JEZ, PIJ, DRŽ HUBU!

První jarní cyklovýlet
text Milan a mobilní fotka Řízek

„Nechceš jet na kolo?“
„Kam?“
„Do prdele. Tak co?“

Jirka není z těch, co zbytečně chodí okolo horké kaše. Venku vystrkovalo růžky jaro, tak jsem se nasoukal do těsné kombinézy, dofouknul kola svého kola a vyjel vstříc sobotnímu odpoledni. Basítek už čekal u trafiky. Ještě mají dorazit Slipouš a Řízek. Znalci, kronikáři a životopisci si jistě ráčí povšimnout, že tato čtveřice spolu není na kolech prvně. No ano! Ve stejné sestavě jsme předminulé léto brázdili šumavské cyklostezky, majíce základnu ve Vyšším Brodě, po večerech kalíce, zejména pak poslední večer, který je dodnes zdrojem řady nedořešených záhad. Po těchto zkušenostech jsme si pochopitelně od dnešního výletu slibovali hodně a zklamání se nekonalo!

Prvním kontrolním bodem byla věž vysílače Cukrák, která je, bohužel, na kopci. Poprvé v životě se mi na kole zamlžily brýle, a to tolik, že skrz ně nebylo vůbec nic vidět. Posledních dvě stě metrů je totiž opravdu výživných. Naštěstí je to na světě tak zařízeno, že při cestě z vrcholu to není do kopce, a tak jsme, propoceni, měli možnost zchladit svá rozpálená svalnatá sexy těla svižných sjezdem.

Pokračovali jsme po červené a projížděli řadou anonymních míst. Zřejmě nejzáludnější překážkou byl potok s mostem-nemostem. To jsme se rozdělili na dva nesmiřitelné tábory – na mostaře a na překračitele. Obě varianty překonání potoka měly svoje osobité kouzlo, nicméně věřím, že jsem se rozhodnul správně, když jsem po vzoru Petra nechal most-nemost mostem-nemostem a s využitím jednoduché gymnastiky, kamene a stromu přešel s nohama při zemi.

Z Černolic jsme pak sjeli známým žlutým sjezdem do Všenor. Takhle mě ještě ruce nikdy v životě nebolely, ono to totiž hrozně drncalo. Všenory – Mokropsy – Černošice. Je potřeba vypíchnout moment, kdy jsme jeli na silnici všichni čtyři vedle sebe jako čtyři teplí bratři v triku. Muselo to vážně vypadat teple, ale skutečnost byla taková, že se sluníčko soukalo za obzor a teplota neúprosně klesala.

Staré přísloví říká něco o penězích, hospodě a lezení, ale my jsme si od lidové moudrosti nenechali poradit a obsadili jsme malou zahrádku hospůdky u černošické návsi. Naštěstí tam měli lacino a já jsem našel v kapsičce na kole zapadlé mince bůhví odkdy, takže jsme si kromě piva pro každého mohli s Jirkou dovolit i utopence, který tu stojí neskutečných patnáct korun, no nekupte to. Jenže byla strašná zima, ale vážně hrozivá, která požitek ze svačinky dost znehodnotila. Na silnici do Radotína jsme se pak zase trochu zahřáli rychlým šlapáním.

Málem bych se zapomněl zmínit o Petrově cyklistickém úboru. Nenapadá mě, jak bych to náležitě popsal slovy, naštěstí však jediná fotka z výletu zachycuje právě Slipouše. Ještě snad někomu není jasné, odkud vzala ta zvláštní přezdívka svůj počátek?

Tak zase příště na kolech. Brzy se oteplí a bude teplo, navlíkneme si přiléhavky, pojedeme a bude nám teplo.