JÁJIN

Nepamatuji si, že bych byl kdy před nějakou návštěvou tak nervózní. A že jsem jich zažil hodně a prestižních - kupříkladu návštěvu amerického a ruského prezidenta, britského následníka trůnu nebo Maruščiných rodičů. Jak mě Jájin přijme? Nebude řvát? Útočit na mě kostkami? Jak se zachovat, pokud ano?

K téměř ročnímu Jájinovi a jeho rodičům jsem chtěl zajít po fotbale; nesoustředěnost a nervozita z audience mě dokonce vyhnala z branky kosit ostatní hráče do pole.

Ale už se to nedalo odříct. Už tak bylo hanebné, že jsem děcko jednoho ze svých nejlepších kamarádů takhle dlouho přehlížel. Proto jsem koupil jakousi dřevěnou stavebnici (na obale byl obří varovný nápis "+2", ale drželi jsme to v autě v teple) a nechal se pozvat.

Prvotní mou nejistotu, v jakém vývojovém stádiu tak asi je roční dítě, Jájin vyřešil okamžitě, když se přibatolil ke dveřím. Koukali jsme na sebe oba dost vyjeveně, ale myslím, že tam z jeho strany vyloženě nepřátelství nebylo.

Šli jsme si hrát na koberec. Kostky nejprve vyzkoušel Vlastík, do úst se mu vešly, přesto je schválil k použití. Dřevěnou stavebnici sice batole zaznamenalo, ale mnohem víc Jájina zajímal foťák.

Fotili jsme mámu, tátu a na displeji si prohlíželi různé Jájiny. To ho zas tak nebralo, zvítězilo takové průzkumné potěžkávání, a především popruh nikonu a jeho chuť. Má pravdu, chutná lépe než kostky. Pravděpodobně se mi snažil naznačit, abych si stavebnici strčil někam, že úplně postačí, když tam nechám foťák. To jsem nakonec zdvořile odmítl.

A pak jsme zkoušeli pít ze skleničky i z půllitru a taky jsme tak trochu blbli na koberci a ksichtili se na sebe a dal jsem si i jednohubku a bublinkovou limonádu.

A když mě pak Jájinův táta pustil ven, usmíval jsem se a vyzařoval pozitivní energii trochu jak idiot. Dobrou půlhodinu, než to vyprchalo. Jájin je bezvadné dítě a zase za ním někdy přijdu. Tedy ještě dřív, než s námi začne hrát bowling, což je zřejmě jeden z předpokládaných cílů jeho výchovy.

text a fotky Řízek