MIMOSEZÓNA

Kdyby Rosamunde Pilcherová pro jednou opustila jistoty komerčního sukcesu a napsala i něco, co si člověk může beze studu číst i v metru, aniž by to musel mít zabalené v novinách, mohlo by se to odehrávat na podzim v podhůří rakouských Taur. Když obvykle vyhledáváné letovisko Zell am See opustí všichni, bary zatlučou okenice a údolí potáhne neprostupný škraloup mlhy, je to kulisa třeba pro pěknou detektivku, thriller nebo existenciální drama.

Důkaz, že jsme tam byli.

Něco mi ale říká, že něco takového britská spisovatelka Rosamunde, dříve píšící pod pseudonymem Jane Fraser, nikdy nevytvoří. Viděl jsem totiž za ospalých nedělních odpolední v televizi několik německých inscenací na motivy jejích "děl".

Tak třeba spanilá květinářka si vezme bohatého a starého sobečka obšourníka, avšak trpělivě trpí pod tou krutou knutou, dokud svého psa jak z reklamy na psy nevezme k atraktivnímu, leč osamělému (ale patrně ne homosexuálnímu) veterináři, který je jak z reklamy na veterináře. "Nezlobte se, že jdu pozdě, musel jsem pomáhat bernardýnovi, kterému uvízla packa pod pivním sudem," omlouvá se lékař (kdo by mu neodpustil?) a divactvu se tají dech. Jak to asi dopadne? Na thriller to fakt nevypadá.

Sklápěčce jsme se stihli schovat.

Zell am See normálně působí jak vyrvané z těch inscenací, jen kamery už stihli odvézt, barevné scenérie, muškáty za okny, obláčky, kravičky na pastvinách a mír a pohoda.

Tentokrát nás vítal požár pekárny v centru města, ranní mlhy a výluka na trati. V ulicích nula lidí kromě trhovce, který prázdné postranní uličce nabízí mošty a marmelády. Ten spolkový pulsující život, který jsem tak obdivoval (když sebemenší partička příznivců nedůležitého čehokoli v určený den připraví stánek s pivem a klobásou a na nějakou dobročinnou akci pilně od spořádáných občanů vybírá eura, přičemž se ožerou jen trochu), byl jen kouřová clona - v ulicích není prostě nikdo, ani spolky.

Na chodníku kolem jezera drandí sklápěčka drážních dělníků. Na jindy tak frekventované hladině není nic, od šlapadel po škunery, všechno spí někde v lodních pelíšcích. Jen podél břehu závodí tři kachny. V noci pak, aby se člověk skoro bál ven. Daleko snáz se však parkuje.

Vytáhl jsem jednou Marušku na túru. Nad městem je vrchol Schmittenhohe, měřící prý přesně 2 kilometry na výšku, asi o 1 200 metrů výš než jezero. Když se vylezlo jen o kousek nad střechy posledních domů, mlha ustoupila a zavládlo jakési babí léto. Jen kolem nebyla ani noha. Na svazích sněhovým dělům a sedačkám lanovek zvolna končila rekreace, horské boudy byly zavřené a nám rychle docházel proviant.

Moje první zkratka začínala nevinně.

Vkrádala se k nám pohorková nemoc. To je stejné jako normální ponorka, ale není to pod vodou. Voda došla. Přiznám se, už druhá náročná zkratka, kterou jsem vymyslel, nevedla nikam. Tedy jen k opuštěné chatě. A to natolik opuštěné, že jsem si ze žlabu s průzračnou vodou (Rosamunde zbystřila) půjčil dvě zrezivělá plechovková piva. Jedno německy ovocné, druhé normální, ale prošlé.

"Běž to tam okamžitě vrátit!" zhrozila se žena a dobré dva kilometry ostražitě sledovala, zda nás někdo nepronásleduje s flintou. O několik set metrů výše jsme první z nich vypili a pohorka zmizela.

Pak jsme spatřili první sníh a dvojici lidí, která pelášila v opačném směru. Vrchol se rychle blížil, však už jsme stoupali asi tři hodiny. S podivem jsme seznali, že už tu před námi někdo byl. V 1 900 metrech začínala naučná stezka. Tu je pták. A tu je kytka. Tady máme kunu. A tohle raději nejezte. O padesát metrů dál začínaly obrovské kovové protilavinové zábrany, blížili jsme se k horní stanici lanovky, která by tam byla jen asi o 3 a půl hodiny dříve, kdyby neměla dovolenou, a pod námi bylo podzimně pusté jezero jako na dlani.

Pak jsme se otočili, vypili i to prošlé půjčené pivo a za hodinu a půl jsme se po vlastních stopách vrátili dolů k autu. Unavení, ale spokojení.

Milka.

Co jsme na pozdních podzimních prázdninách ještě zažili? Třeba procházku kolonizovanou pustinou podél modrozelené řeky Salzachu. Uhání si tak regulovaným korytem pořád rovně a míjí pastviny, kravíny a místní akvapark.

Seznámil jsem se se sympatickou krávou. Užili jsme si návštěvu toho vodního světa s vůní podzimního hnoje. Jeskyně tentokrát žádné.  A v noci jsme podlehli spiknutí počítačových soupeřů v Heroes pět. Příště ty rakouské elfy a kouzelníky musíme porazit.

text Řízek, fotky Řízek a Maruška