JÁJIN

Nepamatuji si, že bych byl kdy před nějakou návštěvou tak nervózní. A že jsem jich zažil hodně a prestižních - kupříkladu návštěvu amerického a ruského prezidenta, britského následníka trůnu nebo Maruščiných rodičů. Jak mě Jájin přijme? Nebude řvát? Útočit na mě kostkami? Jak se zachovat, pokud ano?

K téměř ročnímu Jájinovi a jeho rodičům jsem chtěl zajít po fotbale; nesoustředěnost a nervozita z audience mě dokonce vyhnala z branky kosit ostatní hráče do pole.

Ale už se to nedalo odříct. Už tak bylo hanebné, že jsem děcko jednoho ze svých nejlepších kamarádů takhle dlouho přehlížel. Proto jsem koupil jakousi dřevěnou stavebnici (na obale byl obří varovný nápis "+2", ale drželi jsme to v autě v teple) a nechal se pozvat.

Prvotní mou nejistotu, v jakém vývojovém stádiu tak asi je roční dítě, Jájin vyřešil okamžitě, když se přibatolil ke dveřím. Koukali jsme na sebe oba dost vyjeveně, ale myslím, že tam z jeho strany vyloženě nepřátelství nebylo.

Šli jsme si hrát na koberec. Kostky nejprve vyzkoušel Vlastík, do úst se mu vešly, přesto je schválil k použití. Dřevěnou stavebnici sice batole zaznamenalo, ale mnohem víc Jájina zajímal foťák.

Fotili jsme mámu, tátu a na displeji si prohlíželi různé Jájiny. To ho zas tak nebralo, zvítězilo takové průzkumné potěžkávání, a především popruh nikonu a jeho chuť. Má pravdu, chutná lépe než kostky. Pravděpodobně se mi snažil naznačit, abych si stavebnici strčil někam, že úplně postačí, když tam nechám foťák. To jsem nakonec zdvořile odmítl.

A pak jsme zkoušeli pít ze skleničky i z půllitru a taky jsme tak trochu blbli na koberci a ksichtili se na sebe a dal jsem si i jednohubku a bublinkovou limonádu.

A když mě pak Jájinův táta pustil ven, usmíval jsem se a vyzařoval pozitivní energii trochu jak idiot. Dobrou půlhodinu, než to vyprchalo. Jájin je bezvadné dítě a zase za ním někdy přijdu. Tedy ještě dřív, než s námi začne hrát bowling, což je zřejmě jeden z předpokládaných cílů jeho výchovy.

text a fotky Řízek

TEPLÁKŮ RÁJ

Sice mám svoje apartní běhací tepláčky moc rád, přesto bych se asi sám bez Milanovy dopomoci k nedělnímu běhání nedokopal. To je prostě tak, že když má člověk něco začít sám, tak se mu často moc nechce.

A proto jsem rád, že se mi naskytla tato záminka ke kolektivnímu sportování. S Milanem nás napadlo, že bychom si mohli zaběhnout už známý šestikilometrový okruh mezi lávkou a mostem.

Tradičně jsme se srazili u hodin. K mému překvapení se odkudsi objevil Řízek, snad aby doplňoval naše černé stejnokroje odvážnými červenými švy a velmi přiláhavými kalhotami.

Nedorazil sám, ale se svým pomocníkem-smártfounem, který mu každých pět minut hlásil infarktové hodnoty tepu a nejbližší nemocnice a zdravotní střediska. Asi to měl rozbitý…

Počasí nám přálo, dokonce ani ta cesta nebyla po vytrvalém dešti rozblácená. K dokonalosti chybělo jen to, aby se vítr, který nám foukal do zad v první půli, otočil s námi.

Že je hezky, jsme si neuvědomili jen my, ale i řada cyklistů a maminek s kočárky a v neposlední řadě také kachny, které se radostně cachtaly v Berounce. Ideální relax uprostřed zkouškového.

Takže pokud nejsi jenom trochu línej, tak příště vyraž s náma. (A vezmi si tepláčky!)

text Petr Slipouš, chytrá mobilní fotka Řízek. A tady je ten náš výběh v řeči čísel.

VYHOZENÉ MELOUNY

Zažil jsem určitě jeden z nejrychlejších protestních pochodů na světě. Vysokoškoláci, kteří přišli ukázat, jak moc je jim proti mysli chystaná reforma, mají totiž mladé nohy, ne jako třeba odboráři. Šli tedy tak svižně, že skoro nestíhali skandovat. Dobeše do koše, zakřičeli pak párkrát před vládou, kde už nikdo nebyl, a pak se odebrali na pivo.

Večerní procházka asi tří stovek mladých lidí ke Strakovce byla jen třešničkou na dortu protireformního odpoledne. Přiznám se, že bych tam normálně nešel, ale zahnala mě tam práce, mrška jedna.

Univerzita Karlova zorganizovala "informační setkání" o reformních zákonech, které vyvrcholilo schválením akademicky "ostré" rezoluce, v níž akademická obec vyzývá k odmínutí obou zákonů.

Předtím ještě partička nečekaně dobře připravených studentů v zelených tričkách a ve škraboškách s obličejem Dobeše vyházela z balkonu právnické fakulty 90 melounů - tolik se prý vyhodilo z evropských kapes při přípravě lajdácké reformy, argumentovali moji kolegové z různých fakult.

Melouny byly dobře vymyšlené. Jednoduché, fotogenické pro média, zábavné (jak ta šťáva parádně stříkala!) a navíc i se špetkou ekologické recyklace - zeleninová tříšť údajně směřovala do pivovaru na výzkum melounového piva. I když, jak po těch hadrech všichni ti kameramani šlapali, asi bych ho pít nechtěl.

Jen tam kromě pár desítek aktérů, kamer, fotoaparátů, přenosových štábů a lidí čekajících na tramvaj nebylo žádné publikum. A mělo to být ještě horší. "Hele, večer jdeš na ten průvod? Ne? Já taky ne. To tam fakt nikdo nebude," zaslechl jsem obavy dvojice v zelených tričkách. Pár set lidí nakonec přišlo, ale propagace mezi studentstvem zjevně trochu selhala, nebo se těm lenochům nechtělo do deště. Anebo mají všichni už hotové zkoušky (nechápu jak) a jsou na horách. Anebo je jim reforma putna.

V aule na takzvaně informativním setkání ale bylo plno, dokonce skoro narváno. Po několika notně kritických projevech překvapila svižná diskuse a bryskní schvalování rezoluce, která ty oba zákony úplně odsuzuje. Do ní jen někdo chtěl přidat, že akademici hovoří za všechny obyvatele republiky. Iniciátoři pak do textu radši dopsali vágní "za všechny". A nakonec vyhodili i to. Takže lejstro mluví za akademiky, ostatní mohou klidně spát. Já jsem se zdržel hlasování.

Potkal jsem bývalého spolužáka ze základky Sváťu, kterému jsme kdysi na škole v přírodě při fotbale zlomili prst (my můžeme brát klidně jako plurál majestatikus). Sváťovi osudy budoucích kolegů lhostejné nejsou, a tak se s těmi zbylými, kteří nejsou na horách, zařadil do průvodu a mlčky vyrazil od právnické fakulty přes náměstí Jana Palacha a Mánesův most ke Strakovce. To už byl skoro pozdní večer.

Vpředu blonďatý mladík s megafonem opakovaně zkoušel provolávat do velmi svižného pochodu různá hesla. Hlouček kolem něj vždy chvíli opakoval, zbytek si užíval procházku podél řeky s policejním dohledem. Nejvíce se ujal slogan Dobeše do koše, anebo další podobně povedený Dobeš je mrkev a mrkev je vůl. Naopak s komplikovanými konstrukcemi typu Nejdřív rezoluce, potom revoluce hlasitá část průvodu moc neuspěla.

Když se průvod nahrnul před Strakovku a pohltil do sebe toho zoufalce, co tam s transparentem postává snad každý den, měl jsem těch akademických protestů už dost. Pršelo, megafonistu nebylo slyšet, na vládě už dávno nikdo nebyl, celé to přestávalo dávat smysl. Zmohla mě apatie, vleklo se to.

Přečetli rezoluci, zopakovali refrén s vyhazováním nyní nemocného ministra mezi odpadky. Teď nás čeká alkohol, odtušil jeden maník a valil se pryč. "Husiti na pivo," svolávali se mladí teologové, trousili se odtamtud a já jsem utíkal na tramvaj, protože toho bylo tak akorát. Protest skončil, ale prý je to teprve začátek. Tak uvidíme.

text a fotky Řízek

POSTEL

Kupovat postel, to není jako dojít pro housky do lahůdek přes ulici, zapomenout na máslo a nechat se okrást od prodavačky-učnice Ivanky. To prostě není jen tak, postel je klíčová část domácnosti, kolem ní se vše podstané odehrává, a proto se nemá vybírat chaoticky v novoročním výprodeji v přeplněném nákupním centru.

Sobotu jsem si, pravda, představoval jinak. To, že z plejády aktraktivních víkendových variant běžky, tábornický výlet a studium nakonec zvítězilo lenošení, mi ale zas tak nevadilo. V nastalé dobré náladě jsem dokonce bez výhrad přitakal na to, že odpoledne pojedeme s Maruščinou maminkou kupovat botník. A že bychom se mohli konečně podívat po té nové posteli, kterou si už asi rok chceme koupit.

To, co následovalo, byla taková popletená pohádka podle klasického mustru: aby chudý idiot (my) získal spanilou princeznu (postel), musí s pomocí řetěžce magických bytostí (Maruščina maminka, prodavači v IKEA, naše fábie a šikovný soused) splnit bizarní úkoly (najít parkovací místo, vybrat botník, vybrat postel, narvat krabice do auta, složit a přidělat botník, poskládat postel) a popravit zlého draka (vyházet ty všudypřítomné kartonové krabice!).

Že lenošení tím pádem vzalo za své, není třeba dodávat, ale bylo to dobrodružství a především zážitek.

Postel se nehla, musely uhnout knížky.

Před skandinávským obchodním domem jsme seznali, že botníky a postele u většiny lidí také zvítězily nad lenošením a turistickým výletem. To, co chceme, jsme i v davu našli, jen s malou výhradou: potřebujeme hnědou postel, ne černohnědou, a tu mají jen na Černém Mostě. Černou by podle téhle pohádkové logiky měli na Hnědém Mostě, ten ale neexistuje, i když v pohádkách třeba jo.

Cestou tam se dá obstojně zabloudit a překvapí mrňavé parkoviště. Kroužením okolo jsem si vzpomněl na beznadějně plný parkhaus ve Vídni, kam jsme jeli na U2, a kroužili jsme zrovna tak, ale místo Bona byla tentorkát trpělivost odměněna postelí. Pravda, je příliš světlá. Ale Tmavěčerný Most taky neexistuje, takže bereme tuto a jedeme pryč. A v pěti objemných krabicích si princeznu konečně odvážíme domů. Ale nejdřív musíme vlastně postavit na chatě ten botník. Ten se oproti všem předpokladům musí přidělat do zdi. Jenže kde vzít vrtačku?

Pan Slávek byl naší delegací poněkud zaskočen. Pravda, v půl desáté večer obvykle příklepovou vrtačku nepůjčuje. Přesto nakonec paní matku uvítal růžovým vínem a mě uvedl do zahradního království puntičkářského kutila. Spadla mi čelist - ten člověk měl v mrňavé kůlničce snad veškeré myslitelné náčiní, poschovávané do malinkatých přihrádek, jako by to třeba bylo koření. Vše v úzkostlivém pořádku. Hřebíky a šroubky a hmoždinky, srovnané podle abecedy, velikosti, nebo snad popularity. Ale totálně přehledně.

Soused bleskurychle nalezl vše potřebné a s takovou tou přehnanou skromností opravdového fachmana ledabyle ukázal svůj čerstvý výrobek, jakousi skříňku. Teď by asi zčervenala i IKEA. Švédsko-polsko-čínský velkovýrobce by středočeského chemického inženýra vmžiku měl zaměstnat.

Ke každé pohádce patří kouzelné postavy, které pomohou hrdinům zdolat nebezpečenství. V našem příběhu se nevystupoval Dlouhý, Široký ani Bystrozraký, ale vlčanda Fanča a kocour Pepan (zlí jazykové by řekli dva Širocí). Za jejich asistence totiž probíhalo jak následné montování botníku, tak postele. Fanču vzrušoval pohled i poslech příklepové vrtačky, Pepan pomáhal svému veliteli při sestavování postele.

Asi nepřekvapí, že všechny úkoly naši hrdinové nakonec zdárně splnili, jinak by ta pohádka byla asi trochu defektní, ne? Mohli si tak vychutnat zaslouženou odměnu.

Dobře se jim to spalo.

text Řízek s přispěním Marušky, mobilní fotky Ř.

VÁNOČNÍ RESTÍKY

Dříve než se pokusím zatočit s vánočními přebytečnými kilogramy, chtěl jsem se nějak po svém vypořádat se svátky obecně. S Ježíškem, kaprem, ozdobami, kolekcemi, salátem, zbytky balicího papíru... klidem v rodinném kruhu a radostí.  A pak už o Vánocích opravdu neuslyšíte až do srpna, kdy se začínají zdobit výklady obchodů.

I tento strom docela ušel.

Už pár dní před Ježíškem a kaprem jsme opatřili patrně nejhezčí stromek na celém pankráckém kopečku. Však nám i prokřehlému pánovi (před svátky byla občas i zima) dal pořádně zabrat - přinutili jsme jej několik jeho pokřivených, příliš hustých, nevybalancovaných sourozenců vybalit a zase schovat. Maruška se správcem toho dřevěného monstrkabaretu zatím udržovala společenskou konverzaci, aby na nás nezaútočil sekerou a pilou. Po mnoha minutách před námi stála miss junior mezi jedlemi. Dokonalá, zbývalo jí jen trochu přitesat podvozek.

Narvat nevysokou jedličku do fábie neměl být problém, nečekaně to však odnesla loketní opěrka, které patrně zůstane jedna nepěkná vánoční vzpomínka.

Stromek však neputoval k nám domů, ale k Maruščiným rodičům - u nás doma svátky připomínalo jen jmelí důmyslně přidrátované nad futrem. Loni jsem ho dal moc nízko a po celý rok jsem ten pozlátkový bordel hlavou i dalšími předměty průběžně shazoval. Tentokrát jsem se polepšil a po avantgardně křivém věšáku na kabáty jsem si zapsal další kutilský zářez.

Kuba štědrovečerní.

Štědrovečerní večeři jsme s partnerkou a kocourem trávili odděleně. Ona zřejmě pod tím nádherným stromkem s rodinou, kocour zavřený v cizím pokoji hlídaném velkým černým nevrlým psem. Ten na něj patrně vrčel přes dveře. Anebo to bylo přesně naopak.

Já jsem byl na chalupě v Rašovicích s tátou, Kubou, Radkou a jejími ratolestmi. Kuba hrál koledy na elektrickou kytaru, Ježíšek mu k ní přinesl efektovou krabičku, ale zapomněl na baterky. A místo kapra jsem si dal řízek. Po nadílce jsem se po okreskách vracel na Benešovsko. Sváteční řidiči usedli ke svátečním večeřím, a silnice tak byly poprvé opravdu bezpečné.

Lenka dostala takovou blyštivou věc.

S dárky to letos asi vyhrála máma, dostala kompaktní foťák. Marušku potěšil i vyděsil dotykový telefon, mne zrovna tak permanentka do posilovny. Kuba bude spolužačkám přitažlivě a kvalitně vonět, Radka musí vytvořit domácí suši a táta chodit na vycházky s trekovými holemi. Dostal jsem taky parádní mikinu a hromadu knížek, kterou až přečtu, budu mnohem moudřejší. 

Nejzbytečnějším dárkem vánočním se zatím ukazuje kocouří hrací tunel, čímž se vyplnily nejhorší obavy. Zvíře má z plyšového tubusu respekt (neopodstatněný, ale vysvětlete mu to!) a patrně netuší, že by si s ním mělo samostatně hrát. Vleze do něj jen tehdy, je-li v něm krmě. Patrně mu k tomu k svátku budeme muset pořídit instruktora.

text a fotky Řízek

NOVOROČNÍ DESATERO Z KRKONOŠ

Jak důstojně zakončit rok 2011? V lyžácích a s helmou na hlavě! A když se mě někdo za 30 let zeptá, jak jsem trávila Silvestr 2011, vybavím si:

1. Dvě bílé fábie pokryté tučnou vrstvou čerstvě napadaného sněhu.

2. Torouše znuděně ležícího v křesle, naštvaného, že už zas ponocujeme a on nemůže v klidu chrápat.

3. Důmyslnou skříňku na klíč s těžko průstřelným kódem 1234.

Anča, ta to napsala.

4. Snůšku těch nejsprostších nadávek při jinak poklidné a laskavé hře Mašinky  (aneb Ticket to Ride Europe) - ty svině nás ani jednou nenechaly vyhrát!

5. Smrad v našem pokoji u záchoda (později jsme ten pokoj překřtili na žumpu).

6. Maruščiny hřejivé vložky do bot, které se neustále shrnovaly, a zabránily tak Milanovi v neustálé snaze být první na lanovce (což jí podle mého názoru nikdy neodpustil, a právě proto ji tak potrestal v posledním čísle Mašinek, ale to je jen má neověřená hypotéza).

Toroušova pomazánková závist.

7. Lukášovu roztomilou epizodu se servírkou v hotelu Arnika:

Hotel Arnika, sedmá večerní, rezervace na jméno Werner u zadního stolu u okna. Přicházejí čtyři aktéři: Maruška, Lukáš, Milan a Ája, usedají ke stolu a sedí. Stále sedí. Nikdo si jich nevšímá. I když už mají dlouho vybráno, stále si jich nikdo nevšímá. Jedna ze servírek, ne nepodobná herečce Martine McCutcheon z Lásky nebeské, už je skoro u nás, ale jen skoro.

A: Myslíte, že si nás všimne?
L: Nejdřív obslouží všechny ostatní, pak doplní zásoby, vytře hajzly a pak možná.
Servírka (slyšela ho): Budete si přát?
A: Malou stellu.
M: Dvojku bílýho.
M: Velkou desítku.

Novoroční narozeninový dort.

L: Pro mě taky.

Servírka (vypočítává): Takže to máme jednu Stellu, malý pivo….
M: Ne, já chtěl velký.
Servírka: Pardon, dobře velký.
L: Pro mě taky velký.
Servírka (podrážděně): To mi došlo!!

Pes a jeho pán Milan.

Hodnotíme, jak moc zlý to od ní bylo, zatímco se těšíme na naši po celém dni lyžování zaslouženou večeři. Když s ní servírka konečně přijde, rozdá nám postupně talíře s pokrmy. Ten Lukášův si nechá na závěr. Svíčkovou.

„Maso je kdyžtak pod omáčkou, jo?“

Smějeme se. Servírka má plusové body. Když objednáváme po dobré večeři čtyři panáky, tři lemondy a jednoho ferneta s mangem či s čím, servírka se usmívá. Když nám je přináší, ptá se:

„Tak pro koho je ten drsoň?“ L: „Pro mě.“ Servírka se neudrží a vyprskne smíchy. „Pardon.“

Maruška, drsoňova partnerka.

8. Naše focení na Černé hoře, kde jsme všichni v helmách, brýlích a Milan dokonce v kukle. „Tahle fotka má tu výhodu, Ančo, že ji budeš moct ukazovat i v dalším manželství,“ praví Maruška.

9. Šípkový cukroví, které vlastně nikomu nejelo.

10. Milanovu hlášku (už doma, zhodnocení Silvestra): „Bylo to skvělý. Panovalo tam takový … porozumění.“

text: hostující hvězda Anna Baumová, fotky normální i mobilní Řízek

PF 2012

Asi tak to letos vidíme. Tak ať to podobně vyjde i vám. A ať vás, jistě už teď zdravé a šťastné, potká nebo neopustí láska. Ať najdete skvělé zážitky kolem sebe i na cestách. Ať všechno vyhrajete a nemusíte švindlovat a ať to, co vás nebaví, brzo pomine.

To a mnoho dalšího hostům i domácím přejí

Řízek, Maruška a Pepan