VYSMÁTÍ ZAJÍCI, HHH.

Bez mikrofonu za fotbalem
text Řízek, foto lesní muž Venál

Sobotní fotbaly se moc nevyvedly. Ve Slovinsku reprezentanti ukopali s tamními hráči utajované světové extratřídy hubenou plichtu, která vypadá jako dvě očička a prasečí nosánek na výšku mezi nimi. Náš tým zase do hanspaulky vykročil tradičně nesprávnou nohou, a to prohrou 0:2 s nějakými Vysmátými zajíci.

Radův ansámbl vyhaslých hvězd a neviditelných talentů (Šírl) toho v Mariboru moc nepředvedl; na zápas se nedalo za střízliva dívat, celých 90 minut a pár minut nastavení jsem přetrpěl a pronadával před obrazovkou jen ze studijních důvodů a i tak stěží. Vrcholem pak byl pozápasový rozhovor s koučem. "Celej národ si přál, abysme hráli na dva útočníky, tak jsme tak hráli," pronesl geniální stratég o taktice pro zápas. Škoda, že národ zároveň neprojevil přání hrát aspoň chvílemi jinak než bojácně a bezduchými nakopávanými balony a že si lidé výslovně neobjednali nějaké ty přihrávky a kličky. Mohlo to bývalo vypadat jinak.

Roli našeho trenéra sehrál tentokrát Venál. "Já jsem spal v lese," zdůvodnil své zpoždění a možná i to, proč ho pořád bolí záda. Prostě se ráno někde vynořil z houští a shodou okolností si stopnul Káju, který jej hledal. Po čas zápasu fungoval jako fotograf a odorant. Jinak hrajících se nás sešlo nakonec požehnaně, mohli jsme střídat tři hráče, a to bylo asi tak jediné, v čem jsme soupeře předčili.

Zajíci totiž nebyli špatní, kombinovali a na rozdíl od nás a od reprezentantů se občas dostávali i do zakončení. To my tolik ne; Jirka sice náhodnou tyčkou napodobil Baroše, jinak za první poločas kloudně vystřelil snad jen Péťa, jenže asi z pětadvaceti metrů a do brankáře, který by v případě, že by se zajíci dostali do nějakých finančních těžkostí, asi první přišel o místo coby naprosto nevytížený hráč. Brzy jsme dostali gól, po rohovém kopu jsem neudržel přihrávku před branku, kde už měl nehlídaný zajíc snadnou práci.

Odezva na sebe bohužel nechala čekat celý zápas a asi i déle. V druhé půlce jsme sice často prošli až někam k vápnu, tam se však naši útočníci až příliš často snažili akci vyšperkovat nějakou pitomostí. Národ by nám měl poradit, abychom častěji stříleli. Další zárodky šancí přišly po mých dlouhých výkopech. Piškot hlavičkoval mimo, Vlasta sám před brankářem (ovšem zády k brance) zvolil místo střelby přihrávku do autu.

Když to vypadalo, že začínáme vytvářet jakýsi platonický tlak, přišel centr zleva a přesná hlavička do vinglu. Jen jsem ji pozoroval a silou vůle se ji snažil vytěsnit ven, ale nestačilo to. Za tohoto stavu se soupeř už nikam moc nehnal, naopak naše snaha nepolevovala. Její vrchol přišel pár vteřin před závěrečným hvizdem - Piškot se odkudsi vyřítil sám před nezaměstnaného gólmana, ale trefil jen jej. A tím zápas skončil.

"Bylo to těžké utkání, ale zvládli jsme ho. Dařilo se nám držet míč a v defenzivě jsme hráli kvalitně," řekl po utkání Rada. Sice ne po našem, ale tohle se dá říct po jakémkoli mači. Za sebe jsem rád, že se nikdo nezranil. A že musíme jít od zápasu k zápasu...