PRVOMÁJOVÝ POLITICKÝ BESTIÁŘ

Lásky čas rudý, hnědý, černý a modrý
text a fotky Řízek

„V kolik jsi vstával po čarodějnicích?“ Kdokoli normální by na takovou otázku nejspíš odpověděl nějakým přinejmenším dvouciferným údajem, možná i pozdně odpolední hodinou. Ne tak já a komunisti.

Fotogalerii najdete tady.

Už před devátou jsme se spolu řítili tramvají k Výstavišti, oni museli z ideologických důvodů, já z finančních a reportážních. Nevím, jestli to byla prozíravost dopravního podniku nebo náhoda, ale každopádně jezdily samé nízkopodlažní spoje. Nerad bych někomu křivdil, ale nebyl tam nikdo pod sedmdesát let, snad až na šoféra. Ten taky jediný v tramvaji zůstal i za Výstavištěm.

U Křižíkovy fontány se mi nelíbilo, bylo tam zvláštně zatuchlo a smutno, navzdory těm sice hluboce vrásčitým, ale neskonale optimistickým obličejům. Zazněla Píseň práce. Soudružka Semelová na pódiu povídala strašně zdlouhavé vtipy, které měly tu úžasnou vlastnost, že nebyly ani trošku vtipné, dechovku to zjevně nebavilo a Haló noviny zase nebavily mě. „Práci čest, volte číslo šest.“ Tak jsem zamával Miloušovi a vyrazil za dělníky, ti si dali rande na náměstí Jiřího z Poděbrad.

Policejnímu lustrování při vstupu jsem se nevyhnul. „Víte, že na té občance vypadáte jako Tomáš Rosický?“ usmál se uniformovaný muž a já jsem věděl - to je ale sakra stará fotka. Idylické klábosení nám ale narušil pan Vandas, který si přišel postěžovat, že jeho bílé ovečky musejí také ukazovat občanky. Policisté se pak za chvíli vytratili, ale prý to nebylo kvůli Vandasovi (nevychovaný Word jeho jméno neustále komolí na vandala, tomu se omlouvám).

Na záhonech se válely stovky papírků s podivnými hesly, Vandasovi zlobil mikrofon, ale pak se rozjel a mluvil tak dlouho, že jeho soukmenovce musely bolet zdvižené paže (kterými přece třímali ty vlajky). Hrozivá ozvěna od okolních domů navíc způsobovala, že pozorný posluchač ty kydy slyšel dvakrát. Když na pódium nastoupil malý muž s kytarou a písní, že snad jednou bude líp, zamáčkl jsem slzy a vyrazil dál.

Kdo by čekal, že se na náměstí Republiky srotí republikáni, tak by se spletl. Snad že neexistuje náměstí Anarchie, sešli se anarchisti tam. Měli krabicové víno (kdyby někde poblíž byla hlídka Věcí veřejných, jistě by je napomenula) a nalepovací kníry, transparenty, vlajky a úderná hesla. Sympatické bylo, že to s projevy nepřeháněli, povinně odsoudili kapitalismus a vydali se na procházku centrem.

Připadal jsem si se svým malým nikonem přesně mezi kolegyní-fotografkou Lucií, Šibíkem a dalšími profíky na jedné straně a cizokrajnými turisty s krabičkami na straně druhé. „Kapitalismus, špína, hnus“ mě sice nijak zvlášť neohromovalo, ale lepší než poslouchat ultrapravicového Pseudokryla nebo vandalovo hřímání.

Prvomájový politický bestiář jsem zakončil na modrém Petříně, kde jsem potkal momentálně nepříliš populárního Milana (Jančíka) a taky Jiřího (Janečka). Pražané s vidinou lanovky zdarma způsobili, že místo čekání ve frontě šlapali jsme raději do toho ukrutného kopce vzhůru k rozhledně. Vlajky vystřídaly balónky a modré igelitky. Nepoměrně větší muž bez kytary na pódiu zpíval dětem, pro něž byl ale větším lákadlem skákací hrad a formule než songy o kadícím pejskovi. Určitě si taky myslel, že jednou bude líp.

A protože to bylo fakt krásné, ale zároveň to stačilo, tak jsem se sebral, očuměl pár mainstreamových líbajících se dvojic a rychle pryč. Nerad bych vynášel unáhlené soudy, ale tentokrát to asi zamilovaní nad angažovanými vyhráli.

NÁLET NA DRÁŽĎANY

Osmá barva duhy
text a fotky Řízek

Nechápu, kde se tam ta stařenka vzala. S bílou růží, symbolem oficiálního připomenutí výročí náletů na Drážďany, zapíchnutou do klopy kabátu. Potkal jsem ji nedaleko nádraží Neustadt mezi pustými autobusovými zastávkami a kordonem (velmi slušných) policistů, asi sto padesát metrů od černého davu mávajícího ponurými vlajkami – tedy asi půl kilometru od nejbližšího černého anarchisty.

Nikdo jiní než novináři, fotografové, nacisti, policisté a stařenka se do té zóny nedostal. Na pódiu pod vlajkami zrovna jeden z řečníků zřejmě imitoval Hitlera, ale měl trošku dětský hlas. Ale asi to nemělo být vtipné.


„Nemyslím si o nich nic dobrého,“ ukázala na stádo obehnané železným plotem, spustila a pokračovala německy; chvíli jsem ten vodopád stíhal, pak už jsem kapky slov přestával chytat a omezil se jen na přitakávání a občasné Ja, ja. A pomyslel jsem si, jak je tohle vlastně zvrácené a že ty lidi moc nechápu.

Považte. Navlečete na sebe černé hadry a vyčistíte si boty (v nich je vaše síla), nastoupíte někam mezi podobné vlastence do vlaku, nebo sednete do auta. Na hranicích se vás policisté zeptají, kam jedete a zda náhodou nemíříte do Drážďan na demonstraci. Opáčíte, že nikoli, že jedete s bráškou popřát babičce k svátku.

Pak vylezete v poledne v Drážďanech na Neustadt Bahnhof do chladného dne, na prostranství u nádraží obehnaném železnými zábranami a obrněnými policisty vytáhnete nějakou vlajku a začnete poslouchat imitátory Hitlera. Semtam si zahulákáte nějaké to heslo, z pětihodinového ustavičného mávání vlajkou vás bude bolet ruka. Po novinářích a policajtech za plotem je třeba čas od času hodit sněhovou kouli nebo flašku, hodí se občas symbolicky zalomcovat s plotem. Když vyprší čas, zase se poslušně naskládáte do vlaku nebo auta. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

My ale nejsme náckové, a tak jsme se s kolegou fotografem parádně prošli. Vše bylo totiž hermeticky oddělené a utěsněné, aby k ultrapravičákům nepronikla ani ultralevicová myš. Brouzdali jsme ulicemi, reportovali a viděli náznak události.

To když několik desítek áčkařů usedlo na křižovatce na tramvajové koleje a odmítali se hnout, přestože to po nich policisté chtěli. Jednou, dvakrát, třikrát se hrozilo vodními děly. Vzhledem k zimě, která skrz tenké boty a tenké ponožky prostupovala přímo vzhůru už ne tak tenkým tělem, bylo snad razantní těžkooděné vyklízení křižovatky určitě mnohem humánnější.

Letělo pár skleněných lahví směrem k policejním autům, hořely nějaké koše a na důkaz velké drsnosti někdo převrátil auto. Žádná válka v ulicích. Nedaleko odtamtud deset tisíc obyvatel města utvořilo živý řetěz, prý tam byl i Kocáb a Džamila.


No, všechno asi lepší než být v černém stádu. Babička s růží se zase někam vypařila, ale to nevadí, stejně jí nebylo rozumět. Zima se vkradla úplně všude, redakční fabie ji ale dokázala rychle rozbít. A hurá domů. To byl ale pěkný výlet!

SRÁŽKA SE SVALNATÝM BLBCEM

Fňukna a bebíčko
text a autoportrét Řízek

V pátek jsem byl naposledy v životě ve Futuru. Při odchodu z klubu mi holohlavý primitiv, působící zde v čestné funkci vyhazovače, o fut(u)ro dveří zhola bezdůvodně rozbil hlavu. A bezesporu jsem nebyl první.

Okolo půl druhé jsme si řekli, že už těch kolovrátků bylo příliš, nalezli jsme šatnu a chystali se vyrazit do mrazu. Když tu... Sikina hodlala otevřít nesprávné dveře. Že to nelze, upozornil ji holohlavý gentleman v mikině Lonsdale: "Seš normální, že lezeš ven nesprávnejma dveřma?"

"Dobře, ale nemohl byste to příště říct slušně?" zareagovala Maruška, jež šla za Sikinou. A ještě za nimi jsem vycházel já a zaslechl jsem odpověď svalnatého intelektuála: "Já si můžu říkat, co se mi zachce. Utíkej, prdelko." 

Přišel jsem a muži sdělil, aby se uklidnil a nechal holky na pokoji. Že to nebyl dobrej nápad, jsem pochopil záhy. To už jsem ležel na zemi a debílek do mne chtěl začít kopat. Jeho společník s podobným vzezřením se chystal také zasáhnout, ale jeho prý zastavili mí kamarádi (děkuji). Vstal jsem, viděl rudě a chtěl jsem mu to vrátit - naivně, sto kilo nemám, bojová umění a Daniela Landu nevyznávám. Chlapík se do mne opřel razantněji, odlétl jsem ke dveřím, zatmělo se mi před očima a najednou jsem byl venku. 

S úžasem jsem zjistil, že mi z hlavy prýští krev, měl jsem celou červenou ruku, aniž bych předtím jedl červenou řepu nebo něco takhle hrozného. Zavolali sanitku i četníky. Záchranka na jedničku, policie na slabší čtyřku - nechtělo se jim cokoli dělat, tlupa byť odhodlaných, ale dost opilých kamarádů je nemohla zlomit. A to se snažili ještě na služebně, když už jsme s Maruškou byli v Motole. Vyhazovači se mezitím prý někam ztratili. 

Jen dva stehy to spravily, na pohotovosti jsme rozhodně nebyli nejhorší případ - zaujala zvlášť dvojice lidí, kteří se v radotínské čajovně opili (čajem?) a "prošli sklem". Byli celí opuchlí, pořezaní a vysmátí a neměli telefon a kam jít. 

U nás to ale dopadlo dobře, tedy samozřejmě v rámci možností. A na vznětlivého vyhazovače chystá má právní poradna trestní oznámení. 

Akce se povedla na 18 %.

DUHOVÁ ENERGIE

V Táboře mezi hnědou a růžovou
text a foto Řízek

Střetnutí dvou naprosto protichůdných světů jsem včera mohl přihlížet v Táboře. Nedošlo k němu; duhový průvod sympatizantů gayů a leseb hermeticky oddělil pás těžkooděnců od jejich odpůrců, pro které se vžil eufemismus pravicoví radikálové. Ti se navíc dočista ztratili v úzkých uličkách města. Nebo kdoví, třeba taky nakonec šli oslavit jinakost…

Nahnědlých přívrženců Dělnické strany přijela jen hrstka. Na jejich shromáždění, které průvodu předcházelo, shlížel pan Hus a jak říká moderní klasik, měl štěstí, že je kamennej. Tragikomická podívaná, které se dobrovolně zúčastnili tři uhrovití vlajkonoši, trojice koktajících, plamenných řečníků (zvlášť místní eurokandidát - zjevně dyslektik - válel) a kromě nich na lavičkách už jen několik přitakávačů a sympatizantů, by mu asi slušně polechtala bránici. A byl by v pase zlomenej.

Desítky novinářů, z nichž se většina raději oblékla do zelených vestiček PRESS (v předtuše války), z tohoto fiaska vytvořily událost. Někteří mí kolegové se dokonce nezdráhali trojici řečníků po skončení vyzpovídat, jak že mysleli některé své teze. Pro mě je důležité, když jsem se po těch asociálech rozhlédl, že za duchovní (!) základ rodiny považují otce, matku a dítě. Další verbální perly snad ani nemá cenu citovat, ale kdybyste si to někdo chtěl stůj co stůj přečíst, mám to někde načmárané v bloku, i s kritickými připomínkami. "Mítink" skončil oproti plánu téměř o hodinu dříve, řečníkům došla moudrá slova a vlajkonoše bolely ruce. Asi.

Mezi gayi bylo příjemněji. Několikasethlavá Queer Pride se Táborem nesla s duhovými vlajkami, úplně v pohodě a bez nějakých větších excesů. Občané civěli, jeden pošahaný pouliční kazatel tam do tlampače breptal něco o hříchu a o tom, že je pánbůh všechny nakonec potrestá, náckové, kteří by si to taky zasloužili, byli někde schovaní. Aby ne, v davu bylo dost zle se tvářících anarchistů, ani duhová barva to nemohla zakrýt. Zelení novináři, barevní lidé i já v narůžovělé košili, kterou jsem si přesně pro tuto příležitost omylem při praní obarvil červenými trenýrkami, jsme se procourali až na kraj města.

Tam dýchánek pokračoval už bez nás. Média pochopila, že z toho dnes senzace nebude, a tak nechala festival být a uháněla do redakcí, v lepším (i našem) případě na oběd. Přišla tak o muziku, divadlo a třeba i workshop zaměřený na výrobu erotických pomůcek. Zkrátka udělej si sám.