ZVÍTĚZILA SLUŠNOST

Představte si ochozy plné lidí, sváteční náladu, nervózní nabuzené fotbalisty přešlapující v tunelu a dychtivé dětičky mávající jak o život tou plachtou s logem Ligy mistrů. A teď najednou všichni zbystří, protože tady něco nehraje – a nehraje to zásadně, protože rozhodčí chybějí. Ani jeden tu není. Prostě jsou fuč. A přesně tohle se stalo na našem posledním zápase, tedy až na ty kulisy nastíněné výše. Arbitr se nedostavil. To, co by v profesionálním fotbale a i normálně v hanspaulce nejspíš skončilo krveprolitím a trestními oznámeními, respektive by to v prvním případě ani nezačalo, bylo v podání FC Forejt a FC Buzuluk Úvaly pohodovým nedělním odpolednem, na které budou všichni rádi vzpomínat. A taky jsme vyhráli 4:1.

Setkala se totiž dvě mužstva nefalšovaných fotbalových džentlmenů. Račte rozehrávat, možná to byl faul, nic jsem necítil, ale nechtěl jsem se vás dotknout, promiňte. A tak nejdramatičtějším okamžikem byl pozápasový lov zakopnutého míče v cizí zahradě. Všem se nám tajil dech při pohledu na odvážného Marťase, který přelezl ostnatý drát, vyhnul se krvežíznivému obřímu pitbulovi a nerozhodil jej ani Matyášův poťouchlý výkřik „Bacha, chlap s kuší!“ Prostě náš jediný míč zachránil, a tak by asi měl být vyhlášen mužem utkání.

Bojového psa naštěstí hlídání
přestalo po chvíli bavit.

Hráli jsme na Děkance a sešli jsme se takříkajíc v plné palbě, chyběl snad jen kapitán Venál, Zdeno a kapitánská páska. Lodivoda jsem opět zastoupil já a myslím, že jsem ten zápis vyplnil hodně dobře. Rozhodčího nahradily Marťasovy mobilní stopky a taky se domnívám, že se jim utkání vydařilo.

Žlutí buzuluci nás překvapivě nechali hrát. Prakticky celý první poločas jsme předváděli jakousi ofenzivní smršť, ale opět zaúřadovala naše stinná stránka, a to akutní nedostatek gólů. Dali jsme jediný, to když Kája využil zmatku poté, co pozdě přišedší brankář Úval najednou za strašného klení uklouzl a upadl. Jasně, opravdový džentlmen by asi zakopl balón a šel se přesvědčit, jestli gólman nemá bolístku. Ale zase se to nesmí přehánět.

Jenže o dvě minuty později ten samý brankář vyslal přesným hodem do brejku nějakého rychlonohého buzuluckého Šatana, který mi tváří v tvář nedal ani nejmenší šanci. A jako by se začalo od nuly.

Herně jsme měli ale navrch jako málokdy. I šance byly. Kopec šancí. Věrtel šancí. Vlasta koníčkem hlavičkoval a už ladil hlas na strašlivý vítězný řev, ale brankář odkudsi vytáhl neskutečný zákrok. Oku lahodící kombinace i slušné střely zdálky. Nic. Když nás elektronický sudí vyhnal zpět na plac, obraz hry se nezměnil. Hrálo se čistě, bez problémů a stále nerozhodně. Než se po šťastném odrazu balón vrátil zpět k Lubošovi a šli jsme do vedení.

Za zeleným plotem se zrodilo další
velké a pro lidstvo klíčové vítězství.

Každému, kdo to dočetl až sem a zároveň nepřeskočil začátek, už asi došlo, že už jsme náskok nepustili. Buzuluk konec tak nějak odchodil, přišla další radost kanonýra Péti a v úplném závěru i mých pět vteřin slávy, když jsem vykopl tak nebezpečně a záludně, že balón přes celé hřiště zapadl pod břevno a způsobil důležitou branku na 4:1.

Jak si dobře Venál všiml už před duelem, Buzuluk byl v tabulce před námi – a nebudu vás napínat, je tam i nadále. Po dvou shodných vítězstvích jsme se však posunuli už na osmou příčku (z dvanácti) -  takže těm rádoby fandům, kteří nad námi lámou hůl a tajně si pokaždé přejí, abychom dostali aspoň búra, nebo abychom toho prznění fotbalu zanechali úplně, vzkazuji, ať toho jako nechají, protože to tam pořád ještě je.  

text a mobilní fotky Řízek

NESPORTOVNÍ PÍSKÁNÍ

FC Forejt - TBC Lachtan 1:4, na penalty 1:2, na žluté karty 4:0
text Řízek, fotky Marťas a 1x Řízek, editor Maruška

„Je mi jedno, jak pískají ostatní. Já pískám takhle,“ objasnil mi rozhodčí po prvním našem letošním utkání hanspaulské fotbalové ligy, proč zápas zlikvidoval. Nekňuba s píšťalkou a kartami pravděpodobně krátce předtím absolvoval lobotomii nebo nějaký únos mimozemšťany, jinak si jeho počínání neumím vysvětlit. Nebo tam byla někde skrytá kamera.

Vlastíkovu verzi příběhu si můžete přečíst zde.

Úhrnem to byly tři penalty, z nichž dvě viděl jen on, třetí dokonce jen slyšel (!), čtveřice žlutých karet vesměs za nic, naprostá absence nějakého citu pro hru a pískání totálních ptákovin. Ale pozor, borec měl rozhodcovské zkoušky – hádám na šerm, krasobruslení nebo pouštění draků. Než budu pokračovat v monotónním ublíženém tónu, jen důležitá poznámka: prohráli jsme si to v podstatě sami.


Taky jsme ale vůbec nemuseli hrát. Arbitr usoudil, že ošoupané kopačky jsou taky kopačky, a poslal polovinu týmu přezout (na umělku se s nimi nesmí, přesto s nimi polovina lidí a týmů hraje). Náš kapitán se naštěstí vejde do mých sálovek a procházka po sídlišti mu jen prospěla a Kája po zápase prohlásil, že se mu v turistických botách hraje lépe, a kopačky zahodil, ovšem z Marťase se nedobrovolně stal fotograf. Už tohle bylo divné, ale to byla jen předehra.

Byť jen s jedním hráčem na střídání jsme se do soupeře pustili s vervou nám vlastní. Docela nám to, pravda, usnadňoval herecký tým TBC Lachtan. Někteří jeho hráči nebyli s to pochopit, že se hraje na žluté, ne bílé čáry a že při autovém vhazování že se musí stát pevně na zemi. Jejich vyskakování tak zchladil Rádoš. Jeho placírková zkusmostřela se mu vrátila, a zatímco se polovina týmu chytala za hlavu kvůli zahozené příležitosti, volejbalista vypálil podruhé – a do šibenice.

To byla naše první a vlastně i předposlední střela v tomto duelu, čímž už jsem dopředu vyzradil důvod, proč by nám to blb ve žlutém triku (rozhodčí) neprohrál, i kdyby pískal ještě hůř. Lachtani měli protivný zlozvyk padnout a zařvat pokaždé, když jejich akce skončila nezdarem. Maminky na Jižňáku znovu a znovu otvíraly okna a přesvědčovaly se, jestli jsou jejich děti v pořádku. Po faulu, kdy se Matyáš provinil asi tím, že se na soupeře zle zatvářil, jsme tak vyfasovali první kartu za řeči.

A bylo to čím dál horší. Kajetán skluzem čistě získává balón, řev jak u zubaře – a další karta. Sudí byl v rauši, jinak se nedala vysvětlit penalta, kterou proti nešťastným Lachtanům posléze vymyslel. Václav ji však blahosklonně poslal vedle. A pak bylo hned vyrovnáno a přišla přestávka.

Pak jsme dostali další kartu – zasloužil jsem si ji, protože jsem nepěkně tituloval simulujícího Lachtana, namísto toho, abych tak označil rozhodčího, který si to zasloužil tak třicetkrát oprávněněji. Druhá karta v životě! Další student DAMU si posléze vyprosil penaltu, když sudí viděl Venálovy ruce, a ono to zatím bylo břicho. Rádoš se za postranní lajnou svíjí smíchy, to už je moc. Břevno. Balón ve vápně málem v náručí na druhé straně – hrajte dál. Soupeřům sudí neodpustil jen skákané auty.

Na 3:1 skóroval nešťastný Rádoš, přičemž vlastenec se předtím málem povedl i Václavovi – kdyby takovou bombou otestoval bibendum v druhé brance, mohlo to být veselejší. Takhle se pak už jen zranil Radim, což Marťasovi poskytlo pět minut před koncem možnost nastoupit (a především boty). Tedy aspoň teoreticky, v praxi sudí obstrukcemi sněmovních rozměrů pustil Marťase do hry až půl minuty před koncem.

Stihl tak už jen poslední penaltu – provinil jsem se opět já. „Byl tam kontakt, slyšel jsem to, musel jsem to písknout,“ vejde nepochybně do učebnic pro svazové rozhodčí. Ano, byl, letmo malíčkem v brankářské rukavici, muselo to být hodně bolestivé. Lachtan upadl, jako by se na něj zřítil strom (aniž bych mu něco takového přál). Bibendum z penalty skóruje, žlutá pro Vlastu za řeči, závěrečný hvizd. Pak mi ještě rozhodčí zakázal napovídat kapitánovi, co nepěkného má napsat do zápisu o výkonu rozhodčího, jemuž v ústech chybělo pár zubů, patrně po nějakém podobném pískání. Nejsmutnější ale je, že Lachtani vůbec žádné nadržování nepotřebovali – s takovou by nás přehráli asi i tuleni.

Ale v tom, že jsem cestou k autu přes sídliště zabloudil, určitě mělo prsty to zakomplexované hovado!

"HLAVNĚ ŽE STŘÍDÁTE PO 7 MINUTÁCH"

Forejt FC - Rebelové 3:1 (0:0)
text a foto telefonem Řízek

V sobotním téměř fotbalovém utkání jsme byli favority, ačkoli jsme na tom v tabulce byli hůře. Paradoxní situaci způsobil komunikační zkrat vedoucího našeho klubu. Ten jouda zařídil povinné pískání tak spolehlivě, že nám kvůli neúčasti námi delegovaného rozhodčího boží ruka svazu sebrala z našeho i tak hubeného zisku deset bodů. Protože nejsme Juventus, rázem jsme se octli poněkud pod nulou.

A když už jsme u těch rozhodčích, něco takového jako v sobotu jsem ještě neviděl. Sudí, jež do Vysočan dorazili dokonce ve větším počtu, než bylo nutné (s opicemi na zádech), zastínili výkon všech našich borců – a že se nás nesešlo zrovna málo, postavili jsme celé dvě pětky. Ty si však moc nezahrály. Do úvodních minut naskočila Václavova formace, kde operoval i nečekaný host a někdejší bomber Štěpán, a už od počátku jsme měli převahu.

Soupeř předváděl výkon hodný předposledního místa nejnižší soutěže na světě, a tak jej papírově silnější druhá lajna okamžitě dostala pod velký tlak. Zvlášť Pavel a Rádoš byli prakticky všude, překvapivě dobře hrál Vlastík. Ale góly zase nikde.

Jenže to bylo naposledy, co se v prvním poločase tito borci dostali k míči. Pomatený arbitr během dalšího střídání z neznámých příčin odpískal konec první části v době, kdy ze stanovených třiceti minut utekly přibližně dvě třetiny, jestli vůbec. Vzbudilo to univerzální bouři nevole. Taky jsem něco pokřikoval (ale nic jsem neházel!), nešťastník se musel hodně ovládat, aby na mě neposlal ochranku, či aby mi sám nedal přes držku nebo žlutou.

I druhou půlku jsme začali lépe. Matyáš krásnou uličkou vyslal Václava, jehož kosořský dloubák skončil na břevně. Pak naši forvardi během pár vteřin trefili třikrát tyčku, nenapadlo mě, že je to možné. Další zvláštní situace nastala za chvíli, když Vlasta, kanonýr s periodicitou Halleyovy komety, po prvním kolapsu kolegy brankáře otevřel skóre. Neměl to tak těžké, v brance v tu chvíli nikdo nestál. Naše lavička se dobře bavila výkřiky Gól do šatny! a Pískej konec. Úsměvné bylo i žluté napomenutí soupeři, kterého loktem sestřelil Honza a který si posléze dovolil stěžovat. Neměl to prostě dělat.

Je to asi zákon schválnosti, ale i tentokrát se v týmu našel jedinec, jehož um výrazněji vyčníval nad jinými, a na nás to stačilo. Hráč se šestkou na zádech nejenže obešel všechny hráče, navíc přidal i pěkný gól. Vyrovnání však nebolelo dlouho; sice jsem se divil, že roh zahrává Rádoš a že placírkou, ale gólman s jeho nahozením před branku uctivě couvl za čáru. Několik minut před koncem navíc stejným stylem vypálil zdálky, a protože Vlastík dělal brankáři neprůhledný paraván, bylo to 3:1 a my měli dvě kola před koncem na kontě už pěkné -2 body.

„Hlavně že střídáte po sedmi minutách,“ procedil po zápase sudí, když jsme znovu otevřeli téma redukované první poloviny, a naprosto nás utřel. Na to se fakt nedalo nic říct. A nějaká kloudná a úderná odpověď mě nenapadla doteď.