VYSMÁTÍ ZAJÍCI, HHH.

Bez mikrofonu za fotbalem
text Řízek, foto lesní muž Venál

Sobotní fotbaly se moc nevyvedly. Ve Slovinsku reprezentanti ukopali s tamními hráči utajované světové extratřídy hubenou plichtu, která vypadá jako dvě očička a prasečí nosánek na výšku mezi nimi. Náš tým zase do hanspaulky vykročil tradičně nesprávnou nohou, a to prohrou 0:2 s nějakými Vysmátými zajíci.

Radův ansámbl vyhaslých hvězd a neviditelných talentů (Šírl) toho v Mariboru moc nepředvedl; na zápas se nedalo za střízliva dívat, celých 90 minut a pár minut nastavení jsem přetrpěl a pronadával před obrazovkou jen ze studijních důvodů a i tak stěží. Vrcholem pak byl pozápasový rozhovor s koučem. "Celej národ si přál, abysme hráli na dva útočníky, tak jsme tak hráli," pronesl geniální stratég o taktice pro zápas. Škoda, že národ zároveň neprojevil přání hrát aspoň chvílemi jinak než bojácně a bezduchými nakopávanými balony a že si lidé výslovně neobjednali nějaké ty přihrávky a kličky. Mohlo to bývalo vypadat jinak.

Roli našeho trenéra sehrál tentokrát Venál. "Já jsem spal v lese," zdůvodnil své zpoždění a možná i to, proč ho pořád bolí záda. Prostě se ráno někde vynořil z houští a shodou okolností si stopnul Káju, který jej hledal. Po čas zápasu fungoval jako fotograf a odorant. Jinak hrajících se nás sešlo nakonec požehnaně, mohli jsme střídat tři hráče, a to bylo asi tak jediné, v čem jsme soupeře předčili.

Zajíci totiž nebyli špatní, kombinovali a na rozdíl od nás a od reprezentantů se občas dostávali i do zakončení. To my tolik ne; Jirka sice náhodnou tyčkou napodobil Baroše, jinak za první poločas kloudně vystřelil snad jen Péťa, jenže asi z pětadvaceti metrů a do brankáře, který by v případě, že by se zajíci dostali do nějakých finančních těžkostí, asi první přišel o místo coby naprosto nevytížený hráč. Brzy jsme dostali gól, po rohovém kopu jsem neudržel přihrávku před branku, kde už měl nehlídaný zajíc snadnou práci.

Odezva na sebe bohužel nechala čekat celý zápas a asi i déle. V druhé půlce jsme sice často prošli až někam k vápnu, tam se však naši útočníci až příliš často snažili akci vyšperkovat nějakou pitomostí. Národ by nám měl poradit, abychom častěji stříleli. Další zárodky šancí přišly po mých dlouhých výkopech. Piškot hlavičkoval mimo, Vlasta sám před brankářem (ovšem zády k brance) zvolil místo střelby přihrávku do autu.

Když to vypadalo, že začínáme vytvářet jakýsi platonický tlak, přišel centr zleva a přesná hlavička do vinglu. Jen jsem ji pozoroval a silou vůle se ji snažil vytěsnit ven, ale nestačilo to. Za tohoto stavu se soupeř už nikam moc nehnal, naopak naše snaha nepolevovala. Její vrchol přišel pár vteřin před závěrečným hvizdem - Piškot se odkudsi vyřítil sám před nezaměstnaného gólmana, ale trefil jen jej. A tím zápas skončil.

"Bylo to těžké utkání, ale zvládli jsme ho. Dařilo se nám držet míč a v defenzivě jsme hráli kvalitně," řekl po utkání Rada. Sice ne po našem, ale tohle se dá říct po jakémkoli mači. Za sebe jsem rád, že se nikdo nezranil. A že musíme jít od zápasu k zápasu...

JEZ, PIJ, DRŽ HUBU!

První jarní cyklovýlet
text Milan a mobilní fotka Řízek

„Nechceš jet na kolo?“
„Kam?“
„Do prdele. Tak co?“

Jirka není z těch, co zbytečně chodí okolo horké kaše. Venku vystrkovalo růžky jaro, tak jsem se nasoukal do těsné kombinézy, dofouknul kola svého kola a vyjel vstříc sobotnímu odpoledni. Basítek už čekal u trafiky. Ještě mají dorazit Slipouš a Řízek. Znalci, kronikáři a životopisci si jistě ráčí povšimnout, že tato čtveřice spolu není na kolech prvně. No ano! Ve stejné sestavě jsme předminulé léto brázdili šumavské cyklostezky, majíce základnu ve Vyšším Brodě, po večerech kalíce, zejména pak poslední večer, který je dodnes zdrojem řady nedořešených záhad. Po těchto zkušenostech jsme si pochopitelně od dnešního výletu slibovali hodně a zklamání se nekonalo!

Prvním kontrolním bodem byla věž vysílače Cukrák, která je, bohužel, na kopci. Poprvé v životě se mi na kole zamlžily brýle, a to tolik, že skrz ně nebylo vůbec nic vidět. Posledních dvě stě metrů je totiž opravdu výživných. Naštěstí je to na světě tak zařízeno, že při cestě z vrcholu to není do kopce, a tak jsme, propoceni, měli možnost zchladit svá rozpálená svalnatá sexy těla svižných sjezdem.

Pokračovali jsme po červené a projížděli řadou anonymních míst. Zřejmě nejzáludnější překážkou byl potok s mostem-nemostem. To jsme se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory – na mostaře a na překračitele. Obě varianty překonání potoka měly svoje osobité kouzlo, nicméně věřím, že jsem se rozhodnul správně, když jsem po vzoru Petra nechal most-nemost mostem-nemostem a s využitím jednoduché gymnastiky, kamene a stromu přešel s nohama při zemi.

Z Černolic jsme pak sjeli známým žlutým sjezdem do Všenor. Takhle mě ještě ruce nikdy v životě nebolely, ono to totiž hrozně drncalo. Všenory – Mokropsy – Černošice. Je potřeba vypíchnout moment, kdy jsme jeli na silnici všichni čtyři vedle sebe jako čtyři teplí bratři v triku. Muselo to vážně vypadat teple, ale skutečnost byla taková, že se sluníčko soukalo za obzor a teplota neúprosně klesala.

Staré přísloví říká něco o penězích, hospodě a lezení, ale my jsme si od lidové moudrosti nenechali poradit a obsadili jsme malou zahrádku hospůdky u černošické návsi. Naštěstí tam měli lacino a já jsem našel v kapsičce na kole zapadlé mince bůhví odkdy, takže jsme si kromě piva pro každého mohli s Jirkou dovolit i utopence, který tu stojí neskutečných patnáct korun, no nekupte to. Jenže byla strašná zima, ale vážně hrozivá, která požitek ze svačinky dost znehodnotila. Na silnici do Radotína jsme se pak zase trochu zahřáli rychlým šlapáním.

Málem bych se zapomněl zmínit o Petrově cyklistickém úboru. Nenapadá mě, jak bych to náležitě popsal slovy, naštěstí však jediná fotka z výletu zachycuje právě Slipouše. Ještě snad někomu není jasné, odkud vzala ta zvláštní přezdívka svůj počátek?

Tak zase příště na kolech. Brzy se oteplí a bude teplo, navlíkneme si přiléhavky, pojedeme a bude nám teplo.

BĚŽKAŘI A REJNOK

Jak utopit telefon na běžkách
text Řízek a mobilní fotky Kubča a Ř.

Velkohubě začínal nedělní běžkařský výlet. Hojnou účast a kvalitní zážitky sliboval nejen organizátor Kubča, ale i sobotní počasí. Sluníčko a modrá obloha se mohly přetrhnout v ukecávání, proto mě trochu zaskočilo, když jsem nad nedělním ránem v polospánku zaslechl jakési protivné bubnování na sklo mého střešního průzoru. Definitivně mě pak probudila až žalostná esemeska znamenající faktickou likvidaci zájezdu - původního dopravce zmohla sobotní noc, Franta rovněž odpadl. A tak najednou nebylo vozu.

Roli zachránce však na sebe vzala má milá a spolehlivá bělostná šestnáctka, zbylou trojici lyžařů bez reptání odvezla do hor. Drzost Pražáků slavila naprostý úspěch - sebevědomě jsme minuli Bedřichov i několik cedulí křičících OBSAZENO a vyjeli až nahoru na Novou louku (kdo by šlapal do kopce?). Tam jsme našli právě to jediné parkovací místečko, neboť to zrovna jedna posádka balila.

Aby ne, ono totiž pršelo. "Ty podmínky jsou dneska strašně těžké, boří se to, no vůbec to klukům nezávidím. Vidíte to, jak se všichni boří? Tomu v těch nemožných šusťákách se to ještě lepí a sám sobě šlape na hůlky, támhleten si zase vzal snad manšestráky a běžky s šupinkama - nebo je to mikrokontakt?-, no bude to dneska extrémně náročné," popsala by situaci expertka ze studia a ani by nemusela moc přechylovat. A měla by pravdu.

Po osmi kilometrech stoupání jsme byli navenek mokří a vespodu zpocení a ve zbytku výletu jsme z tohoto pocitu už nevyšli, v botách se objevily prameny, pravděpodobně nikoli léčivé. Příroda se nám vysmála také prostřednictvím těžkých vloček a sněhu, který neklouzal. Ovšem to vše nás popohánělo k nevšednímu tempu. Jakub a dva Lukášové tak už chvíli po poledni seděli v hospodě; jeden převlečený, druhý naostro a třetí v manšestrácích. Pili čaj, hodně jedli, sušili můj telefon a dívali se na rejnočí kůži visící na zdi (viz foto nahoře).

Drandíce dálnicí, rozebírali jsme pěkný výlet a telefon, který nějak nešel. A nad Jizerkami vylézalo škodolibé sluníčko a špičatými paprsky píchalo do očí.

NEŠIKA V MEŠITĚ

Na návštěvě v ponožkách
text a foto Řízek

No my jsme jako nic to... Táto, řekni to ty, ty to umíš líp. Táto! Jsou tu z televize a z novin kvůli tý mešitě! Víte, my jsme jako v noci nic neviděli a neslyšeli, no a ráno to tam bylo napsaný, ty nápisy. Prasečí hlava? Fuj! No to jsme taky neviděli, nebo jo? Táto, neviděli jsme vedle na plotě prasečí hlavu, že ne? No neviděli. Akorát ten pes nějak divně štěkal, mě teď napadá. Jo, štěkal dost, ale to on občas dělá.

Čtvrteční služby bývají napínavé. Po mléčné demonstraci z minulého týdne tentokrát mediálního nešiku poslali do mešity, aby vyzjistil, kdo ji zneuctil vepřovou hlavou a bílými naivně nenávistnými písmenky, případně co na to ta mešita říká. Muslimská modlitebna je v Kyjích a nikdo neví kde. Drahně času to vypadalo, že její umístění znají kromě vyznavačů koránu detailněji pouze zakuklení náckové z Národní strany - jak si jinak vysvětlit, že se fotografie zhanobené stavby poprvé objevily zrovna na jejich webových stránkách? Některým náhodám se zdráhám věřit i já.

Čekali jsme na dvoře, kouřící televizní miništáb, fotograf-rutinér a já, reportér-elév. Okolo dvanácté hodiny dorazil česky komunikující muslim a pustil nás dovnitř. Uvnitř to vypadalo jako v tělocvičně na aerobic kombinované s čítárnou knížek se zlatými hřbety. Jen se muselo cvičit a číst v ponožkách. Líbily se mi digitální hodiny, které věřícím odpočítávaly čas zbývající do další modlitby, to mi přišlo praktické. Mluvčí začal hovořit, rozběhly se diktafony a bohužel odkudsi i reprodukované zpěvy.

Přepisovat takový rozhovor byla pak paráda. Áááá domníváme se ááááóóó pachatelé úúúúú předsudky íííí. Navíc prasečí hlava už byla zajištěna někde na policii – v diskusi pod článkem se objevil názor, že snědená "s hořčicý" (sic!) –, takže ji nebylo možno vyslechnout. Ani mluvčí nevěděl, kdo by to tak mohl udělat. No a náckům se mi telefonovat opravdu nechtělo. Tak jsem svůj vznikající výtvor musel postavit na něčem zcela jiném. Zkusme paragrafy; volal jsem paní právničce, která mě jako první na světě (třebaže neprávem) oslovila "pane redaktore," dozvěděl jsem se řadu zdánlivě důležitých věcí a vše jsem to hodil na papír.

A editor mi to pak hodil na hlavu. Ale po dalších dvou hodinách diskusí, přepisování a rezignace text opravdu našel své místo ve virtuálním světě. Pane jo, čtyřicet příspěvků v diskuzi. A jen asi dvě třetiny xenofobních, to celkem jde.

FOREJT V NOVÉM

Úvod do jarní části hanspaulky
text a archivní foto Řízek

Tak jsme se konečně zase dočkali. Po několika měsících netrpělivého okopávání čehokoli a sledování těch knechtů a primadon v Lize mistrů dnes nastal tak dlouho očekávaný den D. Začala nám fotbalová hanspaulka. Tedy aspoň papírově - obdržel jsem rozpisy. Samotná soutěž pro nás začíná za deset dní, což je tak akorát, abych stihl najít kopačky.

A než na to zapomenu, musím vyslat nejdůležitější informaci, s níž tentokrát přijdu. Ode dneška existují i nové stránky našeho týmu - www.forejt.banda.cz. Není na nich zatím nic moc k vidění, ale je tam ke stažení rozpis zápasů, věc naprosto klíčová a zásadní.

Co z jeho letmého prostudování vyplývá? Propast nejnižší soutěže s sebou přinesla četná úskalí. Tak například nás čeká cestování po všech možných pražských a prašných lokalitách, od Kbelů až po Hagibor. Kromě bonusové Pražačky, kterou nám přidělili asi omylem, tam snad není jediné hřiště, na které by se vůbec někdo mohl těšit. A dočkáme se i tradičního osmiligového depozitáře, jimiž jsou pivní týmy typu Gobi dezert.

Velké změny v kádru nenastaly, pouze skončili Honza S. a gólman Zdenda. Převratná (pro mě) bude hlavně změna postu - z pozice fotografa se vracím do role brankáře, po poněkud dlouhé (řekněme) zdravotní přestávce. Jestli teda najdu rukavice.

Poslední věc. Kolega Honza Huk vyslovil požadavek, zda by si za nás nemohl občas zahrát. Jeho plán založit vlastní tým totiž nějak ztroskotal. Tak jsem se chtěl spoluhráčů zeptat, co oni na to. Za jakýkoli názor budu vděčný.

Pěkný den a sportu zdar!

VOLEJE

Badmintonové momentky
text a foto Řízek

Za zatáčkou se vynořila Vinoř. Jistě bych se tomu býval byl zasmál - směji se všemu, nejraději vlastním vtipům -, jenže mě to napadlo až teď.

Podle Tomáše, pro nějž jsme tam v sobotu s bráchou fotografovali pro nás exotický sport, jsme zachytili jakýsi badmintonový situační humor. Za sebe musím říct, že nevědomky, bral jsem to smrtelně vážně, vůbec jsem se přitom nechechtal.

Ač by jistě bylo čemu; výlet přes celou ten den prosluněnou Prahu za lovem tělocvičnových momentek proseckých hráčů, kterak prvoligově bojují s týmem Lžiradotína (!), byl sám o sobě trochu absurdní. Další legrační věcí byl nepochybně výsledek - papírově vyrovnaný duel o postup do play-off skončil výhrou Pseudoradotína 8:0. A možná i některým laikům z vašich řad by cukaly koutky, když by sledovali hádku zapálených soupeřů o to, jestli je opeřený míček příliš rychlý, či nikoli. Ale jasně, je to sport. My se také hádáme při hanspaulce - a brzy zase budeme.

A kdo že to proti Proseku vlastně hrál? Domácí tým, který má tak dlouhý název, že jsem jej snad ani nedočetl do konce, a i tak se jim sotva vešel na dresy, totiž místně přísluší k nám do Radotína. Jenže, jak jsem byl zasvěcen, je to jen taková formalitka, něco jako střížkovská Bohemka. A tak "radotínští" vesele trénují v nádherné badmintonové tělocvičně v třicet kilometrů vzdálené Vinoři. Tu by ten zárodek sportovního redaktora ve mně měl asi označit za andělský chrám, kde se za měkkého světla k barevné zemi snáší tisíce peříček z jejich bělostných chvostů, nebo nějaký podobný žvást.

Jak už jsem říkal, s Prosekem, kterému jsem samozřejmě stranil víc než Rádobyradotínu, to nedopadlo vůbec dobře. I tak však měli důvod k oslavě - jejich béčko se mezitím na jiném kolbišti zachránilo ve druhé lize. A koneckonců, mají také hezké fotky. (Viz zde.)

KRAVINY

Zase v davu
text a foto Řízek

Některé telefonáty mají tu moc, že dokážou přetnout třeba fungující vztah. Jiné aspoň přetrhnou vznikající vzrušující ranní sen a místo něj nabídnou příval povinností, a o to je to možná horší. Vždyť cesta z postele na demonstraci musí nutně být krutá. A o vztazích to dnes naštěstí znovu nebude, protože to přeťala ta druhá věta.

Doběhnout vlak, najít správné ministerstvo zemědělství a nezapomenout doma foťák – to bylo, přiznám se, ze třetiny nad mé síly. Naštěstí mám hodného tatínka s rychlým vozem a stříbrnou krabičkou. Ta se mi houpala na krku, když jsem mezi rozezlené zemědělce dorazil. Protestovali totiž proti tomu, že dostávají za mléko málo peněz. A tu jsem zpozorněl, protože mléko mám úzce spjaté s kafem, a bez kafe bych dnes nebyl na demonstraci, neboť bych nevstal.

Byla to jedna z těch mála davových akcí, kde je mnohem více davu než fotografů a novinářů. Tady byly dokonce i dvě živé krávy – asi proto, že to nebylo úplně v souladu s ochránci zvířat, stračeny po chvíli někam zmizely. Měly na sobě nějaké smuteční nápisy, nicméně doufejme, že nedopadly nějak salámově.

A řečnilo se. Češi, Slováci, Bavoráci, Poláci, Maďaři a další národy, které ani neznám, a pískající masa se mnohojazyčně shodli – Unie jim škodí, protože srovnatelná kráva, je-li francouzská, dojí dražší mléko než chudák česká, neřkuli litevská. A tak to české aspoň demonstrativně vylijeme do kontejneru. A zahraje nám Budvarka.

A proč ten jetelíček roste u vody? Bylo mi líto ministra, tedy ne kvůli té dechovce, i když možná taky trochu. Připadalo mi, že se snaží. Jenže zemědělci to neocenili. Vedle mě stál muž, který po celou dobu jeho projevu točil smyčku: "Lež - lež - lež - lež - ministra koupily supermarkety - je to lhář - lež -lež - lež - lež." A nebyl bílou vránou.

Pozitivní ohlas měl naopak delegát z Německa, který si dokonce připravil proslov v češtině. Jeho věta o tom, že má teď kvůli Unii menší peníz než před dvaceti lety, vyzněla kvůli jeho nepůvodní výslovnosti směšněji.

Osm tisíc lidí, prý. Šest hodin dechovky, řehtaček a pískání, určitě. A na konci tiskovka, rozesmátí agrárníci nalévají novinářům. Mléko?

Ale kdeže.

KOTÝLEK A DVOJNÍCI

Hm... + wrghapowu v La Fabrice
text Ála a foto Řízek

Jsem rockový analfabet. Co se totiž týče koncertů rockových kapel, byla jsem jen na koncertech Mňágy v Lucerně nebo Akropoli. Takže návštěva Hm… v La Fabrice byla opravdu, ale opravdu zážitkem. Dle slov jednoho z majitelů kanceláře Fávotrans (možná by se měli přejmenovat na Felitrans, pozn. autorky), se sešlo nebývale mnoho účastníků. Kromě majitelů již zmiňované cestovky do bývalé holešovické továrny dorazili ještě Piški, Sikina, Žvejk, Kuna, Dita, Lucka, Dominika, Maruška, Marťas a já – všem, na které jsem zapomněla, se hluboce omlouvám.

Překvapením večera byl ovšem Frantův dvojník. Bohužel se fotografovi nepodařilo jej s originálem zvěčnit v jednom záběru. V rámci úspory našeho studentského rozpočtu jsme začali ředit krev alkoholem již ve vlaku. Do La Fabriky jsme přesto trefili a kolem osmé začala po důkladném zvučení hrát předkapela.

I když se to může zdát, WRHAPOWU není jen bezmyšlenkovité bouchnutí do klávesnice, ale seskupení přibližně osmi hudebníků zabývajících se alternativní hudbou. V jejich nástrojovém arzenálu nechybí příčná flétna, housličky, klavír, kytary, dokonce hrají i na violoncello. Styl jejich hudby je směsicí rocku, vážné hudby, možná by tam pozorný posluchač našel i lidovky a špetku ostatních žánrů. Určitě zajímavý muzikantský počin.

Jejich první tři písničky nebyly špatné, ale ten zbytek byl bohužel stejný jako první tři, takže jsme se nezávisle na sobě sešli po chvilce u barového pultu, kde nám moje dvojnice z profilu nalila pár panáčků… Posilněni alkoholem jsme se nemohli dočkat hlavní hvězdy večera.

Dost mě překvapilo, že poslech byl téměř soustředěný. V sále bylo ticho, všichni spořádaně stáli pod pódiem a poslouchali. Jen ke konci koncertu účastníkům našeho zájezdu pití už trochu stouplo do hlavy, takže vytvořili něco jako kotýlek (možná trochu ostuda, ale nevím, jak to probíhá na ostatních koncertech Hm…). Celkově se mi moc líbili, úplně něco jiného než partička z Valmezu. A překvapivě mi vůbec nevadilo, že jsem neznala texty. Publikum si na závěr vytleskalo největší hitovky a my se mohli odebrat na tramvaj.

Ukázalo se však, že někteří účastníci zájezdu nemají svůj stav úplně pod kontrolou.

Tramvaj, mrcha, ujela, a jsme byli tedy nuceni zvolit pěškojízdu na metro, která však byla osudová. Metro, kterým bychom bývali byli stihli poslední vlak, ujelo. Naštěstí Fávotrans je na takové situace připraven a zajistil pro nešťastníky odvoz do Radotína (tímto bych chtěla veřejně jménem všech vyjádřit velký dík Frantovu tatínkovi, který nás zachránil před nočním výletem na Barrandov).

I když (nejen) mně druhý den nebylo zrovna do skoku, doufám, že až bude Hm… zase hrát v Praze, půjdu. A naučím se jejich texty. Alespoň některé.

MASOCHISTICKÝ ZÁJEZD

Reklama na sněžnicový výlet

text Slipouš a foto Kuna

Všichni z naší čtveřice (Já-Slipouš, Marťas, Žvejk a Kuna) jsme již delší dobu pociťovali nutkání k nějakému činu, avšak nikdo si zatím netroufnul vznést konkrétní návrh. Naše trápení prolomil až Žvejk svým odhodláním uspořádat sněžnicový vandr na Šumavu. Byl to velice nekompromisní ortel! Čtyři dny někde v mrazivé pustině pohraniční Šumavy. Všichni jsme bezhlavě souhlasili.

Naše cesta byla přesně vymezena žvejkovsky neomylnou intuicí divokého zvířete, tudíž jsme se mohli cítit bezpečně. První den byl zatím nenáročný. Skládal se pouze s přesunu vlakem do Horní Vltavice, polévky a piva v místní socialistické ubytovně a pár kilometrů chůze na místo prvního tábořiště. Žvejkova intuice nás neomylně zavedla k rozlehlému krmelci, kde se dalo pohodlně uvařit a posedět. Já jsem již nemohl své potřeby zvrhlíka déle potlačovat a musel jsem něco udělat. Když se odebrali všichni spát, nepozorovaně jsem vytáhnul z batohu učení a začal se drtit maturitní otázky z ČJ. Při čtení prvních vět jsem pociťoval příjemnou úlevu. Asi po hodině mne přemohl spánek. Musím si taky něco nechat na zítra, že?

V noci byla zima a sněžilo…

Druhý den nás přivítal asi deseti centimetry nového sněhu a vydatným chumelením. Naše dnešní cesta čítala asi 17 km chůze hlubokým sněhem přes romantické pláně okolo Teplé Vltavy a skrze neprostupné a tiché lesy. Dnešní den byl výjimečný, protože jsme potkali

prvního a jediného člověka na naší trase. Byl to starší pán z Prahy, který odklízel příjezdovou cestu ke své chatičce poblíž letního campu. Prohodili jsme pár slov a na zápraží jedné z chatek jsme krátce poobědvali a užili si posledních chvil oddechu před namáhavým stoupáním. Zde začalo naše utrpení. Do kopce se šlo ztěžka, sníh se lepil na sněžnice a kopec se zdál být nekonečný. To už nás postihla první krize, vyjímaje Žvejka, který si bez ohledu na naši situaci vesele pelášil dál. Druhá krize přišla, nečekaně, s druhým stoupáním. Od těchto chvil jsme se již nerušeně oddávali našemu trpění. Energie nás opouštěla po megajoulech a brala s sebou i morálku a vše s ní spojené, ale Žvejk si vesele pelášil dál.

Všeobecné zoufalství završilo bloudění na jedné intuičně neomylné zkratce. Už se blížil večer, klepali jsme kosu, a tak se Žvejk rozhodl hledat cestu. Asi po hodině se vrátil se slovy: „Mám ji!“ K naší značce to bylo pěkně daleko, ale Žvejk při jejím hledání neváhal chvílemi i běžet! Nekompromisně jsme zatábořili u prvního odpočívadla a náš vysněný seník zůstal kdesi v nekonečné dálce pěti kilometrů. Stany se zde krásně vyjímaly přímo před cedulí zákaz táboření. Brzy jsme se svalili únavou do spacáků, někteří i v botách.

V noci již nebyla taková zima a učení jsem nevyndal.


Třetí a nečekaně poslední den nás zalil oblevou. Sníh začal tát a velice ztěžknul, ještě více se lepil na nohy a my jsme měli stále častější krize. Samozřejmě Žvejk si vesele pelášil dál… Já jsem si asi v polovině trasy natáhnul šlachy ve stehnech a každý krok pro mne znamenal ukrutnou bolest (konečně!). Se spoustou sprostých slov a výkřiků zoufalství se celá skupinka dovlekla do odporné pohraniční vesničky Strážný, kde z nás trochu opadlo zoufalství, ale únava přetrvávala ještě dlouhé hodiny. Zbývalo jen se pořádně nadlábnout v jedné z hospod s „lidovými“ cenami a vyhledat nejbližší spoj. Nikoho ani ve snu nenapadalo, že bychom měli ještě jednu noc tábořit poblíž Strážného. Překvapivě celý víkend nic nejelo. Museli jsme čekat na spásu, která přišla shůry skrze podnikavého hospodského, který se nabídl, že nás za malý úplatek zaveze až do Strakonic. Huráá! Odtud je to coby lachtanem dohodil domů. Uf, to byl porod.

Tak doufám, že jsem tímto článkem inspiroval pár potencionálních maniaků k podnikání mnoha podobných výprav.

S pozdravem Slipouš.

ČÍSLO 2 ŽIJE!

text a foto: Trsáč

Born to be wild!

Co se dá dělat po večerech s krásnou ženou, když nemáte televizi? Možností je mnoho, ale jedna z příjemných alternativ a tudíž i odpovědí je: "Děti!" Toho se pravděpodobně drží Trsáč, jemuž jeho drahá žena přivedla na svět v pondělí 2. 3. v 0.52 již druhého potomka.

Prokop vážil 3,91kg a měřil 52cm. Macek! Takže mu držme palce, ať se mu daří a je na světě šťastný. A ty, Trsi, si radši pořádně rozmysli, jestli už by nebylo načase zainvestovat do televize. Teď už se dá i slušná placka s lcd pořídit celkem lacino...

PÍSNĚ KOSMICKÉ

Myslím na tebe, na tebe, na tebe

text a foto Řízek

Narozeninové oslavy vyhledávám. Zatímco se však v klubovně jedna taková rozjížděla, seděl jsem v potemnělé redakci a mediálně nádeničil. Nikdo kromě mě tam nebyl, a tak pracovní tempo polevilo, placatá televize po celém dnu zmlkla, hrála má rozhlasová stanice na Jangu (o které kritičky tvrdí, že je v ní jen R.E.M. a něco, co zní jako R.E.M.) a asi někde daleko za (mým) obzorem padaly letadla a vlády.

V jedenáct jsem to i sebe zabalil, pozhasínal a pospíchal také slavit – vedený snahou tam být co možná nejdříve, aby rozdíl v náladě mé a davové byl ještě dostihnutelný a aby riziko vzájemného neporozumění bylo ještě úměrné té daleké cestě k lázním. Došel jsem za pět minut dvanáct, a když jsem se zorientoval a rozkoukal, tak jsem koukal. Všichni byli střízliví, měli na sobě vesmírná pozlátka a hráli jakýsi hvězdný víceboj. Pozlátka jsem neměl, a tak jsem se aspoň pokusil pochopit a vyfotit jeho podle všeho poslední disciplínu.

Nevím, jestli to byl od organizátorů záměr, ale ty papírové hvězdolety, jež se měly posléze po koberci pohybovat silou z plic jednotlivých soutěžních dvojic – to je přece sálová verze powerkitingu! Toho námi tolik milovaného a Milanem opovrhovaného sportu! Není divu, že zvítězili Marťas se Šroubovákem. Oba už do tohoto odvětví, vyhrazeného odvážným a bohatým nadšencům se sklonem k exhibicionismu a k přehlížení práv majitelů polí a luk, totiž už nahlédli. A proto vytvořili prvního papírového komorového draka, jehož vyzdobili sebevědomým GET OUT OF MY WAY! (v překladu zhruba Uhni z mého levého pruhu, fáčko jedno rezatý smradlavý!). Závod samozřejmě s přehledem vyhráli a zasloužili si kyselý brut šampus. Naopak Žvejkova šnečí jízda, to byla komédie.

A pak už se mohlo začít slavit. Milan říkal, že jsme po sobě házeli ten obrovský míč ze sokolovny. Věřme, že ano. Z repráků se linula druhá nejstarší a zároveň nejlepší deska Mňágy, která asi netuší, že tam nahrála i píseň Čtyry buzeranti. Pak jeden z oslavenců Rádoš vzal i kytaru, i Piškot ji popadl. A hráli pěkně. I já jsem hrál, když jsem odložil všechny chlebíčky a kelímky a foťáky. A druhý oslavenec Lukyk to vše povzneseně pozoroval z křesla.

Bylo to pěkné.