KONĚ A VLAŠTOVKY

Jak se zachová trojice koní, je-li při pastvě v 1 900 metrech nad zemí vyrušena turistou? A jak se zachová turista? Má si před svou milovanou ženou zachovat tvář nebojácného geroje a pokračovat ve výstupu, anebo - a to vypadá rozumněji - zavelet ke zběsilému úprku před zvířaty, jež svou krvežíznivost nejapně maskují smutnýma očima?

S kocourem Pepanem to máme úplně stejně: nemáme rádi koně. Nejraději bychom je zabalili i s vysavačem do alobalu a poslali je výtahem někam pryč (to jsou všechno další věci, co nám vadí). Na svatební túře v Rakousku ovšem šlo o to, jestli i já vadím koním. Jedno ze zvířat ke mně přicupitalo, pořád s tím smutným pohledem si mě zle prohlíželo (Maruška nás zatím pozorovala zpovzdálí), načež, po dlouhých vteřinách mučivé nejistoty, jsem byl seznán nejedlým a vyjednavač se vrátil ke skupině. Mohli jsme tedy pokračovat vstříc závratím a dalším zážitkům.

Jezero uklidňuje.

Co jsme tam vlastně dělali? V našem kulturním prostředí bývá zvykem po veselce vyrazit na jakousi svatební cestu, jíž některé romantické duše, které třeba věří v mýtus zvaný svatební noc, přezdívají dokonce líbánky. Ideálně se má jet někam do veliké dálky a na dlouho. Vyrazit tedy na krátko do blízka je svým způsobem projev pankáčství, a to je nám samozřejmě blízké.

Jeli jsme do Rakouska do Zell am See a jen na pár dní. A protože žena ani projevy počasí nebyly v ideální kondici, zvládli jsme jen jeden pořádný výlet. Svatební túru. No a těsně pod jejím nejvyšším bodem nastalo to divné setkání. Byl to docela pořádný výlet: lezli jsme skoro od jezera z nadmořské výšky okolo 800 metrů na nějakou místní horu řečenou Schwalbenwand, neboli Vlaštovčí stěna, která byla bezmála a bez šesti tisíc metrů osmitisícovkou.

Nechybí někomu koně?

Pravda, vlaštovek jsme cestou vzhůru moc nepotkali. Spíš nad námi kroužili nějací dravci, možná supi. Lezli jsme z městečka vzhůru nejprve po nečekaně frekventované uzounké asfaltce až k horské chatě, kde normální lidé nechali auto, nazuli pohorky a teprve odsud vyrazili (nemohl jsem si těch vyčítavých pohledů nevšimnout).

Klouzali jsme skrz vlhký les plný pestrobarevných hub strmou pěšinou po červené značce, ostatně, jinou ani v Rakousku neznají. A když hub i lesů ubylo, zato, jak se stupňoval počet pasoucích se krav, očividně přibylo kravinců a koblih. Najednou se nad mraky vynořila hora. A pak se pod jejím vrcholem vynořili i ti koně.

Když jsme viděli vše podstatné, spěchali jsme jinou cestou dolů. Značka nás vedla skrze ohradu obývanou kravami. "Luki, támhleta kráva je nějaká velká, navíc má rohy. Normální krávy nemají takové rohy," tahala mě žena za rukáv, ale já, který se skoro nezalekl zákeřných koní, přece necouvnu před nějakou vylepšenou krávou. Dopadlo to dobře. Dokonce jsme posléze dvěma německým seniorům tuhle prima zážitkovou cestu doporučili. Mysleli si, ti dobří lidé, že jsme z Československa.

Rakouský kocour Pepan by se asi
jmenoval Sepp.

Když jsme se blížili k té výše zmíněné, ale výrazně níže položené chatě, vlaštovky, pokud by byly co k čemu, by už ohlašovaly brzký slejvák. Potkali jsme tam naše kamarády důchodce, ale nebavili se s námi, asi se jim cesta nelíbila. Snědli jsme gulášovku a vrátili se do městečka k jezeru.

Potom jsem Marušku odpravil vynikajícími rakouskými špeclemi se zelím a špekem, párkrát sprchlo, svezli jsme se lodí a hurá domů. A kdyby k nám někdy přišel na návštěvu nějaký kůň, budeme si ho s Pepanem taky tak nevraživě prohlížet a očmuchávat, načež ho asi pustíme dál.

text a fotky Řízek

PÁD PANA JIŘÍHO

Neslavná výhra v Lidovém domě
text a foto Řízek

Zachmuřený zavalitý muž po boku štíhlé blondýny a spindoktorů dokráčel k pultíku. Na pozadí zářila mapa republiky s bezvadnými hesly typu naděje, změna, prosperita, třináctý důchod a ta o červené karkulce. „Zájmy obyčejných lidí prohrály, obyčejní lidé prohráli,“ vysvětlil zdrceným obyčejným lidem, že prohráli. I když socialisté vyhráli. A proto že tedy zavalitý muž odejde.

Zůstanou nám jen vzpomínky a usměvavé i zamračené billboardy, než je někdo sundá, déšť je rozmáčí, nebo sami uznají, že prohrály, a odejdou.

V Lidovém domě jsem byl i já a přes oranžové květiny jsem fotil tuto - jak se později ukázalo dějinnou - událost. Vše bylo připravené na bezvadný mejdan, na který chybělo jediné – procenta. Ponejprve se odhady bagatelizovaly, ale protože Maruška a další volební komisaři sčítali pekelně rychle, nálada se čím dál víc kazila.

Pan Rath, kterého za normálních okolností považuji spíš za úsměvnou postavičku, to tentokrát vystihl poměrně přesně, bylo to takzvané Pyrrhovo vítězství. Mapa republiky se navzdory těm bezvadným heslům obarvila i jinými barvami.


Ale těm, kteří nebyli moc oranžoví, to zas tolik nevadilo. Holubí letka podnikala poctivé nálety na křidélka, stehýnka, báječnou paštiku s brusinkovým želé a gulášek. No ale hlavně jsme samozřejmě pracovali, víme? Poté, co silnému muži blondýna s červenými drápky vlepila pusu a společně odešli někam do nitra domu, se strašně rychle ty dobroty někam ztratily.

Vytratil jsem se taky, po půlnoci opustil redakci a pořád přemýšlel o preferencích, procentech, prohrách obyčejných lidí. A teda taky o paštikách. Pan Jiří na to asi nebude vzpomínat pozitivně, ale já jsem si to docela vychutnal.