POSLEDNÍ TRILOBIT

Sedmá hanspaulská liga v malém fotbalu je něco jako sedmé nebe, minimálně pro ty, kteří posledních dvanáct nebo kolik let bez ustání hráli nejhorší, tedy osmou ligu a o postupu výš dokázali jen vytrvale žvanit. A my už jsme tam a pointa je samozřejmě v tom, že to zas takový rozdíl není.

(Je částečně zajímavé, že v angličtině by tenhle senzačně kreativní úvod nefungoval, protože tam mají místo sedmého nebe devátý mrak a devátá hanspaulka naštěstí není, protože by musela být šílená).

FC Forejt tedy po třech kolech mezi "elitou" pochopil, že nemusí nutně být otloukánkem ani se v tomto novém ekosystému nemusí pohybovat bojácně: vždyť vyzkoušel všechny tři základní varianty výsledků a držel si vyrovnané skóre 10:10.

To je ale týmový příběh. Pokud půjdeme hlouběji na individuální, konkrétně mou úroveň, zjistíme, že to zas taková hitparáda není. Z prvních tří zápasů jsem jeden prostonal a zbylé dva zhruba z 92 procent prostál na střídačce. Ve zbylém čase jsem nepředvedl nic, co by stálo za pozitivní zmínku, a vlastně jsem se ani nezpotil. Bylo to souhrou několika okolností: předně se nás obvykle sešlo hodně, navíc jsem se měl v útoku střídat s Matyášem, jehož vnitřní hodiny zjevně nefungují, no a taky si musíme přiznat, že jsem přestárlé kopyto, jakýsi poslední trilobit upomínající na bájné začátky klubu, takže si vlastně nemůžu na nic stěžovat. 

Každopádně jsem to tuze chtěl zlomit. Ve čtvrtém kole mi hrálo do karet přinejmenším to, že nás bylo trochu méně. Hrálo se ve Kbelích na malém, tvrdém hřišti, soupeři ze Sean Teamu B vypadali fotbalověji, ale kdo nevypadá, a kolovala fáma, že dosud neztratili žádné body (ve skutečnosti jednou prohráli). Na hřišti výkonnostní propast zas tak znát nebyla, avšak někdy po patnácti minutách šli do vedení: Kasper, můj nástupce v brance, má sice dost předností (vytiskl nám před sezonou takové taháky s termíny zápasů, jako bychom byli nějací nesvéprávní žáčci, a taky se bezvadně raduje, když dáme gól), ale dost nerad skáče k tyčkám. S Kubou jsme na střídačce zaúpěli, nicméně bylo ještě dost času s tím něco dělat. 

Moc se nehrálo, protože sítě byly děravé a míče často končily za plotem. Čas běžel, ale najednou běžel i Filip sám na bránu a tohle on umí.

Pravým důvodem vzniku tohoto článku je druhý poločas. V jeho úvodu jsem se opět krátce proběhl po umělém trávníku: hodil jsem pár autů soupeři, založil jsem jejich brejk, dvakrát podklouzl, nedoběhl celkem slušnou přihrávku a prohrál několik nadějných soubojů jeden na jednoho. Moje vnitřní hodiny ukazovaly, že už to skoro stačilo, a tak jsem pustil do hry Filipa. Ten po pár vteřinách skóroval, mám tak na této brance v podstatě velkou zásluhu. 

Šel jsem zase na plac a Kasper z branky volal: Je tam Řízek, bojovník! Matyáš vyhrál souboj na polovině hřiště, ale nepřihrál by mi, což chápu. Míč však zůstal ležet kousek ode mě a já měl najednou celkem volnou cestu. Než mě stačil obránce dohnat a pravděpodobně sejmout, poslal jsem míč někam nahoru přes padajícího brankáře a tahle síť byla v pořádku, takže se krásně zavlnila a já si říkal, že to je jen sedmá liga a tak není úplně namístě se radovat jak v televizi, ale ono to bylo fakt kurva dobrý. 

Vést 3:1 bylo příjemně nečekané a nečekaně příjemné, jenže to nebylo všechno. Povzbuzen první věcí, která se mi letos na poli malého fotbalu povedla, jsem se na polovině hřiště dostal k míči a ač okopáván, zvolna postupoval vpřed, respektive mírně vlevo. Někde u autové čáry jsem podobně přestál další souboj a chór lidí křičících na vesměs němého rozhodčího "Faul, né?!", kterým odpovídal zhruba stejně silný "Ale hovno!", nabral na síle.

Třetí okopávání přišlo prakticky u rohového praporku a opět při něm zvonily mé vybagrované kotníky. Hvizd pořád nepřicházel; zdálo se, že už nikdo ani nehraje, protože proti mně stál jenom brankář. Nešlo udělat nic jiného než mu poslat míč placírkou mezi nohy a jít slavit (nejlépe se raduje Kasper) a střídat, protože tohle už stačilo a zopakovat se to nedá, ani napodobit.

Na 5:1 dal po pěkné akci vlastně až nudně normální gól usměvavý Ondra, soupeř už pak jen korigoval na 2:5; v závěru se jejich hráči zmohli už jen na verbální ofenzivu – mně jeden mylně říkal buzerante, byť jsem knihu o gayích v Česku jen editoval, o Matyášovi se podobně nepřesně vyjádřil ve smyslu, že "von neumí ani chodit". On přitom chodí docela dobře, zpravidla celý zápas.

Doma jsem to pak ještě za tepla vyprávěl ženě a tchyni, nevynechal jsem jediný detail, a jsem si proto naprosto jist, že jsem v jejich očích opět výrazně stoupl. Mít tak úspěšného manžela a zeťáka, to je fakt sedmé nebe.

text Řízek, foto Dan