Vím totiž, že budu chtít hodně peněz, a to za snížené společenské uplatnění plus újmu na cti. No moment, jak vám zkřivený a nepohyblivý poslední článek prostředníčku – aniž bych chtěl(a) zpochybňovat závažnost tohoto zranění – zhoršil uplatnění ve společnosti, pane ééé... magistře? ošije se likvidátor(ka) a já odpovím, že to máte tak:
Tenkrát, když jsem měl ještě všech pět prstů pohromadě (dále jen Před úrazem), jsem byl v kolektivu uznávaným hráčem nejnižší hanspaulské soutěže v malém fotbale. Takhle, uznávaným... prostě mě nechali chytat, protože se jim do branky nechtělo.
Jenže potom, co jsem se v únoru 2020 nesmyslně zranil na fotbalovém turnaji novinářů, ironicky v zápase se svým bývalým zaměstnavatelem (dále jen Po úrazu), nemohu už tuto roli živého štítu a podavače zakopnutých balonů dále vykonávat. Jasně, mohl bych se ctí ukončit kariéru, pozvat kamarády na pivo a dál jim jen na dálku usilovně fandit, ale to by mi nebylo podobné.
Místo toho jsem k nevelké radosti spoluhráčů začal hrát na jiném postu. Není zatím jasno, jakém – prostě se pohybuji na hřišti na rozličných místech, kam jsem kdysi z branky sotva dohlédl, není v tom žádný systém ani logika. "Legenda má místo v základu vždycky jisté," psal nový kapitán blahosklonně. Těžko říct, jestli si to po prvním přátelském zápase Po úrazu nevyčítá.
To, že jsem neměl dres a zapomněl jsem i do eráru přinést brankářské rukavice, byl vlastně detail. Na druhou stranu jsem byl velice platný tím, že jsem správci zaplatil pronájem a nahodil všech dvanáct jističů, takže se začaly probouzet reflektory.
Spoluhráči mě začali posměšně titulovat Legendo, a za tuhle újmu na cti se pojišťovna pořádně prohne, pokud mají sarkasmy v sazebníku. Co mě překvapilo, pokoušeli se mi i přihrávat. Míč jsem tak na kopačkách nebo v jejich nepříjemné blízkosti měl častěji, než by bývalo bylo prospěšné. Takové míče byly vesměs ztracené – předem.
Soupeři nad námi měli vytrvalou převahu, čemuž napomáhalo i to, že jsme v podstatě hráli v oslabení, pokud jsem zrovna byl na hřišti. Skóre hrozivě narůstalo. Pak jsem z vlastní poloviny udělal s balonem tři rozvážné kroky, než jsem do kohosi narazil. Ale akce kupodivu pokračovala, protože míč se po tom střetu odrazil k někomu šikovnějšímu, než jsem já, který nekompromisně snížil asi na 1:5. Spoluhráči mi gratulovali, protože jsem s velkou dávkou fantazie přihrál na gól.
Na druhý jsem nahrál Filipovi před prázdnou a bylo to za celé utkání to jediné, co dopadlo přesně tak, jak jsem zamýšlel. Tady jsme si dokonce šli plácnout, respektive jsme do sebe divně žďouchali loktem, čehož se virus lekl. Snížili jsme asi na 2:10, mně dál utíkaly přihrávky do zámezí, vyskočil jsem si na hlavičku asi tak o vteřinu až dvě poté, co nade mnou míč proplachtil, vhazoval jsem auty protihráčům, divně jsem padal do skluzů, když kolem mě široko daleko nikdo nebyl, a vůbec jsem se nevracel, protože neumím bránit.
I soupeř si absence mé fotbalovosti musel všimnout, a tak si jednou tak trochu zahrával před vlastní brankou, já se nemotorně, ale dostatečně drze zmocnil míče a běžel za nadšeného a trochu sarkastického ryku sám na brankáře. Zoufalou střelou vyslanou z viklavého kotníku jsem otřel o tyč a spadla do branky.
Byl to náš poslední gól, prohráli jsme 3:14 a na všech našich čestných úspěších jsem měl zásluhu; všichni se tomu smáli, protože to bylo bizarní, a já jsem se cítil trapně. A za tohle všechno mi pojišťovna už v únoru 2022 vysolí balík peněz.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat