PAŘÍŽ MÉHO SRDCE

72 hodin na Západě
text Maruška a Řízek, fotky Řízek

Dozněly poslední tóny blues. Na schodech Sacre Coeur se ozval spíš zdvořilý potlesk turistů. Starší muž sundal z krku kytaru a nakvašeně řekl: „You only know Oasis and R.E.M. but I don’t play that shit,“ nástroj předal populárnějšímu kolegovi, vzal batůžek a zmizel. Když jsme scházeli po schodišti z Montmartru, za zády už jsme slyšeli, jak si dav baťůžkářů prozpěvoval With or without you.

Taková je Paříž. Všichni mají stejné foťáky, znají ty samé písničky, v rukou třímají jazykové mutace jednoho turistického průvodce. Odlišit se člověk může tím, že si v nejlevnějším hotelu ve městě pronajme pokoj, kde se předchozímu nájemníkovi stal small accident, a proto jsou stěny čerstvě a smradlavě vymalované; nejezdí taxíkem, ale používá spletité metro; nebo pije jen růžové víno. (To proto, že ostatní barvy vína mají nehledě na kvalitu korkový uzávěr a naši hrdinové nejsou vybaveni vývrtkou.)

Jedna Paříže je nadzemní – v té se prohánějí peugeoty, Francouzi na kolech, voní tam bagety a běhají tam všichni ti fanoušci heavy metalu (rozuměj Eiffelovky), obrazů a francouzských parků.

Druhá Paříž je ta pod povrchem. Vypadá spíš jako taková upravenější kanalizace, je kosmopolitní, plná afrických dialektů a muslimských fezů. I tady se hraje, ale trochu jiná muzika než Imagine a Losing my religion.

To přijde chlapík s harmonikou a mezi dvěma stanicemi do skřípění unavených kolejnic a syčení brzd vybalí efektní šanson oceněný posléze několika eurocenty do kelímku doprovodného dítěte. Dvojice ten celý svůj dům pak přesune o vagón dál. Ale vydělat se dá i jinak – někdo prostě po zavření dveří vstane a odvypráví metru svůj mezistaniční kelímkový příběh. Tady je to spíš blues.

Město umí být shovívavé ke všem. Kde jinde totiž můžete sedět v parku na lavičce, popíjet víno a poslouchat nedaleký klavírní koncert Chopina. Ať už si člověk vybere ten svět nahoře nebo ten dole, jisté je, že vždy budete mít dojem toho francouzského výjimečného cirkusu dole páchnoucího a nahoře vonícího nadevropským pozlátkem.

ZAKÁZANÝ SNÍH

O nebobování a nesáňkování
text a foto Řízek

Danielu Landovi se možná splnil jeden ze snů – celá země je konečně bílá. „Není proti zdravému rozumu, že určitá část populace vidí smysl svého života jen v celodenním sáňkování a bobování?“ vyslovil možná (ne)jeden zapřisáhlý odpůrce zimních radovánek řečnickou otázku při pohledu na sněhem pokryté všechno sjížděné dětmi.

Zvýšenou oblibu zimního klouzání jsem zaznamenal i já, protože děti se ze hřiště sousedícího s „mým“ oknem přesunuly o kousek dál na kraj sídliště, kde je zřejmě z bobovacích důvodů navršen jakýsi kopec. A panečku, měly docela výdrž. Nezastavila je ani tma, návrší bylo totiž ozářeno umělým uličním osvětlení.

V pátek večer, když jsem závistivě pozoroval dětské radovánky, jsem potlačil silné nutkání vyrazit za nimi - vypůjčit si od nějakého bezbranného děcka jedny boby, vyválet se v mokrém prašanu po zběsilé několikavteřinové adrenalinové jízdě, namočit si i trenýrky, protože by mi zapadal sníh za kalhoty poté, co bych plastové sáně na skokánku rozštípal a dotyčné děcko tím dočista rozplakal.

Že jsem udělal velkou chybu, mi došlo dnes dopoledne. Ani dnes jsem nevyrazil sáňkovat, už vůbec ne bobovat – i lyže, běžky, snowboard a drak Chiméra zůstaly zavřené doma. Závějemi a břečkou jsem se totiž probrodil do práce, a tak tu teď píšu tohle blues sněhového abstinenta. A přemýšlím, jestli by mi aspoň nedovolili se na igelitu sklouznout po dvoře.