Teď jsme dvě kola před koncem první a je těžké to dostat z hlavy, protože taková šance se u některých z nás (mluvím o těch s rokem narození 1985 a starších) už asi opakovat nebude, a tak bezmyšlenkovitě parkuju v nenáviděném Westfieldu na Chodově, který navrhovalo studio Franz Kafka Architekti, a utíkám na hřiště ke Krčskému lesu. Tam už je vše připravené k zápase o čelo tabulky, akorát nám klasicky chybí míč, ale to se nějak vyřeší.
Detox do zápasu vstupuje lépe, aspoň se mi to tak ze střídačky jeví. Hrozí hodně ze vzduchu, ale náš zhruba 160 cm měřící brankář Milan jako by měl nějaký neviditelný vysokozdvižný vozík, s jehož pomocí vše dokáže vytěsnit. Až jedna z hlaviček zapadne do šibenice.
Nevadí, hrajeme naši hru, povzbuzujeme se. Naše hra v mém podání je nemotorné boření rozehrávky a nedokonalé nabízení šancí šikovnějším kolegům. Pomáhám vytvářet chaos, který mě ale samotného pohlcuje. Hezkou akci zkoním tím, že přihrávku sobecky vyzunknu mnohem lépe postavenému Máriovi, o němž samozřejmě vůbec nevím. Po úžasném závaru spolu máme několik šancí na vyrovnání, při největší snad z půlmetrové vzdálenosti od prázdné branky prakticky netrefím míč. Nadávám si.
Vypadalo to ze střídačky asi hrozně, že jo? ujišťuju se o pauze. "Jako Pat a Mat," konstatují kolegové. Hrozně si nadávám. "Hoď to za hlavu, je to už pryč a nemá cenu na to myslet, jedeme dál," říká Mário, můj nový motivační kouč.
Házím to za hlavu vší silou a oběma rukama, jako se hází aut, a hned zkraje druhé půlky se odkudsi vynoří volný míč a já najednou běžím sám na brankáře a všechny včetně sebe překvapím tím, že si balon navedu na opírací levačku a tvrdě vypálím téměř pod břevno a sázkové kanceláře okamžitě upravují kurz.
Jdu ven a vysmátý Kasper se na mě zase dívá jako po každém mém gólu, tedy jako na úplně absurdní přírodní úkaz, trojitou duhu při zatmění slunce a polární záři nebo něco takového.
Hrajeme najednou dobře. Jak je Detox silný vepředu, má zároveň i chatrnou obranu. Mário zkouší překvapit zdálky, já téměř hokejově tečuji a míč se mezi nohama brankáře neochotně dokoulí za čáru. Jdu ven. Nevím jak vy, ale já mám splněno.
Hezky se na to kouká, najednou nám to jde. Nenecháme se rozhodit, když sudí odpustí soupeři červenou za brankářův faul v jasné šanci. A pár minut před koncem se Filip mladší našteluje do krásného voleje a dává na 3:1. Oba střelce dělí asi tak 23 let.
Zbývají tak už jen dva úkoly. V posledním kole bodovat a potvrdit postup, což je snazší. Horší bude najít v obchoďáku to auto. Jedeme dál, tedy až ho najdu.
text Řízek, foto Kasper
Žádné komentáře:
Okomentovat