TŘINÁCT

"Píčovina to je!" odfrkl Jiřina místo pozdravu. Na fotbalové hřiště Hrabákova v něm dorazila klíčová postava mužstva FC Forejt B tvořeného vesměs hráči, jejichž čas už vypršel a zenit už dávno nastal, což byl jeden z příběhů letošního Piškotova poháru.

Myslím, že nápad na veteránský tým, který Jiřina celkem přesně pojmenoval, vzešel z Václavovy hlavy. Mého kamaráda a spoluorganizátora jsem hned zkraje turnajové soboty naštval tím, že jsem slíbil, že mu udělám na cestu toust, ale nějak zahaprovala komunikace, takže jsem mu to sežral. Václav poprvé kroutí hlavou. Byl to dobrý toust. Oba ze zkušenosti víme, že se stihneme najíst teprve, až bude po všem. Václav se brzy uklidní, protože se sám láduje rozmraženým pečivem z Alberta a protože ví, že nade mnou bude kroutit hlavou ještě několikrát.

Můj příběh je totiž o snaze stihnout vše a zavděčit se všem, což v důsledku znamená, že nic nefunguje pořádně, protože nic nestíhám. Letos mám třeba na turnaji (až) tři týmy: kromě FC Forejt B ("béčko"), Deníku N ("enko") teoreticky i FC Forejt A ("áčko") a do poslední chvíle si nejsem schopný vybrat, za koho tedy budu hrát a na jakém postu. Možná za všechny. Čekám, že to někdo vyřeší za mě, ale pochopitelně je to každému fuk. Taky bych měl udělat nějaké fotky (dopadne to tak, že jich mám 600 a nemám čas je přebrat, ale aspoň už mám napsaný kus článku). 

Jako spolupořadatel taky kompletně zfušuju losování do skupin. Patrně to vypadalo jako manipulace ve snaze dostat naše veterány (a sebe sama) do co nejslabší skupiny, nicméně ve skutečnosti to byla jen neschopnost. 

Ale povedlo se: přestože se na hrotu rozvážně pohyboval legendární Péťa (Forejt; hostující Fíla na něj řval "Strejdo, střílej!"), v obraně Václav barokně přihrával soupeřům a místo kombinační hry jsme vsadili na klasický nakopávaný hnusofotbal, jsme v prvním zápase slavně přehráli tým Jedna noha netleská, s nimiž se tradičně přátelsky poměřujeme během zimní přestávky, 2:0. Následný zápas s Tutto Bene byl asi tak oboustranně zábavný jako daňové přiznání (oboustranné) a nemohl skončit jinak než bez branek. 

Pak dal Jiřina gól přímo z rohu, kterým zachránil plichtu s Kozou znezaneřáděnou (naši kamarádi, nevynechali jediný ročník!), a tím i šokující první místo v (slabé) skupině plné remíz.

Silná skupina byla pětičlenná. Hned zkraje se ukázalo, že moje ambice objevit se v různých dresech bude naplněna jen symbolicky. Můj Deník N totiž proti Forejtu A nastoupil ve stejný okamžik, kdy Forejt B se mnou v bráně přehrával Jednu nohu. Možná, kdybychom příští rok hráli na třetiny... Novináři nicméně i beze mě porazili naše áčko. 

Pětinásobní vítězové turnaje z Torolky měli chvíli předtím nečekaně namále proti nováčkům z Realu Holyně, když vyhráli jen 3:2. Zatímco Forejt A i Deník N sbírali body maximálně za remízy, a to jen sporadicky, o postup bojovaly zbylé tři týmy. Černý Petr vyšel na tým Na zdraví pana Macháčka a rozhodl o tom až poslední zápas ve skupině právě proti perifernímu Realu.

Mezitím občas zapršelo a holky se chodily zahřát do restaurace u hřiště čajem za osmdesát korun. Placky se třináctkou (zapomněl jsem samozřejmě na začátku vysvětlit či připomenout, že právě třináctku Piškot nosil na dresu) v pytlíku ubývaly a na atletické dráze se stranou těch lítých bojů připravovaly mladé atletky, načež vytáhly oštěpy a staly se z nich amazonky. 

Pak se hrálo semifinále, v němž jsme se se seniory octli jako ve snu,  a zároveň na druhém hřišti mač o sedmé místo. Deníku N, který je samozřejmě taky můj, už předtím odešel jeden ze stěžejních hráčů na opravdický fotbal, a tým tak neměl nikoho na střídání. Špatné svědomí, že jsem nechal kamarády v bryndě, jsem řešil manažersky: "Chlapi, kdo si chce kopnout za Enko?" verboval jsem hráče z našeho áčka zajídající v hospodě deváté místo. Bohužel se zvedl jen zraněný a poněkud malátný Kasper, ale zas celkem nadšeně. Na hřišti vše směřovalo k výkopu, nasměroval jsem tedy i Kaspera a poradil, ať vezme rozlišovák, protože hrají černí proti černým. 

Pak jsem doběhl na hřiště, dal rychlý rozhovor pro klubový Facebook a věnoval se zase chvilku herní činnosti. Real Holyně nás měl dle očekávání přejet výrazněji, ale ujal se až gól těsně pod poločasem, kdy jsem jako Petr Čech zkušeně podběhl centr, čímž jsem si po tom sežraném toustu a zosleném losování připsal konečně i nějakou tu herní minelu. Pak jsme dostali ještě jeden normální.

Trochu jsem polevil v koncentraci a zaostřil na vedlejší hřiště, jak se daří Enku s posilou Kasperem. Ten oděný v rozlišováku mohutně povzbuzoval: "Deník N, Deník N," což bylo v pořádku, ale moment, něco je divně - Enko hraje v černých dresech, rozlišováky mají Tutto Bene a těm asi nepřišlo divné, že za ně hraje někdo cizí. 

Kasperovi nadšení vydrželo až do konce, kdy "jeho" mužstvo zvítězilo nad "mým" mužstvem na penalty. "Ale moc rádi vás čteme," konejšil poražené kolegy jeden ze soupeřů. Kasperův příběh je o dobrosrdečnosti a zmatenosti a asi i panácích. A z mých organizačních lapsů byl tenhle rozhodně nejzábavnější.

Jelikož do finále přes Torolku překvapivě postoupila Jedna noha netleská, čekal na naše unavené (a hladové) seniory ještě zápas o třetí místo. Jeho osud určil až krásný gól akrobatickou patičkou zblízka, který jsem uznale ocenil, ač jsem jím byl ztrapněn. Veteráni posílení o několik najedených mladších kolegů pak měli pár zářnějších chvilek, ale i tenhle mač dopadl 0:2 a vlastně nám to nijak zvlášť nevadilo, protože celkově se ta píčovina povedla. 

Nikdo se neporval, nezhádal, nezranil, a nadto bylo pohárové finále zase jednou napínavé. Zbývá říct, že vyhráli reprezentanti Holyně, a to až na penalty. A taky, že pokud si díky turnaji pár lidí na bráchu vzpomnělo, má to pro mě pořád velký smysl.

text Řízek, foto Ivana (Deník N) a Real Holyně, Hanka (Koza znezaneřáděná) a Ř.