"Já už se v těch tvých postupech ztrácím. Bowling, teď fotbal, nemáš ještě něco v běhání?" protočí panenky a nejen umělé inteligenci by došlo, že to znamená "taky by ses na to už mohl vybodnout, navíc jsi nemocnej." "Nemohu se na to teď vybodnout, člověk má končit na vrcholu!" odpovím Marušce.
A hned vím, že ví, že trochu kecám, protože případná předposlední liga v čemkoli není rozhodně vrchol, ale spíš základní tábor, nebo možná teprve nákup maček nebo zoufalé obvolávání sponzorů. A naopak: pokud jsem už na vrcholu byl, tak fakt dávno.
Buďto letos na jaře, ale to byla spíš náhoda, když jsem v sestupové sezoně dal v památném utkání proti lídru soutěže dva góly, z čehož druhý byl po dlouhém, obskurním a strašně pomalém sólu. Odevzdat tehdy po zápase zpocenou devítku kapitánovi pro další kanonýry a nechat se triumfálně odvézt z těch debilních Kbel, to by byl konec! Od té doby jsem vlastně žádnou branku nedal.
Daleko spíš jsem měl skončit už krátce potom, co jsem před řadou let na Meteoru v úplně nedůležitém zápase plném opravdu ošklivého fotbalu dvěma góly v posledních minutách srovnal z 0:2 na konečných 2:2. Fór byl v tom, že jsem tehdy ještě výhradně chytal a oba góly byly bez přehánění přes celé hřiště. Kdybych tenkrát skončil, třeba by se tým probral a začal by místo toho hnusofotbalu plného nakopávaných balonů, jichž jsem byl strůjcem i symbolem hrát něco konstruktivnějšího.
Dojedl jsem špagety, nastříkal si do nosu nějaký sajrajt, dorozjímal, popřál holkám dobrou noc a vyrazil na Meteor (který od toho zázračného mače považuji za výjimečné hřiště). Nám letos skutečně jde o postup: na čele je to dva dny před koncem vyrovnané, tři týmy včetně nás mají 14 bodů a před námi (časově) a pod námi (tabulkově) je mužstvo Omlékované sojky.
Jsem objektivně nemocnej (dětská rýmička), ale náš nový a kvalitnější brankář nějak přestal chodit (na zápasy). Takže devítka pro kanonýra zůstává v tašce a já se vracím do brány. Soupeřů je zpočátku málo, Forejt má tím pádem na obrovském hřišti dost navrch, ale první branku, dost divnou, dáváme až záhy poté, co se objeví šestý hráč soupeře, který nám to záhy osladí.
Přichází táta, mává na mě zpoza sítě a zvedne počet diváků o sto procent. Vydrží tam asi dalších deset minut: to dostanu tři góly, všechny prakticky nechytatelné. Propadáme v obraně, soupeři se výborně točí a pak je konečně přestávka, čas něco zázračného vymyslet. Jenže akorát konstatujeme, že jsou opravdu daleko lepší než my, ale že příště hrajeme snad s předposledními.
Nejlepší hráč soupeře soustavně radí spoluhráčům: brankář má špatnou nohu. Sice se mě to trochu dotýká, ale má úplnou pravdu - mou riskantní rozehrávku na Matyáše na středu hřiště sojky vzápětí pohodlně seberou a za další dvě sekundy prohráváme už 1:4. Co s tím? Silou vůle posouvat hodiny a těšit se do tepla a na cokoli smysluplnějším a až si dám Coldrex.
Pátý gól si zmateně vsítíme sami, u šestého blbě postavím zeď při přímáku, u sedmého na mě jdou dva a osmý ten člověk, co přišel pozdě, pošle do šibenice. Mezitím se trefí aspoň náš Dan, který mi o chvilku předtím sympaticky nabízí, že si do té branky stoupne místo mě. Cítím se jak vyhaslý meteor, příště nicméně každopádně přijdu zas.
Sojky nás přejely 8:2. Prý se blbě scházejí a občas třeba zapomenou pískat, takže jim pak odčítají body, proto je jejich týmový vrchol zatím zhruba stejně vysoký jako náš.
Zítra hrajeme poslední zápas a k postupu nutně musíme vyhrát. Proti předposledním by to mělo papírově být jasné, ale víte, jak dopadli Brazilci a Portugalci...
text Řízek, foto táta
Žádné komentáře:
Okomentovat