Na návštěvě v ponožkách
text a foto Řízek
No my jsme jako nic to... Táto, řekni to ty, ty to umíš líp. Táto! Jsou tu z televize a z novin kvůli tý mešitě! Víte, my jsme jako v noci nic neviděli a neslyšeli, no a ráno to tam bylo napsaný, ty nápisy. Prasečí hlava? Fuj! No to jsme taky neviděli, nebo jo? Táto, neviděli jsme vedle na plotě prasečí hlavu, že ne? No neviděli. Akorát ten pes nějak divně štěkal, mě teď napadá. Jo, štěkal dost, ale to on občas dělá.
Čtvrteční služby bývají napínavé. Po mléčné demonstraci z minulého týdne tentokrát mediálního nešiku poslali do mešity, aby vyzjistil, kdo ji zneuctil vepřovou hlavou a bílými naivně nenávistnými písmenky, případně co na to ta mešita říká. Muslimská modlitebna je v Kyjích a nikdo neví kde. Drahně času to vypadalo, že její umístění znají kromě vyznavačů koránu detailněji pouze zakuklení náckové z Národní strany - jak si jinak vysvětlit, že se fotografie zhanobené stavby poprvé objevily zrovna na jejich webových stránkách? Některým náhodám se zdráhám věřit i já.
Čekali jsme na dvoře, kouřící televizní miništáb, fotograf-rutinér a já, reportér-elév. Okolo dvanácté hodiny dorazil česky komunikující muslim a pustil nás dovnitř. Uvnitř to vypadalo jako v tělocvičně na aerobic kombinované s čítárnou knížek se zlatými hřbety. Jen se muselo cvičit a číst v ponožkách. Líbily se mi digitální hodiny, které věřícím odpočítávaly čas zbývající do další modlitby, to mi přišlo praktické. Mluvčí začal hovořit, rozběhly se diktafony a bohužel odkudsi i reprodukované zpěvy.
Přepisovat takový rozhovor byla pak paráda. Áááá domníváme se ááááóóó pachatelé úúúúú předsudky íííí. Navíc prasečí hlava už byla zajištěna někde na policii – v diskusi pod článkem se objevil názor, že snědená "s hořčicý" (sic!) –, takže ji nebylo možno vyslechnout. Ani mluvčí nevěděl, kdo by to tak mohl udělat. No a náckům se mi telefonovat opravdu nechtělo. Tak jsem svůj vznikající výtvor musel postavit na něčem zcela jiném. Zkusme paragrafy; volal jsem paní právničce, která mě jako první na světě (třebaže neprávem) oslovila "pane redaktore," dozvěděl jsem se řadu zdánlivě důležitých věcí a vše jsem to hodil na papír.
A editor mi to pak hodil na hlavu. Ale po dalších dvou hodinách diskusí, přepisování a rezignace text opravdu našel své místo ve virtuálním světě. Pane jo, čtyřicet příspěvků v diskuzi. A jen asi dvě třetiny xenofobních, to celkem jde.
