OSUDOVÉ UTKÁNÍ

Sestra Sojka - Forejt FC 1:6 (po poločase 0:3)
text Řízek, fotka rozhodčí

Postup jsme měli sice jistý, i tak šlo v posledním mači sezony o hodně. O sud. Ten totiž slíbil Pražský svaz malého fotbalu (něco jako UEFA) týmům, jež vyhrají své skupiny. A proto jsme museli zvítězit.

Ukázalo se, že taková motivace na nás funguje lépe než třeba mrkev na rybářském prutu, co má pobízet komiksového oslíka, aby pokračoval v pohybu. Protože jsme neškodnému, ale sympatickému soupeři v arktické zimě nasázeli šest gólů a můžeme se shánět po půllitrech.

Do sestavy se vrátil Radim a samou radostí otevřel skóre - možná mu za to i vrátím klíče od sklepa, které mu ještě dlužím. Po chvíli se z ostrého úhlu trefil Marťas, načež z druhé strany pálil znovu, tentokrát se mohl radovat Vlasta, kterého to trefilo.

Sestra Sojka byla prakticky neviditelná, snad i proto, že její hráči nastoupili v maskáčových dresech. Povedlo se jim jen zakopnout jejich slušný balon přes ochrannou síť někam do zavátých zahrad, takže se muselo hrát s naším velmi speciálním. Jinak o sobě nedávali moc znát. I proto v prvním poločase další gól nepadl.

Do druhé půlky jsme šli s tím, že nesmíme připustit takové drama jako minule. A začali jsme tak, že jsme Sojce dovolili snížit na 1:3. Na brankové čáře se mě snažil zastoupit Jirka, jenže bezůspěšně.

Gól na sebe vzal Rádoš, ale stejně jako před čtrnácti dny Matyášovi, i jemu se podařilo zaváhání odčinit. Z půlky hřiště vyslal nenápadný oblouček na bránu a gólman - jinak opora Sojky - to nějak nevychytal.

Na umělce ve Kbelích jsme hráli nebývale kombinačně a vytvářeli jsme si celou řadu šancí. Na jejich konci bohužel byl obvykle Vlastík, kterému se kupodivu dokonce asi třikrát povedlo zabránit jistému gólu v síti soupeře. A to málokdo umí. Přesto ještě na 5:1 zvýšil Jirka a gólový účet symbolicky uzavřel v jakémsi poloskluzu kapitán Vašek.

A tak se všichni ti, kteří jsou na fotce, těší na zaslouženou sedmou ligu a na sud, byť je to jen Staropramen. A kromě nich se na postup nadřeli také Péťa, jenž focení promeškal v šatně, absentér Zdena, neplatič Matyáš, zraněný Kajetán, Alex a Pája.

Ti všichni jsou vážně mistři!

VELKÝ COMEBACK

FC Forejt - O106 Beer team 4:2 (po poločase 3:0)
text Venál, foto Radim

Jak se to tak někomu poštěstí či spíš nepoštěstí, člověk muže být zraněn. Mně se zrovna nepoštěstilo, a tak jsem prakticky celou sezónu FC Forejt chyběl. Nejprve se ozval kotník a pak mě skolila nějaká rádoby vepřovka, a tak kluci na místo toho, aby využívali mých služeb, setkávali se spíše s mojí kritikou, taktickými radami a pokyny. Zlom ovšem nastal při posledním zápase letošního ročníku 8 G. ligy. Velký comeback se stal konečně skutečností.

„Ahoj kluci, nepůjčíte nám prosím jeden ze svých míčů?“
„Jasný, si ho klíďo půjčte.“

Jakoby ona prosebná věta pronášená jedním z našich protihráčů těsně před začátkem zápasu předznamenávala průběh prvního poločasu. Ve skutečnosti jsme jim míč moc nepůjčili. Na hřišti FC Forejt dominoval nahrávkami, nebezpečnými útoky, skvělou obranou. Ano, to vše byl v prvním poločase FC Forejt.

Tato naše převaha vyvrcholila hned třemi góly, na které soupeř neměl možnost v první půli vůbec zareagovat. Postupně se trefili Štěpán, Marťas a Rádoš (mistr placírka). Jako by nás ti kluci chtěli znovu poprosit o to, jestli jim půjčíme balon.

Krásný poločas ovšem na můj vkus asi až moc narušila přestávka. Po přestávce se změnil obraz hry a byli jsme to my, kdo jako by žadonil o to, aby nám půjčili míč. Zkrátka jsme si mysleli, že už nám nic nehrozí, že jsme jim dali co proto, nevím. Ovšem soupeř nám v druhém poločase nasázel hned dvě branky a hned bylo o co hrát.

Najednou to byli soupeři, kdo určoval tempo hry, a my byli ti, co tahají šňůru za její kratší konec. Naštěstí pro nás nám vyšel jeden brejk a Matyáš nezazmatkoval, podíval se jak, stojí gólman a podél jeho levačky a tyčky tam vstřelil gól na 4:2 a bylo, jak se říká, vymalováno.

Hodnocení hráčů:
Luky – To, co měl, to chytil, za góly nemohl. Po zranění sice nějaké balony nechytal, ale vyrážel, ale to je normální. Hodnotím za 2.
Rádoš – Mistr placírka. I když jsem na pár zápasech nebyl, fakt, že Rádo kope v podstatě jen placírkou, se nezměnil. Jinak dost solidní výkon – bránil, útočil, dal gól, jen tak dál. 1-
Kajetán – Pro mě osobně zůstal trošku za očekáváním, jinak nahrávky rozdával střelba jak takž, obrana solidní. 2-
Pecen – Štěpán může hrát kdekoliv a stejně gól dá. Tuto sezónu hraje posledního a jde mu to. Odbrání, stihne zaútočit, nahrát do nebezpečné situace, dá i gól proto 1.
Marťas – asi společně s Kájou nejvíce naběhaných kilometrů. Hrál důrazně, zakončoval, nahrával, nemám moc co vytknout, vlastně mám, ale to si nechám pro sebe. Hodnotím 1-.
Pája – Pája nebyl zas tak moc vidět, nicméně svoji kvalitu prokázal hned na začátku, kdy sebral balón soupeři a rozehrál akci, která bohužel neskončila gólem, ale byla dost nebezpečná. Jinak hodnotím 2-.
Matyáš – Maty je výkyvář; jednou mu to sedne líp, podruhé hůř. Od útočníka se čekají góly, a to on splnil. 2.
Vlastík – Překvapení posledních zápasů. Velké zlepšení z kopaček Vlastíkových se z nedělního tartanu dokázalo přenést i na páteční umělku. Vlasta solidně nahrával, měl dokonce i dost dobrý výběr místa, ale rychlost a zpracování… s tím si furt tak lehce rady neví. Ostatně i já s tím mám problém. Hodnotím 1-
konečně Já – po dlouhé pauze jsem byl schopen hrát solidně jeden poločas. Ovšem Vlastíkovu nahrávku před bránu jsem využít měl a to samé i po změně stran, když jsem se octnul opět před bránou soupeře. Tentokráte nahrávka z kopačky Štepána. Hodnotím se za 3 mínus, jsem kapitán a útočník, tak podle toho musím hrát.:-)

LEAVING ŽABKA

Sbohem a šáteček
text a klasické foto Řízek

Tolik jsme toho spolu zažili! Od vytopených sousedů přes ukradené kolo až po kocoura letícího z okna na dvorek. Navzdory tomu, že jsem se ve svém nyní již bývalém bytě příliš často nevyskytoval, bylo téměř roční bydlení v pokoji téměř nad prodejnou pojmenovanou po nějakém polském obojživelníkovi akční. Přesto a (jak se rádo píše) právě proto nastal čas zvednout kotvy a to, co zbylo, a přesunout se dále.

Počátkem tohoto měsíce jsem se jal stěhovat asi o tři sta metrů dál a o jedno patro výše, přičemž v takzvaném ateliéru zůstala jen nesourodá dvojice pračka a kocour. Když se i tyto věci podařilo přemístit, nezbylo už v doupěti vůbec nic, jen vzpomínky. (A pak taky rozbité posuvné dveře do koupelny, ale o tom taktně pomlčme).

Devátého října jsem se pak sešel s mou oblíbebou paní domácí, abych jí předal klíče od již naprosto prázdného doupěte. „Och, rukulíbám, milostpaní, to máme dnes nádherný den. Jen pohleďte na ten čistoskvoucí takzvaný ateliér!“ řekl jsem doslova. „Ach ano, jsem dočista nadšena, v jakém úžasném stavu mi ten takzvaný ateliér vracíte!“ doslova odpověděla paní domácí.

Přes podobné zdvořilosti (ale upřímně míněné!) jsme se dostali k tomu, že mi paní z kauce strhla litr, rozloučila se, vypustila mne a na uprázdněné místo dosadila od pohledu nenáročného cizince, který už v šusťákách šustil před vchodem.

A tak už i se zvířetem dlíme jinde, v bytě pracovně nazvaném U Radima. Tedy tam, kam se v případě nutnosti vejde i dvanáct kamarádů spjatých počítači, kabely a touhou postřílet ty ostatní, ovšemže ve virtuální realitě (ale o tom až jindy).

Takže až nás někdo budete chtít navštívit, před Žabkou už nemrzněte. A až tady jednou uklidím – a to se klidně může stát –, těm voyerům z vás poskytnu nějaké autentické záběry.