NÁLET NA DRÁŽĎANY

Osmá barva duhy
text a fotky Řízek

Nechápu, kde se tam ta stařenka vzala. S bílou růží, symbolem oficiálního připomenutí výročí náletů na Drážďany, zapíchnutou do klopy kabátu. Potkal jsem ji nedaleko nádraží Neustadt mezi pustými autobusovými zastávkami a kordonem (velmi slušných) policistů, asi sto padesát metrů od černého davu mávajícího ponurými vlajkami – tedy asi půl kilometru od nejbližšího černého anarchisty.

Nikdo jiní než novináři, fotografové, nacisti, policisté a stařenka se do té zóny nedostal. Na pódiu pod vlajkami zrovna jeden z řečníků zřejmě imitoval Hitlera, ale měl trošku dětský hlas. Ale asi to nemělo být vtipné.


„Nemyslím si o nich nic dobrého,“ ukázala na stádo obehnané železným plotem, spustila a pokračovala německy; chvíli jsem ten vodopád stíhal, pak už jsem kapky slov přestával chytat a omezil se jen na přitakávání a občasné Ja, ja. A pomyslel jsem si, jak je tohle vlastně zvrácené a že ty lidi moc nechápu.

Považte. Navlečete na sebe černé hadry a vyčistíte si boty (v nich je vaše síla), nastoupíte někam mezi podobné vlastence do vlaku, nebo sednete do auta. Na hranicích se vás policisté zeptají, kam jedete a zda náhodou nemíříte do Drážďan na demonstraci. Opáčíte, že nikoli, že jedete s bráškou popřát babičce k svátku.

Pak vylezete v poledne v Drážďanech na Neustadt Bahnhof do chladného dne, na prostranství u nádraží obehnaném železnými zábranami a obrněnými policisty vytáhnete nějakou vlajku a začnete poslouchat imitátory Hitlera. Semtam si zahulákáte nějaké to heslo, z pětihodinového ustavičného mávání vlajkou vás bude bolet ruka. Po novinářích a policajtech za plotem je třeba čas od času hodit sněhovou kouli nebo flašku, hodí se občas symbolicky zalomcovat s plotem. Když vyprší čas, zase se poslušně naskládáte do vlaku nebo auta. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

My ale nejsme náckové, a tak jsme se s kolegou fotografem parádně prošli. Vše bylo totiž hermeticky oddělené a utěsněné, aby k ultrapravičákům nepronikla ani ultralevicová myš. Brouzdali jsme ulicemi, reportovali a viděli náznak události.

To když několik desítek áčkařů usedlo na křižovatce na tramvajové koleje a odmítali se hnout, přestože to po nich policisté chtěli. Jednou, dvakrát, třikrát se hrozilo vodními děly. Vzhledem k zimě, která skrz tenké boty a tenké ponožky prostupovala přímo vzhůru už ne tak tenkým tělem, bylo snad razantní těžkooděné vyklízení křižovatky určitě mnohem humánnější.

Letělo pár skleněných lahví směrem k policejním autům, hořely nějaké koše a na důkaz velké drsnosti někdo převrátil auto. Žádná válka v ulicích. Nedaleko odtamtud deset tisíc obyvatel města utvořilo živý řetěz, prý tam byl i Kocáb a Džamila.


No, všechno asi lepší než být v černém stádu. Babička s růží se zase někam vypařila, ale to nevadí, stejně jí nebylo rozumět. Zima se vkradla úplně všude, redakční fabie ji ale dokázala rychle rozbít. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!