MASOCHISTICKÝ ZÁJEZD

Reklama na sněžnicový výlet

text Slipouš a foto Kuna

Všichni z naší čtveřice (Já-Slipouš, Marťas, Žvejk a Kuna) jsme již delší dobu pociťovali nutkání k nějakému činu, avšak nikdo si zatím netroufnul vznést konkrétní návrh. Naše trápení prolomil až Žvejk svým odhodláním uspořádat sněžnicový vandr na Šumavu. Byl to velice nekompromisní ortel! Čtyři dny někde v mrazivé pustině pohraniční Šumavy. Všichni jsme bezhlavě souhlasili.

Naše cesta byla přesně vymezena žvejkovsky neomylnou intuicí divokého zvířete, tudíž jsme se mohli cítit bezpečně. První den byl zatím nenáročný. Skládal se pouze s přesunu vlakem do Horní Vltavice, polévky a piva v místní socialistické ubytovně a pár kilometrů chůze na místo prvního tábořiště. Žvejkova intuice nás neomylně zavedla k rozlehlému krmelci, kde se dalo pohodlně uvařit a posedět. Já jsem již nemohl své potřeby zvrhlíka déle potlačovat a musel jsem něco udělat. Když se odebrali všichni spát, nepozorovaně jsem vytáhnul z batohu učení a začal se drtit maturitní otázky z ČJ. Při čtení prvních vět jsem pociťoval příjemnou úlevu. Asi po hodině mne přemohl spánek. Musím si taky něco nechat na zítra, že?

V noci byla zima a sněžilo…

Druhý den nás přivítal asi deseti centimetry nového sněhu a vydatným chumelením. Naše dnešní cesta čítala asi 17 km chůze hlubokým sněhem přes romantické pláně okolo Teplé Vltavy a skrze neprostupné a tiché lesy. Dnešní den byl výjimečný, protože jsme potkali

prvního a jediného člověka na naší trase. Byl to starší pán z Prahy, který odklízel příjezdovou cestu ke své chatičce poblíž letního campu. Prohodili jsme pár slov a na zápraží jedné z chatek jsme krátce poobědvali a užili si posledních chvil oddechu před namáhavým stoupáním. Zde začalo naše utrpení. Do kopce se šlo ztěžka, sníh se lepil na sněžnice a kopec se zdál být nekonečný. To už nás postihla první krize, vyjímaje Žvejka, který si bez ohledu na naši situaci vesele pelášil dál. Druhá krize přišla, nečekaně, s druhým stoupáním. Od těchto chvil jsme se již nerušeně oddávali našemu trpění. Energie nás opouštěla po megajoulech a brala s sebou i morálku a vše s ní spojené, ale Žvejk si vesele pelášil dál.

Všeobecné zoufalství završilo bloudění na jedné intuičně neomylné zkratce. Už se blížil večer, klepali jsme kosu, a tak se Žvejk rozhodl hledat cestu. Asi po hodině se vrátil se slovy: „Mám ji!“ K naší značce to bylo pěkně daleko, ale Žvejk při jejím hledání neváhal chvílemi i běžet! Nekompromisně jsme zatábořili u prvního odpočívadla a náš vysněný seník zůstal kdesi v nekonečné dálce pěti kilometrů. Stany se zde krásně vyjímaly přímo před cedulí zákaz táboření. Brzy jsme se svalili únavou do spacáků, někteří i v botách.

V noci již nebyla taková zima a učení jsem nevyndal.


Třetí a nečekaně poslední den nás zalil oblevou. Sníh začal tát a velice ztěžknul, ještě více se lepil na nohy a my jsme měli stále častější krize. Samozřejmě Žvejk si vesele pelášil dál… Já jsem si asi v polovině trasy natáhnul šlachy ve stehnech a každý krok pro mne znamenal ukrutnou bolest (konečně!). Se spoustou sprostých slov a výkřiků zoufalství se celá skupinka dovlekla do odporné pohraniční vesničky Strážný, kde z nás trochu opadlo zoufalství, ale únava přetrvávala ještě dlouhé hodiny. Zbývalo jen se pořádně nadlábnout v jedné z hospod s „lidovými“ cenami a vyhledat nejbližší spoj. Nikoho ani ve snu nenapadalo, že bychom měli ještě jednu noc tábořit poblíž Strážného. Překvapivě celý víkend nic nejelo. Museli jsme čekat na spásu, která přišla shůry skrze podnikavého hospodského, který se nabídl, že nás za malý úplatek zaveze až do Strakonic. Huráá! Odtud je to coby lachtanem dohodil domů. Uf, to byl porod.

Tak doufám, že jsem tímto článkem inspiroval pár potencionálních maniaků k podnikání mnoha podobných výprav.

S pozdravem Slipouš.