PŘÍŠTĚ

Stačilo nám jakkoli porazit předposlední tým tabulky a dovedu si živě představit to následné postupové křepčení v deseti centimetrech čerstvého sněhu, který na hřišti v Běchovicích ležel. Možná by došlo i na koulovačku. I materiál na sněhuláka by se našel. Nebo bychom mohli na prostředku hřiště dělat andělíčky.

Akorát že to nevyšlo. Terén byl samozřejmě neregulérní, protože jsme z bůhvíproč neuhrabaného hřiště (sněžit přestalo někdy dopoledne, výkop byl v šest a správce se spokojil s tím, že odmetl autovou čáru a půjčil nám hrablo) stihli uklidit jen území okolo obou branek a poblíž laviček, asi aby se lépe střídalo.

V jakékoli jiné fotbalové soutěži by se nepochybně nehrálo, ale Hanspaulská liga má to půvabné pravidlo, že v posledním hracím týdnu se utkání nepřekládají - protože není kam. Fotbalisti si taky chtějí dopřát trochu toho volna a kapra se salátem. Navíc ten kluzký bordel byl pro oba týmy stejný.

Takže jsme se do toho pustili, v téměř nejsilnější sestavě. Vlastně nám chyběl "jen" nový brankář a nejmladší z rodu Forejtů. Perpetis jsme přimáčkli zhruba do míst, kde byl odházený sníh, a složitě manévrovali, nepřesně stříleli a sledovali, jak naše pokusy o přihrávky kreativně mění sněhová peřina.

Já jsem zatím mrznul na druhé straně hřiště, opět na mě zbyla role suplujícího gólmana. Když se konečně soupeř dostal z našeho bezzubého náporu, jeho nejlepší hráč se celkem snadno dostal za obranu a uháněl sněhem směrem ke mně. Střela se mu vůbec nepovedla, byla slaboučká a po zemi a šla skoro na mě, jenže kluzký míč mi i tak trapně prošel pod nohou do branky. 

Vybavil se mi náš úplně první boj o postup asi před osmnácti lety, kdy jsme zápas začali tím, že jsem dostal gól přímo z první rozehrávky, tedy z půlky hřiště. Tehdy to nedopadlo, teď se to taky nevyvíjelo moc dobře.

Ale byla ještě spousta času. Znovu jsme převzali iniciativu a znovu to k ničemu nevedlo. Naopak, po dalších pár minutách jeden ze soupeřů dobře vystřelil k tyči, já jsem míč s námahou vyrazil před sebe, což jsem samozřejmě neměl dělat. Než jsem stačil najít aspoň část stability a důstojnosti, přiběhl jiný hráč Perpetisu a zblízka zvýšil na 2:0. Řekl bych, že šlo zhruba o třetí střelu soupeře.

Ale byla ještě spousta času. Jen už to začínala být trochu křeč. Zejména poté, co se do poločasu nestalo už vůbec nic.

Druhou polovinu jsme navíc místo rychlého snížení zahájili nejistou rozehrávkou s obránci (a místo "my" se dá zase klidně dosadit já) a soupeři trestali na to, jak na tom tabulkově a papírově byli, nečekaně nekompromisně. 

Toho času už taková spousta nebyla. Nedařilo se nám nic, střely dál létaly kolem branky, kolegové lomili rukama nad zápasem i nad skvěle rozjetou sezonou, kterou jsme v závěru totálně zkonili.

Na konci už se hrálo dost otevřeně, myslím, že jsem předvedl své dva nejlepší zákroky podzimu, což bylo vzhledem k průběhu všem naprosto jedno. Na 1:3 snížil divnou střelou, po které se zkoumala síť, Karel. Akorát to už bylo moc pozdě.

Ve vyrovnané skupině, kde jsme se celou dobu pohybovali na čele nebo těsně pod ním, skončíme až pátí, Václav, který jediný kromě mě pamatuje založení klubu, se, pokud jsem to správně pochopil, rozloučil se svou zářnou kariérou a já bych to asi měl taky zvážit. Ale jaro je každopádně naše. Nějaké jaro, někdy. 

text Řízek, foto Filip