KOLOTOČ SE ROZBĚHL

Kolotoč byl kdysi před lety zabavný pořad, který byl výkřikem novácké zábavy určené většinou pro seniory, u nichž se těšil velké oblibě. Náš kolotoč ovšem není ani pořad a už vůbec ne určen pro důchodce, ovšem podobnost s nováckým Kolotočem tady je, a to je ona obliba. Vítejte v kolotoči turisťáckých schůzek.

Za slunečného dne jsme se po prázdninách sešli a zahájili jsme letošní rok, jak se patří. Dokonce jsme měli účast neobvyklých 111 procent, dorazilo tedy 10 dětí z 9.

Schůzka začala prověřováním fyzických sil táborníků, a to na hrazdě, kde dělali shyby. Po docvičení na hrazdě se naše grupa přesunula ke stolu, kde se Lukyk ujal slova a velmi důkladně přibližoval možnosti získání dalších zkoušek, které jsou na táborníky připraveny.

Po této rozmluvě následovaly oblíbené hry na důvěru, kdy jeden skáče do ostatních či probíhá před napřímenýma rukama. Skákání do rukou je jedna z disciplín, které jsou součástí oné důvěry, která je mezi kluky tak důležitá. Po prvním pokusu Aleše, který se neodhodlal se skokem úplně hned, následovali ostatní borci, kterým to šlo již o poznání lépe. Jak to tak ale bývá po prvním osmělení se skoky i Aleš nakonec neodolal a skočil.

A předtím ještě svazování rukou, kde bylo úkolem táborníků se rozmotat tak, aby se ruce nerozpojily. Po absolvování těchto „náročných“ disciplín se mohl opět na jeden týden onen kolotoč zastavit.

 Tak zase za týden, borci.

text Vencán 313, fotky Řízek 

FÁVOTRANS V NEOPRÉNECH.

Po Otavě i skrz ni
text a fotky Řízek

Byla to nejlepší voda na světě! A kdyby se ti snad, čtenáři, zdálo tohle tvrzení příliš velkohubé, tak to je jen proto, že jsi tam zřejmě nebyl, nebo tomu vůbec nerozumíš. Otava vodákům oslabeným Milanovou třeskutou oslavou tehdy nabídla bezmála první povodňový stupeň a totální adrenalin srovnatelný s kitingem na poli sedláka z Třebotova.

Po necelých dvou stech kilometrech jízdy Fávotransovým větším autem jsme nafoukli pálavy u někdejší Čeňkovy pily. Přiznám se, že mě trochu vyděsil můj háček, pro nějž nafukovací plavidlo bylo dosud dočista terra incognita, hhh. "Luki, já nechci klečet... fakt nemůžu sedět? A na co tam jsou ty pásy?" děl Václav a já jsem předem polykal andělíčky a dušoval se, že příště svou posádku prolustruji důkladněji.

Po zhruba sto padesáti metrech plavby přišla první nesnáz, a kupodivu se netýkala naší lodi. Vlastík se Žvejkem se cvakli; ledová voda je dravým proudem vláčela peřejemi přes kamení, strkala jim hlavu pod hladinu a nechtěla je pustit ze svého útlaku – vše jsem to z tepla svého neoprénu a vratkého bezpečí našeho plavidla pozoroval. Když vylouhovaní konečně opustili vodní prostor, uplavané pádlo, utíkající loď a Vlastův respekt posádce znemožnily dále pokračovat.

Ale my jsme jeli dál. Jiras-Máder nemají po dlouhé zimě nejlepší figury, a tak jsme museli často vylévat, neboť voda uvnitř lodi vytvářela konkurenční hladinu, občas byla i o pár čísel výše než ta vnější . Taky za to možná mohly snad dvoumetrové vlny, vracáky, válce a jiná stavební technika, které jsme v šíleném tempu míjeli, tedy pokud jsme zrovna nevylévali.

Pane jo, jsme dole, bez nehody – teď jen nějak důstojně přistát, když se na nás dívají všichni ti vodáci. Tak, to se trochu nepovedlo, důstojnost naší posádky možná krapet utrpěla. Nicméně jedeme znovu! Vlasta nehodlá opustit dodávku a odmítl by snad i balenou vodu, dalšího nuceně odpočívajícího určí losáž. Ironií osudu zůstává sedět nejryzejší vodák ze všech, Franta převzal Žvejka. A fakt jedeme znovu.

Druhá plavba začíná podobně. Černý Petr Žvejk se zase koupe. Tentokrát navždy odplouvá Frantova bota, nadlouho i pálava. Ta se ale chytře převrací a o pár set metrů níže končí uvízlá na kamenech. Otlučení chlapci na břehu dlouze sbírají odvahu, nakonec plují dál. A znovu to stojí za to. Můj Jiras v závěru evidentně vadl (i intelektuálně – vodočet považoval za kapličku), navzdory tomu jsme k čisté jízdě bez jakéhokoli dotyku branky přidali i excelentní přistání, i když posměváčci určitě čekali pravý opak.

Poslední jízda byla vychutnávací, marmeládová a šlehačková. Václav už to nechtěl pokoušet, nelehké bylo přesvědčit Žvejka, aby jej vystřídal a napotřetí se pokusil přemoci zrádnou úvodní pasáž. Jeho radost po našem brilantním projetí však byla nakažlivá. V euforii jsme spluli i zbytek – a i té zákeřné přitažlivé skále jsme se vyhnuli, dokonce i méně srandovně než amatérsko-profesionální tým Vlastíka a Rádoše.

A tak nám nezbývá než si pogratulovat a zajít na pozdní oběd. To zase byla ostuda! Velká paní vrchní na Frantovu žádost poprvé v životě servírovala mléko, perlil i Jiras a Vlastík se styděl a ládoval. Pak domů, sušit foťák, vzpomínat.

VYSMÁTÍ ZAJÍCI, HHH.

Bez mikrofonu za fotbalem
text Řízek, foto lesní muž Venál

Sobotní fotbaly se moc nevyvedly. Ve Slovinsku reprezentanti ukopali s tamními hráči utajované světové extratřídy hubenou plichtu, která vypadá jako dvě očička a prasečí nosánek na výšku mezi nimi. Náš tým zase do hanspaulky vykročil tradičně nesprávnou nohou, a to prohrou 0:2 s nějakými Vysmátými zajíci.

Radův ansámbl vyhaslých hvězd a neviditelných talentů (Šírl) toho v Mariboru moc nepředvedl; na zápas se nedalo za střízliva dívat, celých 90 minut a pár minut nastavení jsem přetrpěl a pronadával před obrazovkou jen ze studijních důvodů a i tak stěží. Vrcholem pak byl pozápasový rozhovor s koučem. "Celej národ si přál, abysme hráli na dva útočníky, tak jsme tak hráli," pronesl geniální stratég o taktice pro zápas. Škoda, že národ zároveň neprojevil přání hrát aspoň chvílemi jinak než bojácně a bezduchými nakopávanými balony a že si lidé výslovně neobjednali nějaké ty přihrávky a kličky. Mohlo to bývalo vypadat jinak.

Roli našeho trenéra sehrál tentokrát Venál. "Já jsem spal v lese," zdůvodnil své zpoždění a možná i to, proč ho pořád bolí záda. Prostě se ráno někde vynořil z houští a shodou okolností si stopnul Káju, který jej hledal. Po čas zápasu fungoval jako fotograf a odorant. Jinak hrajících se nás sešlo nakonec požehnaně, mohli jsme střídat tři hráče, a to bylo asi tak jediné, v čem jsme soupeře předčili.

Zajíci totiž nebyli špatní, kombinovali a na rozdíl od nás a od reprezentantů se občas dostávali i do zakončení. To my tolik ne; Jirka sice náhodnou tyčkou napodobil Baroše, jinak za první poločas kloudně vystřelil snad jen Péťa, jenže asi z pětadvaceti metrů a do brankáře, který by v případě, že by se zajíci dostali do nějakých finančních těžkostí, asi první přišel o místo coby naprosto nevytížený hráč. Brzy jsme dostali gól, po rohovém kopu jsem neudržel přihrávku před branku, kde už měl nehlídaný zajíc snadnou práci.

Odezva na sebe bohužel nechala čekat celý zápas a asi i déle. V druhé půlce jsme sice často prošli až někam k vápnu, tam se však naši útočníci až příliš často snažili akci vyšperkovat nějakou pitomostí. Národ by nám měl poradit, abychom častěji stříleli. Další zárodky šancí přišly po mých dlouhých výkopech. Piškot hlavičkoval mimo, Vlasta sám před brankářem (ovšem zády k brance) zvolil místo střelby přihrávku do autu.

Když to vypadalo, že začínáme vytvářet jakýsi platonický tlak, přišel centr zleva a přesná hlavička do vinglu. Jen jsem ji pozoroval a silou vůle se ji snažil vytěsnit ven, ale nestačilo to. Za tohoto stavu se soupeř už nikam moc nehnal, naopak naše snaha nepolevovala. Její vrchol přišel pár vteřin před závěrečným hvizdem - Piškot se odkudsi vyřítil sám před nezaměstnaného gólmana, ale trefil jen jej. A tím zápas skončil.

"Bylo to těžké utkání, ale zvládli jsme ho. Dařilo se nám držet míč a v defenzivě jsme hráli kvalitně," řekl po utkání Rada. Sice ne po našem, ale tohle se dá říct po jakémkoli mači. Za sebe jsem rád, že se nikdo nezranil. A že musíme jít od zápasu k zápasu...