Možná bych měl taky rozšířit fanklub, bleskne mi otřesenou hlavou. Následně zazdím gólovku po nezištné přihrávce od Filipa mladšího.

Pak se něco stane. Dostávám míč někde na hranici vápna a zkouším se prokopat k brance. Napodruhé se mi to daří a k mému údivu končí nenápadná střela u levé tyče. Žasnu, mávám rukama, jako by šlo o něco stěžejního, ne o druhou nejnižší ligu na světě, a běžím někam pryč na vlastní polovinu a cestou si zmateně plácám s kýmkoli, koho potkám. Teprve dodatečně mi dojde, že mi vlastně přihrával můj brácha Kuba, a že bych tedy měl děkovat především jemu. 

Ještě se párkrát bezcílně proběhnu po hřišti a pouštím do hry Matyáše. Ten trefí z přímáku spojnici a pak mě už nevystřídá, což je vlastně prozřetelné, protože bych svůj zářný moment mohl nějakou blbinou znegovat. Nezneguje ho nakonec vůbec nikdo.

Vítězíme 1:0, hopkáme s Hedou po ploše, všichni se radují, vtipkují o postupu do šestky a na jaře končím. 

text Řízek, fotky Filip