EFEKTIVNÍ VANIČKA

V neděli se ve sportu děly věci. V Číně ve formuli zvítězil Mercedes, poprvé po 57 letech. Ve Vysočanech vyhrál FC Forejt, poprvé po 10 měsících a dvou dnech. S debaklem 2:6, kterému ještě v poločase nenasvědčovalo nic, odjíždělo Pražské peklo, jehož hráči budou asi ještě dlouho nevěřícně kroutit hlavou.

"My jsme prohráli snad sto zápasů, já už ani nevím, kdy jsem naposled vyhrál, snad v žákách, vole," řekl by před utkáním Radek Sňozík, kdyby byl náš kapitán. Přesněji to bylo 17. června 2011. Ale že nás vede stratég Venál, konstruktivně vymyslel, jak bychom mohli získat první body. "Budeme hrát takovou jako vaničku," popsal novou taktickou variantu a rozestavení hráčů. Vanička byla na místě. Kromě toho, že řada z nás má podobně tvarovaná břicha, bylo i hřiště u parku Podviní poměrně nasáklé (Mercedes by rozhodně nasadil pneumatiky do mokra) a počasí spíš podzimní, Vlastík přišel s parapletem a za brankou hučel splav jako kotel domácích hooligans.

Místo vaničky se nakonec hráči rozestavili do jakéhosi sprostého kosočtverce. A pak stejně pobíhali nekoordinovaně. Na mrňavém hřišti nastala klasická forejtovská chaotická plácaná. Vím, že to někdo viděl jinak, vždyť jsme se po vyhraném utkání taky stihli pohádat, ale soupeř opravdu nebyl o moc horší než my. Peklo bylo sice mnohem slabší než náš první letošní soupeř, ale mělo asi tak dva hráče, kteří, kdyby neměli po celý zápas nehoráznou smůlu, by nás museli zcela pohodlně vymíchat všechny.

Ale nestalo se: zatímco oni vytrvale trefovali tyčky, nám naopak rozhodčí věnoval penaltu za ruku - stejnou Zdeňkovu ruku nám pak v druhém poločase odpustil. Jenže na penalty nejsme zvyklí, nikdo nevěděl, co si počít, začali jsme panikařit, a tak to nakonec Matyáš totálně zazdil pýchavkou do přesného středu branky, přestože kapitán prosazoval, aby se penalty zhostil Péťa, a já se jsem se z branky taky nesměle hlásil.

Škoda, místo toho jsme dostali gól, po jednom z kolapsů obranné trojice, čtveřice, či kolik nás vlastně bránilo. Jenže se projevila vůle kapitána, který napřáhl z velké dálky a asi i díky obřímu stínítku Vlastíkovi to brankář nějak nevychytal a srovnali jsme na 1:1.

Za vyrovnaného stavu nastala přestávková porada, nebo spíš vzrušená výměna názorů: Venál sjel penaltového mága Matyáše, Vlasta děl své pravdičky, já jsem zastával názor, ať začneme prokrista trochu střílet, každý kritizoval obranu připomínající Brownův pohyb a celkově to bylo velmi účelné a konstruktivní.

A pak se ve druhém poločase děly věci. Nevím, kdo to načal, ale obě akce byly parádní: po pravé straně Vašek v tísni přihrával vzduchem, Luboš si míč elegantně zpracoval ve vzduchu a poté nechytatelně zavěsil. A o pár minut dříve, nebo později Péťa z téměř nemožného úhlu ranou ke vzdálenější tyči překvapil brankáře.

Do klína nám nenadále spadlo vedení, ale Peklo to ještě nehodlalo vzdát, však do konce zápasu chybělo ještě asi půl století. Začali nás doslova obléhat, stříleli, kličkovali, nahrávali si, a my, když už nám půjčili balón, jsme ho bojácně hned někam zakopli. Když snížili na 3:2, nemohl se nikdo moc divit. Naštěstí jsme hned zase odskočili na 4:2, celkem z dálky střílel tuším znovu Luboš. Obrana Pekla v čele s gólmanem asi neměla svůj den, anebo jsme prostě byli brutálně efektivní.

Nechci říkat, že bychom neměli šance, ale těch, které bychom dotáhli až do nebezpečného zakončení, fakt moc nebylo - a když už ano, byl to obvykle gól. Jednu z nejhezčích nevyužitých předvedl Václav, který prošel u levé čáry až k rohovému praporku a centrem jak z ligy našel Vlastíkovu hlavu, ten ale hlavičkoval příliš na střed branky. Vlasta celkově hrál mnohem lépe než minule, třebaže se nakonec neprosadil. A Vaška bychom mohli klidně považovat za tahouna.

V závěru se všichni soupeři včetně brankáře nacpali do našeho pokutového území, jenže i díky brankové konstrukci a obětavosti obránců, kteří hokejově padali do střel, jsme odolali. Naopak Péťa tentokrát z druhé strany a Matyáš do prázdné branky uzavřeli na celkových 6:2.

Jak slaví Forejt výhru? Už jsme to asi zapomněli. Místo toho jsme se poškorpili, urazili,  nechali jsme notebook v autě, dohnali druhou posádku s oním počítačem, litovali toho poškorpení a snad se i usmířili. Podle názorů některých expertů mohl zápas skončit 15:2 v náš neprospěch, jiní to viděli naopak, a dokonce kdosi troufale zalitoval, že se nemůžeme na videu podívat na sestřih klíčových momentů. Já si myslím, že je výsledek vůči soupeři poněkud krutý. Ale to je sport, že jo.

text a umělecká mobilní fotka Řízek

"HLAVNĚ ŽE STŘÍDÁTE PO 7 MINUTÁCH"

Forejt FC - Rebelové 3:1 (0:0)
text a foto telefonem Řízek

V sobotním téměř fotbalovém utkání jsme byli favority, ačkoli jsme na tom v tabulce byli hůře. Paradoxní situaci způsobil komunikační zkrat vedoucího našeho klubu. Ten jouda zařídil povinné pískání tak spolehlivě, že nám kvůli neúčasti námi delegovaného rozhodčího boží ruka svazu sebrala z našeho i tak hubeného zisku deset bodů. Protože nejsme Juventus, rázem jsme se octli poněkud pod nulou.

A když už jsme u těch rozhodčích, něco takového jako v sobotu jsem ještě neviděl. Sudí, jež do Vysočan dorazili dokonce ve větším počtu, než bylo nutné (s opicemi na zádech), zastínili výkon všech našich borců – a že se nás nesešlo zrovna málo, postavili jsme celé dvě pětky. Ty si však moc nezahrály. Do úvodních minut naskočila Václavova formace, kde operoval i nečekaný host a někdejší bomber Štěpán, a už od počátku jsme měli převahu.

Soupeř předváděl výkon hodný předposledního místa nejnižší soutěže na světě, a tak jej papírově silnější druhá lajna okamžitě dostala pod velký tlak. Zvlášť Pavel a Rádoš byli prakticky všude, překvapivě dobře hrál Vlastík. Ale góly zase nikde.

Jenže to bylo naposledy, co se v prvním poločase tito borci dostali k míči. Pomatený arbitr během dalšího střídání z neznámých příčin odpískal konec první části v době, kdy ze stanovených třiceti minut utekly přibližně dvě třetiny, jestli vůbec. Vzbudilo to univerzální bouři nevole. Taky jsem něco pokřikoval (ale nic jsem neházel!), nešťastník se musel hodně ovládat, aby na mě neposlal ochranku, či aby mi sám nedal přes držku nebo žlutou.

I druhou půlku jsme začali lépe. Matyáš krásnou uličkou vyslal Václava, jehož kosořský dloubák skončil na břevně. Pak naši forvardi během pár vteřin trefili třikrát tyčku, nenapadlo mě, že je to možné. Další zvláštní situace nastala za chvíli, když Vlasta, kanonýr s periodicitou Halleyovy komety, po prvním kolapsu kolegy brankáře otevřel skóre. Neměl to tak těžké, v brance v tu chvíli nikdo nestál. Naše lavička se dobře bavila výkřiky Gól do šatny! a Pískej konec. Úsměvné bylo i žluté napomenutí soupeři, kterého loktem sestřelil Honza a který si posléze dovolil stěžovat. Neměl to prostě dělat.

Je to asi zákon schválnosti, ale i tentokrát se v týmu našel jedinec, jehož um výrazněji vyčníval nad jinými, a na nás to stačilo. Hráč se šestkou na zádech nejenže obešel všechny hráče, navíc přidal i pěkný gól. Vyrovnání však nebolelo dlouho; sice jsem se divil, že roh zahrává Rádoš a že placírkou, ale gólman s jeho nahozením před branku uctivě couvl za čáru. Několik minut před koncem navíc stejným stylem vypálil zdálky, a protože Vlastík dělal brankáři neprůhledný paraván, bylo to 3:1 a my měli dvě kola před koncem na kontě už pěkné -2 body.

„Hlavně že střídáte po sedmi minutách,“ procedil po zápase sudí, když jsme znovu otevřeli téma redukované první poloviny, a naprosto nás utřel. Na to se fakt nedalo nic říct. A nějaká kloudná a úderná odpověď mě nenapadla doteď.