"HLAVNĚ ŽE STŘÍDÁTE PO 7 MINUTÁCH"

Forejt FC - Rebelové 3:1 (0:0)
text a foto telefonem Řízek

V sobotním téměř fotbalovém utkání jsme byli favority, ačkoli jsme na tom v tabulce byli hůře. Paradoxní situaci způsobil komunikační zkrat vedoucího našeho klubu. Ten jouda zařídil povinné pískání tak spolehlivě, že nám kvůli neúčasti námi delegovaného rozhodčího boží ruka svazu sebrala z našeho i tak hubeného zisku deset bodů. Protože nejsme Juventus, rázem jsme se octli poněkud pod nulou.

A když už jsme u těch rozhodčích, něco takového jako v sobotu jsem ještě neviděl. Sudí, jež do Vysočan dorazili dokonce ve větším počtu, než bylo nutné (s opicemi na zádech), zastínili výkon všech našich borců – a že se nás nesešlo zrovna málo, postavili jsme celé dvě pětky. Ty si však moc nezahrály. Do úvodních minut naskočila Václavova formace, kde operoval i nečekaný host a někdejší bomber Štěpán, a už od počátku jsme měli převahu.

Soupeř předváděl výkon hodný předposledního místa nejnižší soutěže na světě, a tak jej papírově silnější druhá lajna okamžitě dostala pod velký tlak. Zvlášť Pavel a Rádoš byli prakticky všude, překvapivě dobře hrál Vlastík. Ale góly zase nikde.

Jenže to bylo naposledy, co se v prvním poločase tito borci dostali k míči. Pomatený arbitr během dalšího střídání z neznámých příčin odpískal konec první části v době, kdy ze stanovených třiceti minut utekly přibližně dvě třetiny, jestli vůbec. Vzbudilo to univerzální bouři nevole. Taky jsem něco pokřikoval (ale nic jsem neházel!), nešťastník se musel hodně ovládat, aby na mě neposlal ochranku, či aby mi sám nedal přes držku nebo žlutou.

I druhou půlku jsme začali lépe. Matyáš krásnou uličkou vyslal Václava, jehož kosořský dloubák skončil na břevně. Pak naši forvardi během pár vteřin trefili třikrát tyčku, nenapadlo mě, že je to možné. Další zvláštní situace nastala za chvíli, když Vlasta, kanonýr s periodicitou Halleyovy komety, po prvním kolapsu kolegy brankáře otevřel skóre. Neměl to tak těžké, v brance v tu chvíli nikdo nestál. Naše lavička se dobře bavila výkřiky Gól do šatny! a Pískej konec. Úsměvné bylo i žluté napomenutí soupeři, kterého loktem sestřelil Honza a který si posléze dovolil stěžovat. Neměl to prostě dělat.

Je to asi zákon schválnosti, ale i tentokrát se v týmu našel jedinec, jehož um výrazněji vyčníval nad jinými, a na nás to stačilo. Hráč se šestkou na zádech nejenže obešel všechny hráče, navíc přidal i pěkný gól. Vyrovnání však nebolelo dlouho; sice jsem se divil, že roh zahrává Rádoš a že placírkou, ale gólman s jeho nahozením před branku uctivě couvl za čáru. Několik minut před koncem navíc stejným stylem vypálil zdálky, a protože Vlastík dělal brankáři neprůhledný paraván, bylo to 3:1 a my měli dvě kola před koncem na kontě už pěkné -2 body.

„Hlavně že střídáte po sedmi minutách,“ procedil po zápase sudí, když jsme znovu otevřeli téma redukované první poloviny, a naprosto nás utřel. Na to se fakt nedalo nic říct. A nějaká kloudná a úderná odpověď mě nenapadla doteď.