AMATÉŘI PROHRÁLI, CO MOHLI

Jak jsem byla poprvé na bowlingu
text Ála, fotky Ála a Řízek

Mělo to být opakování jednoho nezapomenutelného dámského večírku, který se uskutečnil zhruba před rokem v jednom smíchovském lokálu. Dvě spolužačky ze střední probíraly u láhve červeného chlapy, práci a školu, až se u toho povídání (tenkrát asi žalem) totálně sťaly. Letos jsme začaly zlehka, já půllitrem červeného a Mariana dvoudeckou.

Přes zahřívací téma „můj pobyt v Německu“ jsme se dostaly k hlavní části programu, k chlapům. Na obou stranách se toho za ten rok poměrně hodně změnilo, takže bylo rozhodně co probírat.

Vzhledem k poměrně vysokým cenám alkoholu i jídla jsme se po dvou hodinách rozhodly přesunout na Nové Butovice, kde se kluci účastnili turnaje v bowlingu. Doběhly jsme tedy metro, změnily téma rozhovoru na neutrální a dorazily do Galerie Butovice, kde se onen koulecí turnaj odehrával. Pozdravily jsme se s „Amatéry“ ve hvězdném složení Vlastík, Řízek, Péťa a Radim a odebraly se objednat si červený mok a něco dobrého k jídlu. Téma rozhovoru se změnilo opět na typicky ženské, po očku jsme sledovaly na plátně přenos curlingového zápasu z Vancouveru a občas si přisedl nějaký z kluků, aby nám sdělil, jak mu to dneska ale vůbec nejde.

Marianě včera pití, narozdíl ode mě, moc nešlo, navíc si narazila koleno, byla unavená, tak si zbytek večera asi moc neužila. Já jsem pobíhala s foťákem sem a tam a zajímala se, jestli už se bude někdo ženit a jestli má Péťa novou babu. Nebude a nemá, bohužel. Ani tu medaili ze štafety dvojic na běžkách jsme nevyhráli, i když ta jednička u české vlaječky nás na chvilku přivedla k úvahám, jestli to znovu necinklo.

Turnaj skončil, rozloučili jsme se s Péťou a felicie nás vezla večerní Prahou směrem na Radotín. V Řepích si Luky odbyl dýchací premiéru a pak už si jen pamatuju, že si mám zařídit voličský průkaz a napsat tenhle článek. Historie se v alespoň v mém případě opakovala. Kocovinka ráno přišla. Jo, a ještě jak dopadl ten bowling. Prý tři prohry a dvě náhody.:-)

NÁLET NA DRÁŽĎANY

Osmá barva duhy
text a fotky Řízek

Nechápu, kde se tam ta stařenka vzala. S bílou růží, symbolem oficiálního připomenutí výročí náletů na Drážďany, zapíchnutou do klopy kabátu. Potkal jsem ji nedaleko nádraží Neustadt mezi pustými autobusovými zastávkami a kordonem (velmi slušných) policistů, asi sto padesát metrů od černého davu mávajícího ponurými vlajkami – tedy asi půl kilometru od nejbližšího černého anarchisty.

Nikdo jiní než novináři, fotografové, nacisti, policisté a stařenka se do té zóny nedostal. Na pódiu pod vlajkami zrovna jeden z řečníků zřejmě imitoval Hitlera, ale měl trošku dětský hlas. Ale asi to nemělo být vtipné.


„Nemyslím si o nich nic dobrého,“ ukázala na stádo obehnané železným plotem, spustila a pokračovala německy; chvíli jsem ten vodopád stíhal, pak už jsem kapky slov přestával chytat a omezil se jen na přitakávání a občasné Ja, ja. A pomyslel jsem si, jak je tohle vlastně zvrácené a že ty lidi moc nechápu.

Považte. Navlečete na sebe černé hadry a vyčistíte si boty (v nich je vaše síla), nastoupíte někam mezi podobné vlastence do vlaku, nebo sednete do auta. Na hranicích se vás policisté zeptají, kam jedete a zda náhodou nemíříte do Drážďan na demonstraci. Opáčíte, že nikoli, že jedete s bráškou popřát babičce k svátku.

Pak vylezete v poledne v Drážďanech na Neustadt Bahnhof do chladného dne, na prostranství u nádraží obehnaném železnými zábranami a obrněnými policisty vytáhnete nějakou vlajku a začnete poslouchat imitátory Hitlera. Semtam si zahulákáte nějaké to heslo, z pětihodinového ustavičného mávání vlajkou vás bude bolet ruka. Po novinářích a policajtech za plotem je třeba čas od času hodit sněhovou kouli nebo flašku, hodí se občas symbolicky zalomcovat s plotem. Když vyprší čas, zase se poslušně naskládáte do vlaku nebo auta. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

My ale nejsme náckové, a tak jsme se s kolegou fotografem parádně prošli. Vše bylo totiž hermeticky oddělené a utěsněné, aby k ultrapravičákům nepronikla ani ultralevicová myš. Brouzdali jsme ulicemi, reportovali a viděli náznak události.

To když několik desítek áčkařů usedlo na křižovatce na tramvajové koleje a odmítali se hnout, přestože to po nich policisté chtěli. Jednou, dvakrát, třikrát se hrozilo vodními děly. Vzhledem k zimě, která skrz tenké boty a tenké ponožky prostupovala přímo vzhůru už ne tak tenkým tělem, bylo snad razantní těžkooděné vyklízení křižovatky určitě mnohem humánnější.

Letělo pár skleněných lahví směrem k policejním autům, hořely nějaké koše a na důkaz velké drsnosti někdo převrátil auto. Žádná válka v ulicích. Nedaleko odtamtud deset tisíc obyvatel města utvořilo živý řetěz, prý tam byl i Kocáb a Džamila.


No, všechno asi lepší než být v černém stádu. Babička s růží se zase někam vypařila, ale to nevadí, stejně jí nebylo rozumět. Zima se vkradla úplně všude, redakční fabie ji ale dokázala rychle rozbít. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

DOKSY - BEZDĚZ - MŠENO - MĚLNÍK

Sníh je bílej, Landa dělník
text Milan, foto Milan, Franta a City Elephant

Při cestě z pololetek jsme někde ve skulince mezi rozhovory o holkách s Marťasem naklepli myšlenku, že bychom mohli aspoň kousek dlouhých prázdnin strávit pro změnu nějak smysluplně. Původně jsme chtěli na sněhový vandr vyrazit s Kunou a Sikim, nakonec se ale sestava ustálila na složení Milan, Marťas, da Vinci a Franta. Rozhodli jsme, že se sněhem budeme prodírat v Českém středohoří.


Ve čtvrtek v sedm večer jsme se vyvalili z vlaku a připadalo nám, že je na tom nádraží v Doksech poměrně kosa; pravda, ne o moc větší, než byla ve vlaku. Naštěstí nás v bříškách hřála švestková limonáda pana Jelínka, a tak jsme odhodlaně vyrazili hledat cestu z města.

Outdoor samozřejmě vyznáváme, večeře v hospodě ale bodla, stejně jako pivko. S čelovkami jsme pak pochodovali směrem k Bezdězu. S prvními šesti kilometry v nohách jsme se utábořili kousek před podhradní vesničkou a teprve v půl jedné jsme se konečně zachumlali do spacáků, aby se nám mohly zdát sny o všech těch Aničkách. A že jich není málo.


Je to ostuda, ale jako ranní ptáčata jsme se neprojevili a pospávali jsme, dokud nás ze spacích pytlů nevyhnala jedna ze základních potřeb, a vězte, že touha po seberealizaci to nebyla. S Marťasem jsme se pak ani nenasnídali, protože nám to Franta zakázal, zatímco se s da Vincim ve stanu nacpával. („A ohřejváte si to mlíko? Tak si ho neohřejvejte, ať můžeme vyrazit.“) Později se vysvětlilo, že došlo k nedorozumění – Franta nás nechtěl umořit hlady, jen předpokládal, že se nasnídáme bez vaření. Ale aspoň bylo co půl dne dokolečka omílat.


Na Bezděz jsme se koukli akorát zespoda a svižným tempem jsme se vydali do Ždírce, toho času ještě přepokládajíce, že tam zajdeme na pivo a na polívku. Po cestě jsme ze značně zvětralého nápisu na zdi v Oknech vyčetli, jaká je policie v Doksech pakáž! A ve Ždírci, na přibližně desátém kilometru druhého dne, jsme oplakali nepřítomnost hospody. Ochotná paní nás aspoň nasměrovala do Ráje a odjela autobusem užívat víkendu bez dětí, jak jsme se mimo jiné dozvěděli. Taky jsme viděli polovinu všech místních babiček, které tam jsou prý všehovšudy dvě.

Poobědvali jsme v zastávce a hrozně jsme si přáli potkat otevřené restaurační zařízení. To ale nebylo ani v samotném Ráji, kam jsme dorazili už po setmění. Za sebou jsme měli asi dvacet kilometrů.


Původně to byl zřejmě jen žert, ale nakonec jsme se nápadu dojít do pět kilometrů vzdáleného Mšena a dát si tam pivo chytli. Během večeře (opět v zastávce!) jsme totiž začli vymrzávat a dosud nenaplněná vidina hospody nás soužila. Naše tempo bylo vražedné; utekla sotva hodina, než jsme poprvé vykoupali rty v zlatavé dobrotě. Kousek za městem jsme pak usnuli, právem zmoženi.

Ráno se s námi Franta rozloučil a odjel na nějakou výstavu ukazovat, jaký dělá pěkný kuchyně. Já, Marťas a da Vinci jsme pokračovali s cílem dojít dnes až do Mělníka. Nutno říct, že to byla krásná cesta, podél skalisek, potůčků a zamrzlých rybníků, ve sněhu na zemi jsme viděli stopy lesních zvířátek. A šlo se rychle.


Ve městě dvou velikánských řek byla naše výprava pořádně vyšťavená. Pivko a boršč v penzionku s ruskou obsluhou důstojně uzavřely třídenní výlet a zrovna tak uzavřou i toto rozsáhlé vyprávění. Takže nazdar!

VOZÍKY

O frustraci z nakupování a tak
text a foto Řízek

Nerad bych se mýlil, ale kovové nákupní vozíky, podobně jako pravidlo, že si člověk pokaždé stoupne k té nejpomalejší pokladně, pravděpodobně budou nakupování provázet navěky. Dokonce i na tom blbém internetu, kde ty nerudné pokladní a stupidní muziku dokázali odbourat, straší pořád ikona nezničitelného vozíku! Drátěné vozidlo umí převážet dva lahváče i nákup za polovinu mého platu, jakožto i mého kamaráda, je tedy naprosto univerzálním a spolehlivým strojem, jemuž vždy důvěřivě svěříme vše, nač máme chuť.

Stává se to zřídka, ale i tenhle stroj se dostane do úzkých. Láká totiž i všelijaké nenechavce. Ano, dokonce i nás. Když nás onehdy hostily Louny, Václav a Piškot rozjely celý řetězec vozíků po svažitém parkovišti a vytvořili kovovou stonožku, která se s nenásilnou elegancí za tříhlasého záchvatu smíchu sesouvala směrem k lounské hlavní silnici, zatímco jsme někam utíkali.

Jindy jsme zase dočasně zchromlého Václava naložili do tohoto kočáru a jeho pomocí jsme jej dovezli až před smíchovské futurum, kde jsem jej vyklopil z metrové výšky na dlažbu – ovšemže omylem –; jen díky vozíku si mohl Václav rovnocenně užít večer, tedy se opít a něco ztratit, nepamatuju si přesně, co že to bylo tentokrát.

Minulý týden jsem se vracel z takzvaného tréninku uklouzaným Radotínem, nikde ani noha, jen uprostřed prázdného parkoviště – dost daleko od bran Alberta! – se třásl zimou vozík. Pětikoruna se v něm leskla jako symbolický šém – ale nefunkční, nikde žádný nákup, žádný zákazník, prostě jen sníh, zima a trapné žluté světlo pouličních lamp.

Banalní zážitky možná nejsou tím, co by člověk čekal od života, na těchto stránkách však určitě nepřekvapí. Kdybych byl uvědomělý občan, pravděpodobně bych vozítko odtlačil někam do tlupy jemu velmi podobných druhů, kde se k sobě pod střechou tisknou a zahřívají se navzájem.

Jenže nejsem, a tak jsem to jen napotřetí jakž takž vyfotil a rychle od toho. A když jsem dnes v Drážďanech objevil další opuštěný vozík, který tam zřejmě anarchističtí odpůrci establishmentu a nahnědlíků a čehokoli pohodili při věčném souboji se zlem a policií, bylo jasné, že tohle prostě musím sepsat.

HOKEJ S POLICEJNÍ ASISTENCÍ

Kanada - Španělsko 6:4 (nedohrálo se)
text a fotky Řízek

"Tak pánové, budeme to tady muset rozpustit," zavelela dvojice policistů poté, co doklouzala až k uříceným hráčům. Vždy bojovně naladěný Václav odložil hokejku, a dokonce tentokrát ani nemával svým takzvaným právním vzděláním. Policajti byli prostě sympaťáci, takže nemělo cenu se hádat ani protestovat. Dokonce se zeptali, kdo že to vyhrál. "Kanada," hlesl jsme a smutně dodal, že Španělé nestihli vyrovnat, ale že tlačili.


Důvodem pro rozehnání slibně rozjetého mače byl totiž nějaký tvrdohlavý mořský vlk, který si usmyslel, že Berounku učiní splavnou snad až do Plzně. Perfektně připravené kluziště (klobouk dolů, pánové!) tak muselo ustoupit, včetně nás. Pilot remorkéru se usilovně snažil nás rozehnat troubením, ale tomu se smáli i rackové, kteří mu i navzdory tomu dál káleli na jeho rezavou palubu. Ale uniformy jsou prostě uniformy.


Strašně dlouho jsem to nehrál, neměl jsem ani své brusle a hokejku. Ke všemu mi bylo neskutečně zle. Snad i proto jsem byl přiřazen do španělské reprezentace, po boku "es" typu Kubči a Vlastíka. Papírově to vypadalo, že se při rozdělování někdo zbláznil - šesti kvalitním hráčům (Kanadě) měli vzdorovat čtyři nekňubové a Franta s Ivošem.


Přesto jsme první mač prohráli jen asi 6:10, přičemž jsme drahně času drželi nadějnou plichtu. Zásluhou na tom měl především Vlasta, kterému sice ani nové brusle nepomohly k tomu, aby jeho pohyb bruslení připomínal aspoň nenáročnému divákovi, ale těch gólů!


Bylo s podivem, kolika možnými nehokejovými způsoby lze vůbec vsítit branku, ale výkon forvarda v modrozelené bundě spolu s asi třiceticentimetrovým ledem držely náš tým nad vodou.

Následnou odvetu poznamenala nervozita plynoucí z neustále se přibližujícího plavidla, ruku v ruce s mizejícím ledem. Snad i proto Franta při rozehrávce autu (ano, i to je v hokeji možné) zamířil přímo do vlastní branky, ovšem podivných věcí (bylo by) se událo ještě více. Jenže pak na břehu zastavila zelenobílá fabie, její posádka chvilku váhala, má-li se pustit na tenký led vyjednávání, když na jejich pokřikování nikdo nereagoval (na jejich místě bych asi volil střelbu do vzduchu). Nakonec se odhodlali a stali se závěrečnou sirénou.

Autority ukončily zápas, o jehož osudu pravděpodobně žádná komise nerozhodne. A ze stadionu se navíc hned po jeho slavnostním otevření stal průplav.

NA RAKOUSKÉM JEŠTĚDU

Na horách
text a fotky Řízek

Když chcete umakartovou ubytovnu s rozvrzanými dřevotřískovými postelemi s prkny místo roštů, vlažný titěrný radiátor v podobně velkém pokoji s okny otočenými do hlavní silnice, kterou se v několikametrové vzdálenosti nocí prohánějí tiráky stovkou, nemusíte pomocí důmyslného stroje času jezdit do Československa let sedmdesátých. Stačí v roce 2010 zajet do Rakouska.

Penzion Bertrand se honosil dvěma hvězdičkami, za nepatrný příplatek jsme si dopřáli cíp další hvězdičky v podobě vlastního záchoda. Zařizovali jsme vše na úplně poslední chvíli. Jen rychle. Připadal jsem si jako zrzavá Lola, co běžela o život, nebo filmový malátný gynekolog, který taky pořád někam utíkal, když jsem tak sprintoval v kolečku mezi bankomatem, cestovkou a prací. Ale vyšlo to.

Cestu tam jsme si zpestřili zkratkou přes rakouský venkov, navigátorka se červenala, ale opravené auto topilo a jelo! Objevili jsme senzační rozhlasovou stanici FM 4. Hrála a mluvila anglicky! Nedaleko Schladmingu nám otevřela vlídná paní, žádný rakouský kroj, preclíky ani sachrdort. Viděl jsem na Marušce, jak už už chce říct "Grüss Gott," volil jsem však slova lépe a paní nás za odměnu česky přivítala v domě, kde se zastavil čas. Lyžárna byla ve stodole.

Nesmíš si nechat zkazit výlet povrchnostmi. Pod peřinou je teplo kdekoli, když se srazí postele k sobě. Když je pod dveřmi škvíra, nevadí! Místo milostných dopisů si tedy můžeme prostrkávat třeba milostné videokazety. A paní vařila famózně a točila takové budvary, že chutnaly skoro jako plzeň. No a zahrát si s přítelkyní na notebooku Heroes V. a skoky na lyžích? Co víc člověk potřebuje?

Dovolená byla totiž báječná. Sněhu bylo méně habaděj než u nás, v pátek však dokonce svítilo sluníčko. Svahy obrušovalo jen málo lidí, tamní údolní Ještěd (viz snímek) byl sice směšný, ale sjezdovky by se zase vysmály Ještědu. A první osmisedačka ve Štýrsku měřila asi třicet metrů, byla na ni pokaždé fronta a cestou se vždy tak třikrát zastavila.



Je neděle a musí se domů. Za stěračem přibyl lísteček, snad ne pokuta. Uf, jen pozvánka na koncert Xaviera Naidoo. Děkujeme, nepůjdeme. Řítíme se směrem na Liezen a Linec skrz únavné tunely a mezi nenápadnými dálničními policisty, co se tváří jako sanitky. FM 4 hraje skvělou Eisbär od Dresden Dolls, zatímco rádio pomalu ustupuje hraničním horám a šumění a objevuje se Rádio Faktor s písní Príbeh nekončí a ČRo3 s Nejdřív kapučíno, pak červené víno. Hvíždalka je zavřená, večeříme jinde, príbeh pikodovolené končí. Lední medvědi ale nesmějí plakat.

POKLAD

Pirátská povídka o národním obrození
text a koláž Řízek s využitím obrázku z Wikipedie a fotky z buycostumes.com

Škuner se pohupoval na vlnách, kapitánova dřevěná noha vyťukávala do podlahy rytmus nějaké pirátské odrhovačky. Muž měl v ruce šavli, druhou měl zakončenou hákem, jedno oko měl zakryté páskou a na ramenou mu seděl papoušek.

Bylo bezvětří, pod tropickým sluncem se potilo vše živé, ze stožáru zplihle visela vlajka s lebkou a zkříženými hnáty a ze smradlavé kajuty čtveřice pochopů vytáhla dvě zmítající se těla.

„Rozvažte je!“ zavelel kapitán. Námořníci uposlechli. Pod vrstvou provazů se objevil Josef Jungmann a jeho žena. „Jungmanne!“ štěkl šéf pirátů. „Dávám vám poslední šanci. Kam jste schoval ten poklad? Wohim haben Sie den Schatz versteckt?“ zahřmělo v horkém poledni.

„Nedám vám jej, ni se vás nebojím,“ opáčil bledý muž.
„Josefe, prokrista, dej jim ho,“ zaúpěla jeho žena. „Prosím vás, pusťte nás, má zámožná rodina vám předá zlaťáky, šperky, démanty, vše, čeho si budete žádat!“ vzkřikla Johanna, rozená Světecká z Černčic.

„Kušuj,“ zavrčel vrchní zbojník. „Chceme Jungmannův poklad. Jinak žraloci okusí vaše tkáně.“ „Jo, poklad. Jo, tkáně,“ přidali se ostatní piráti.

Lingvista pokrčil rameny. „K ničemu vám nebude, je to jen taková knížka.“
„Cože? Knížka? Was? Ein Buch?“ zahulákal kapitán a papoušek na jeho rameni se konečně probudil. „Žádná knížka, sto dvacet tisíc. Dejte je sem, jinak se připravte na slanou vodu a ostré zuby,“ řekl a okousanou šavlí dloubal Jungmannovi do brady.

„Sto dvacet tisíc hesel. Hesel, pánové,“ pochopil konečně obrozenec, zatímco jeho žena padala do mdlob. Piráti ji neurvale vzkřísili, pak se vrhli na jejich osobní věci a co nevidět kapitán třímal objemné dílo. Prolistoval jej a hodil do vln.

„Beztak neumíme číst,“ zasmál se kapitán, jeho pochopové vystrčili z levoboku lodi prkno a pod ním se ve vlnách rýsovaly siluety žraločích ploutví. A nad palubou se rozléhal zběsilý ryk krvelačných divochů. Johanna opět omdlela.

Josef Jungmann johohó
napsal knížku johohó
pirát tohle johohó
nedocení johohó.
A žralok už teprve ne, hej!

Prkno se začalo pohupovat pod tíhou manželů, piráti se dobře bavili a hladina se stále přibližovala. Zbýval poslední krůček. Obrozenec se propadl do hlubin, voda se nad ním zavřela a čelisti vodních šelem ani nevnímal.

Josef Jungmann se zpocený uprostřed noci probudil vedle své ženy.

„O čem se ti zdálo, drahý?“ zeptala se Johanna. „Křičel jsi a zmítal ses, jako by tě na nože brali.“
„Nic zvláštního. O tom, jak házím perly sviním,“ odtušil Jungmann.
„Tak ještě spi, drahý. To byl jen sen. Zítra tě zase čeká slovník,“ konejšila jej žena.
„Vždyť já vím,“ zabručel lingvista a usnul.