DOKSY - BEZDĚZ - MŠENO - MĚLNÍK

Sníh je bílej, Landa dělník
text Milan, foto Milan, Franta a City Elephant

Při cestě z pololetek jsme někde ve skulince mezi rozhovory o holkách s Marťasem naklepli myšlenku, že bychom mohli aspoň kousek dlouhých prázdnin strávit pro změnu nějak smysluplně. Původně jsme chtěli na sněhový vandr vyrazit s Kunou a Sikim, nakonec se ale sestava ustálila na složení Milan, Marťas, da Vinci a Franta. Rozhodli jsme, že se sněhem budeme prodírat v Českém středohoří.


Ve čtvrtek v sedm večer jsme se vyvalili z vlaku a připadalo nám, že je na tom nádraží v Doksech poměrně kosa; pravda, ne o moc větší, než byla ve vlaku. Naštěstí nás v bříškách hřála švestková limonáda pana Jelínka, a tak jsme odhodlaně vyrazili hledat cestu z města.

Outdoor samozřejmě vyznáváme, večeře v hospodě ale bodla, stejně jako pivko. S čelovkami jsme pak pochodovali směrem k Bezdězu. S prvními šesti kilometry v nohách jsme se utábořili kousek před podhradní vesničkou a teprve v půl jedné jsme se konečně zachumlali do spacáků, aby se nám mohly zdát sny o všech těch Aničkách. A že jich není málo.


Je to ostuda, ale jako ranní ptáčata jsme se neprojevili a pospávali jsme, dokud nás ze spacích pytlů nevyhnala jedna ze základních potřeb, a vězte, že touha po seberealizaci to nebyla. S Marťasem jsme se pak ani nenasnídali, protože nám to Franta zakázal, zatímco se s da Vincim ve stanu nacpával. („A ohřejváte si to mlíko? Tak si ho neohřejvejte, ať můžeme vyrazit.“) Později se vysvětlilo, že došlo k nedorozumění – Franta nás nechtěl umořit hlady, jen předpokládal, že se nasnídáme bez vaření. Ale aspoň bylo co půl dne dokolečka omílat.


Na Bezděz jsme se koukli akorát zespoda a svižným tempem jsme se vydali do Ždírce, toho času ještě přepokládajíce, že tam zajdeme na pivo a na polívku. Po cestě jsme ze značně zvětralého nápisu na zdi v Oknech vyčetli, jaká je policie v Doksech pakáž! A ve Ždírci, na přibližně desátém kilometru druhého dne, jsme oplakali nepřítomnost hospody. Ochotná paní nás aspoň nasměrovala do Ráje a odjela autobusem užívat víkendu bez dětí, jak jsme se mimo jiné dozvěděli. Taky jsme viděli polovinu všech místních babiček, které tam jsou prý všehovšudy dvě.

Poobědvali jsme v zastávce a hrozně jsme si přáli potkat otevřené restaurační zařízení. To ale nebylo ani v samotném Ráji, kam jsme dorazili už po setmění. Za sebou jsme měli asi dvacet kilometrů.


Původně to byl zřejmě jen žert, ale nakonec jsme se nápadu dojít do pět kilometrů vzdáleného Mšena a dát si tam pivo chytli. Během večeře (opět v zastávce!) jsme totiž začli vymrzávat a dosud nenaplněná vidina hospody nás soužila. Naše tempo bylo vražedné; utekla sotva hodina, než jsme poprvé vykoupali rty v zlatavé dobrotě. Kousek za městem jsme pak usnuli, právem zmoženi.

Ráno se s námi Franta rozloučil a odjel na nějakou výstavu ukazovat, jaký dělá pěkný kuchyně. Já, Marťas a da Vinci jsme pokračovali s cílem dojít dnes až do Mělníka. Nutno říct, že to byla krásná cesta, podél skalisek, potůčků a zamrzlých rybníků, ve sněhu na zemi jsme viděli stopy lesních zvířátek. A šlo se rychle.


Ve městě dvou velikánských řek byla naše výprava pořádně vyšťavená. Pivko a boršč v penzionku s ruskou obsluhou důstojně uzavřely třídenní výlet a zrovna tak uzavřou i toto rozsáhlé vyprávění. Takže nazdar!