KOSOŘSKÉ VODÁCKÉ ANOMÁLIE

Hroch namočený tentokrát v Sázavě
text Vlastík, foto Řízek

Poté, co mi bylo nabídnuto zúčastnit se jednodenního splutí Sázavy z Týnce nad Sázavou do Pikovic, neváhal jsem. Akce pro táborníky a želvy byla naplánována na 13. června, tedy den před brigádou, aby se nám ten víkend pěkně vyplnil. V pátek u mě přespal Péťa, neboť by jinak musel vstávat již v pět. Takto tedy nevstával o mnoho později.

Sraz byl totiž určen již na 7. hodinu ranní v turisťáku, kam jsme s Péťou dorazili asi o deset minut později. Zde byl již v plné práci Řízek s pěti táborníky (z děvčat nikdo nedorazil). Zapojili jsme se tedy do přípravy, abychom stihli autobus na Zbraslav, odkud nám jel v devět vlak. Zde poprvé jsem položil otázku, kde je Vašek, na kterou mi Řízek řekl, že už tu měl být, včera že s ním vše domlouval.Zhruba o půl osmé si Řízek uvědomil, že nemáme klíče od klubovny, a proto jsme pro ně jeli ke mně domů.

Cestou jsem si dělal Řízka legraci, že Vašek zavolá a Řízek mu bude dělat taxíka. Řízek mu tedy pro jistotu napsal, kde že je. Vzápětí Vašek telefonoval, kde že jsme my. On, že je v Kosoři a abychom pro něj přijeli. V Kosoři jsme se dozvěděli, že Vaškovi rodiče vstávali v 6 hodin, od šesti již u nich pracují řemeslníci, ale jemu bohužel nezazvonil ani jeden dvou budíků. No prostě kosořské anomálie.

Když jsme byli konečně pohromadě, vyrazili jsme na směr autobus a vlak, bez Vaška a Řízka, kteří jeli s loděmi náklaďákem.Cesta vlakem byla docela pohodě, v Týnci přesně dle očekávání se celý vlak vyprázdnil a všichni vodáci se hrnuli k vodě. Poté, co jsme se shledali s klukama, a převlékli se, došlo na dělbu posádek. Jimmy, Jiřič - Já, Péťa – Řízek - a Vašek s Čepicem.

To k velké Čepiceho smůle, neboť jakkoli je Vašek zkušený vodák, každý háček, který s ním jede, buď zestárne minimálně o sto let, nebo se alespoň několikrát nedobrovolně vykoupe. Vše začalo asi po padesáti metrech, když Vašek jako jediný zvolil cestu na kameny, čímž zatarasil průjezd ostatním, a navíc při vyjíždění se jeho loď otočila pěkně dnem vzhůru. Velice jsme se smáli, ale bylo to předčasné.

Naše další plavba byla prakticky stále to samé, kličkování mezi kameny a neskutečným množstvím žlutých, červených a jinak barevných lodí, raftů a dalších plavidel. Občas nás pobavily některé posádky, které se vzhledem k velkému množství alkoholu v krvi neudržely na nohách ani na mělčině. Natož aby udržely pádla (stejně měly jen jedno, druhé již stihly ztratit). Dostala nás i posádka jedoucí proti proudu, která každého oslovovala, zda neviděl plout nějaké pádlo. Pro nás bylo zpestření neustále dohlížet na Tondu s Pepčou, kteří i přes svůj vzrůst loď ovládali dobře, ale neodpustili si své úlety.

Nakonec jsem se s Péťou rozhodl zavzpomínat na časy, kdy jsme na Mitře bavili publikum v sále. Na jednom jednoduchém jezu jsme najednou i my pluli dnem vzhůru k velkému pobavení přihlížejících. No, naštěstí to bylo první a poslední naše zaváhání. Zato Vašek se rozhodl zvítězit, a proto se jeho loď otočila špatnou stranou k nebi (nepamatuji si již přesně, kde to bylo). Za následek to mělo, že se Čepice (k jeho velké úlevě) přemístil do lodi k Řízkovi a Vašek jel sám.

Snad, aby si vykompenzoval svou tristní bilanci, tak ještě otočil z legrace Tondu s Pepčou, kteří to samozřejmě nelibě nesli. Dál už byla cesta celkem poklidná, v Pikovicích jsme naložili lodě opět do nakláďáčku a odebrali se domů. Akce to byla povedená, byť bylo velmi málo vody. Ale to, co z této příjemné zábavy, jakou vodáctví bezesporu je, udělaly komerční firmy půjčující lodě, se nedá popsat. Taková kvanta lidí by měla být vidět na kulturních akcích, jako je třeba výstava korunovačních klenotů, a ne na řece.

Tak se mějte všichni fajn a na příští vodě AHOJ.

Vlastík

DUHOVÁ ENERGIE

V Táboře mezi hnědou a růžovou
text a foto Řízek

Střetnutí dvou naprosto protichůdných světů jsem včera mohl přihlížet v Táboře. Nedošlo k němu; duhový průvod sympatizantů gayů a leseb hermeticky oddělil pás těžkooděnců od jejich odpůrců, pro které se vžil eufemismus pravicoví radikálové. Ti se navíc dočista ztratili v úzkých uličkách města. Nebo kdoví, třeba taky nakonec šli oslavit jinakost…

Nahnědlých přívrženců Dělnické strany přijela jen hrstka. Na jejich shromáždění, které průvodu předcházelo, shlížel pan Hus a jak říká moderní klasik, měl štěstí, že je kamennej. Tragikomická podívaná, které se dobrovolně zúčastnili tři uhrovití vlajkonoši, trojice koktajících, plamenných řečníků (zvlášť místní eurokandidát - zjevně dyslektik - válel) a kromě nich na lavičkách už jen několik přitakávačů a sympatizantů, by mu asi slušně polechtala bránici. A byl by v pase zlomenej.

Desítky novinářů, z nichž se většina raději oblékla do zelených vestiček PRESS (v předtuše války), z tohoto fiaska vytvořily událost. Někteří mí kolegové se dokonce nezdráhali trojici řečníků po skončení vyzpovídat, jak že mysleli některé své teze. Pro mě je důležité, když jsem se po těch asociálech rozhlédl, že za duchovní (!) základ rodiny považují otce, matku a dítě. Další verbální perly snad ani nemá cenu citovat, ale kdybyste si to někdo chtěl stůj co stůj přečíst, mám to někde načmárané v bloku, i s kritickými připomínkami. "Mítink" skončil oproti plánu téměř o hodinu dříve, řečníkům došla moudrá slova a vlajkonoše bolely ruce. Asi.

Mezi gayi bylo příjemněji. Několikasethlavá Queer Pride se Táborem nesla s duhovými vlajkami, úplně v pohodě a bez nějakých větších excesů. Občané civěli, jeden pošahaný pouliční kazatel tam do tlampače breptal něco o hříchu a o tom, že je pánbůh všechny nakonec potrestá, náckové, kteří by si to taky zasloužili, byli někde schovaní. Aby ne, v davu bylo dost zle se tvářících anarchistů, ani duhová barva to nemohla zakrýt. Zelení novináři, barevní lidé i já v narůžovělé košili, kterou jsem si přesně pro tuto příležitost omylem při praní obarvil červenými trenýrkami, jsme se procourali až na kraj města.

Tam dýchánek pokračoval už bez nás. Média pochopila, že z toho dnes senzace nebude, a tak nechala festival být a uháněla do redakcí, v lepším (i našem) případě na oběd. Přišla tak o muziku, divadlo a třeba i workshop zaměřený na výrobu erotických pomůcek. Zkrátka udělej si sám.

NA OKOŘ ZA BAGREM

Osmdesátikilometrové odpoledne
text a telefonní fotka Řízek

To bylo tenkrát, když můj dobrý přítel Milan ještě nepodlehl ženskému lakrosu. Tehdy dosud neměl na hýždích vytetováno „FIL World Lacrosse Championship, Prague, 17th – 27th June“ a „Go, Czechs, go!“, neusínal vedle lakrosky a nebudil se vedle lakrosačky a každému na potkání nevyprávěl soupisku všech šestnácti účastnících se zemí a detaily sofistikovaných pravidel tohoto sportu (například nařízení o Nebezpečné střele).

Tehdy jsme ještě jezdili na kole. Naposledy, co si tak vzpomínám, jsme vyrazili na Okoř. Byla to samozřejmě cesta, jako žádná ze sta, no a začátek byl sakra těžký. Taková pizza před jízdou, byť velmi chutná, znamená totiž velký handicap, zejména pokud se jede do kopce. Stejně jako Milanova zaseknutá brzda.

Zato když jsem si kousek za vsí Chrášťany stopnul bagr, to se to šlapalo skoro samo. Bagr jel rychle, byl patřičně žlutý a mohutný, a tak za ním vůbec nefoukalo. Milan však nezachytil bagrův nástup, když jsem na něj po několika kilometrech počkal, byl uražený a řekl, ať příště jedu na výlet s bagrem. Jenže ten bohužel mezitím někam odjel, asi na lakros. Nestihl jsem si na něj ani vzít číslo.

Cikánka, Zadní Kopanina, Ořech, Zbuzany, Jinočany, Chrášťany, Chýně, Litovice, Jeneč, Dobrovíz, Nové Středokluky, Středokluky, Číčovice, Malé Číčovice, Pankovice, Metalice – znělo to jako nějaká tajemná mantra, když nám tak mizely za bicykly. Nebyl ale čas o tom přemýšlet, v údolí mezi domky se objevila Okoř.

Zřícenina samotná, ač jsme se navzájem viděli prvně, byla chuděra trochu stranou zájmu; bylo třeba objevit tajemnou indicii dramatické spotřebitelské soutěže o horské kolo, a ovšemže i hospodu. Obojí se podařilo, pardál za 15 pak způsobil, že jsem měl na schůzku dorazit později.

Čtyřicetikilometrová trasa zpět vedla zcela jinudy, přes vesnici pojmenovanou po současném hradním esejistovi, který mezi svými předky zapřel opici. Obloukem jsme se vyhnuli Podkozí, Dolnímu Podkozí i Kozinci – ještě toho trochu! I bez nich jsme toho měli celkem plný brejle. Jakmile jsme sjeli do Radotína, Milan šel na lakros a já shánět nějaký sympatický bagr.

PROZÁŘENÝ MĚSTO KOUŘE

Slunce zdraví město Plzeň
text a foto Řízek

Jaké je vyšlapat 301 schodů? Krásné. Uposlechl jsem totiž příkazu na jednom z prvních stupňů. Nakazoval mi, abych do modelu plzeňské kostelní věže před výstupem na jeho předlohu odložil veškeré starosti. Najednou jsem vážil jen nějakých 38 kilo, a to včetně fotoaparátu, dvou objektivů, brašny, vstupenky a lázeňských oplatek, které jsem si přece musel koupit.

Naše výprava tak byla najednou váhově symetrická, ale zatímco já jsem téměř letěl vzhůru schodištěm, druhá účastnice zájezdu seděla opodál ve škole, zírala do podepsaného papíru a z blonďaté hlavy napěchované vědomostmi vybírala ty nejlépe pasující psychologické pravdy. Rodiště básnířky Znouzectnosti jsme i tentokrát navštívili se studijní záminkou.

„Nebudete se tam nahoře sám bát?“ koketně pozdvihla obočí pětašedesátiletá, ale zachovalá (!) pokladní na úplném dně věže a měla pravdu, nebylo mi to dopřáno. Sotva jsem se totiž pročetl pravdami (kdo koho má rád a jak se to projevuje, včetně telefonních čísel a jednoduchých grafik) zanesenými časem a fixkami na dřevěné obložení věže a vystoupil na ochoz, odněkud se přihnala stohlavá výprava žáků základní školy. Nemohl jsem se hýbat; z jedné strany byla zeď, z druhé mříže a volný pád, ze třetí a ze čtvrté mládežníci se stříbrnými krabičkami.

Dole byla především Plzeň, téměř malebné město, jelikož vítr ruku v ruce se slunečními paprsky rozmetal veškerý kouř a citovaná Znouzectnost najednou neměla o čem zpívat. Možná jsem dole zahlédl i cáry vlastní malosti, ale možná to byli jen lidé korzující náměstím. Vzpomínal jsem a pod chladným proudem asociací mě začalo ledasco tížit. Utíkal jsem dolů.

Dostala jedničku, je šikovná. Oplatky zůstaly vcelku, dokud jsme si je bezmála o měsíc později s cyklistou Milanem neprohlíželi na Okoři proti slunci. Dá se tak dobře poznat, kde se skrývají shluky náplně. Pak jsme je u piva pojedli. Děti seběhly 301 schodů a odjely autobusem domů. Já jsem si v modelu věže vyzvedl svoje starosti, u školy Marušku a odjel jsem taky, už zase kompletní.

VELKÉ ODHALENÍ

Je Řízek tím, za koho ho máme?
text a foto Nikol

Jdu si takhle nic netušíc na zkoušku. Snažím se všemi možnými zbůsoby ukrátit tu chvilku, než dorazí profesorka a vtáhne mě do laborky a zahltí kupou zvídavých otázek…. Nu a jak tak čekám, těkám očima po nástěnkách. Většině nevěnuji pozornost, neboť těm věcem, jež jsou na nich uvedeny, stejně nerozumím. Ale toto...

A tak se tedy ptám: je tvůrce těchto stránek opravdu žurnalista, nebo chemik, který si psaním článků léčí depresi ze samoty v dejvických sklepích chemické školy?

ZA DEVATERO HORAMI...

...najdete indícii
text Milan, phone-photo Řízek

Toho dne bylo počasí na draka. Já ale nejsem Franta ani Jirka, a proto jsem si nenechal od Řízka vymluvit původní plán a navzdory severozápadnímu čerstvému větru jsme vyrazili v sedlech svých kovových ořů do krajiny. Začínáme výjezdem na Kosoř.

Když jsme zdolali první kopec, padla na mě trudomyslnost. Zatímco mi tuhly nohy, tachometr ukazoval teprve něco přes čtyři kilometry. Nějaký ten pátek již mám zakončené středoškolské vzdělání, a nedělalo mi tedy problém dopočítat, že nám do uzavření okruhu zbývá ještě asi dvacetkrát tolik. Aspoň že nám svítí slunko!

Choteč, Chýnice, Vysoký Újezd – známá krajina ubíhá rychle (pokud zrovna nešlapete na místě jako na rotopedu zabořeni do vazkého bláta). Pod Vyšákem nás vyvedl z míry bagr, který dočista zatarasil jedinou cestu, po níž jsme mohli pokračovat. Pochopitelně jsme to zkusili objet, jenže nějaký chytrák si tam postavil fabriku, a tak nezbývalo než poprosit dělníky o shovívavost a protáhnout se mezi dírou, bagrem a vůbec vším tím haraburdím. Naštěstí se nikomu, ani bagru, nic nestalo.

V Chrustenicích jsme nalezli firmu s legračním názvem Drůbež, no a pak to bylo zase do kopce. „Je to tady hezký,“ shodli jsme se s Řízkem a blížili jsme se do finále první poloviny výletu. Závěrečný úsek do Chyňavy byl podle mě dost do kopce.

Najít indicii tentokrát nebylo vůbec těžké a následoval dlouhý sjezd, odměna za zakyselené svaly, z Tlusté hory do Nižboru, který byl přerušen jediným, ale o to nenadálejším prudkým stoupáním, jež nás zaskočilo, rozhodilo a div nezahubilo. Pak to bylo naštěstí zase s kopce – až do hospody, kde jsme se vyplnili plněnými paprikami.

Co se týče metráže, nacházeli jsme se právě v půlce, jenže není čtyřicet kilometrů jako čtyřicet kilometrů. Ani jsme nestíhali pozorovat míjené cedule, jak jsme si to svištěli: Hýskov, Beroun, Tetín – pak to teda bylo zase do kopce, ale jen kousek – Srbsko, Karlštejn, Zadní Třebaň, (kopec), Rovina, Lety, Dobřichovice, Všenory – a konečně! Mokropeská pekárna!

A my máme padesát korun, takže jsme tu za kingy. Koupili jsme si: dvě koblihy, tuplovaný koláč, loupák, linecký banánek a půl litru mléka a všechno jsme to snědli a vypili tam v Mokropsech na lavičce. Těžce se pak vyjíždělo, bolavě a s námahou, ale přesto jsme stačili dorazit do turisťáku ještě s pětiminutovou rezervou do začátku Řízkovy schůzky.

A tím skončil můj druhý nejdelší cyklovýlet v životě.

"HLAVNĚ ŽE STŘÍDÁTE PO 7 MINUTÁCH"

Forejt FC - Rebelové 3:1 (0:0)
text a foto telefonem Řízek

V sobotním téměř fotbalovém utkání jsme byli favority, ačkoli jsme na tom v tabulce byli hůře. Paradoxní situaci způsobil komunikační zkrat vedoucího našeho klubu. Ten jouda zařídil povinné pískání tak spolehlivě, že nám kvůli neúčasti námi delegovaného rozhodčího boží ruka svazu sebrala z našeho i tak hubeného zisku deset bodů. Protože nejsme Juventus, rázem jsme se octli poněkud pod nulou.

A když už jsme u těch rozhodčích, něco takového jako v sobotu jsem ještě neviděl. Sudí, jež do Vysočan dorazili dokonce ve větším počtu, než bylo nutné (s opicemi na zádech), zastínili výkon všech našich borců – a že se nás nesešlo zrovna málo, postavili jsme celé dvě pětky. Ty si však moc nezahrály. Do úvodních minut naskočila Václavova formace, kde operoval i nečekaný host a někdejší bomber Štěpán, a už od počátku jsme měli převahu.

Soupeř předváděl výkon hodný předposledního místa nejnižší soutěže na světě, a tak jej papírově silnější druhá lajna okamžitě dostala pod velký tlak. Zvlášť Pavel a Rádoš byli prakticky všude, překvapivě dobře hrál Vlastík. Ale góly zase nikde.

Jenže to bylo naposledy, co se v prvním poločase tito borci dostali k míči. Pomatený arbitr během dalšího střídání z neznámých příčin odpískal konec první části v době, kdy ze stanovených třiceti minut utekly přibližně dvě třetiny, jestli vůbec. Vzbudilo to univerzální bouři nevole. Taky jsem něco pokřikoval (ale nic jsem neházel!), nešťastník se musel hodně ovládat, aby na mě neposlal ochranku, či aby mi sám nedal přes držku nebo žlutou.

I druhou půlku jsme začali lépe. Matyáš krásnou uličkou vyslal Václava, jehož kosořský dloubák skončil na břevně. Pak naši forvardi během pár vteřin trefili třikrát tyčku, nenapadlo mě, že je to možné. Další zvláštní situace nastala za chvíli, když Vlasta, kanonýr s periodicitou Halleyovy komety, po prvním kolapsu kolegy brankáře otevřel skóre. Neměl to tak těžké, v brance v tu chvíli nikdo nestál. Naše lavička se dobře bavila výkřiky Gól do šatny! a Pískej konec. Úsměvné bylo i žluté napomenutí soupeři, kterého loktem sestřelil Honza a který si posléze dovolil stěžovat. Neměl to prostě dělat.

Je to asi zákon schválnosti, ale i tentokrát se v týmu našel jedinec, jehož um výrazněji vyčníval nad jinými, a na nás to stačilo. Hráč se šestkou na zádech nejenže obešel všechny hráče, navíc přidal i pěkný gól. Vyrovnání však nebolelo dlouho; sice jsem se divil, že roh zahrává Rádoš a že placírkou, ale gólman s jeho nahozením před branku uctivě couvl za čáru. Několik minut před koncem navíc stejným stylem vypálil zdálky, a protože Vlastík dělal brankáři neprůhledný paraván, bylo to 3:1 a my měli dvě kola před koncem na kontě už pěkné -2 body.

„Hlavně že střídáte po sedmi minutách,“ procedil po zápase sudí, když jsme znovu otevřeli téma redukované první poloviny, a naprosto nás utřel. Na to se fakt nedalo nic říct. A nějaká kloudná a úderná odpověď mě nenapadla doteď.

DEN D

O dětech ve zbrani
text a foto Řízek

Dětský den je bezesporu cosi, na co se srdéčka školních a předškolních ročníků těší dlouho dopředu. V kalendáři s Markem Ztraceným mají jeho datum zakroužkováno červenou fixkou, ve svých tyrkysových iphonech několik upomínek a na facebooku vytvářejí a nadšeně vyplňují kvízy typu Jaká jsi disciplína na dětském dni s výsledkem Gratuluju, jsi blbárna. A taky se ho nemohou dočkat dva nafukovací lidé od skákacího hradu.

Dětský den je nutným zlem, když je zima, chvílemi prší a z reprobeden se odvedle line DJ Sluníčko a jeho africké slovní hříčky (fakt to chvílemi znělo jako zasrané pičky, nemohu si pomoct) a Když se načančám falešné a prázdné zpěvačky. 

Naštěstí všechno jistí vzduchovka. Ta zůstala beze změn navzdory tomu, že dobrovolné vstupné, skok v pytlích a populární kánoe s hroším gondoliérem skončily na smetišti dějin poté, co se náš dětský den vnořil do herního odpoledne městské části. Tam byli také policajti, hasiči a patnáctiletý Čepice říkal, že tam měli i speciální brýle, které když člověk sundal, byl pak opilý, ale prý jenom jako. 

Střelnici jsme provozovali tradičně s Václavem, děti pálily na dřevěné špalíčky a na kočičí plechovky a my přemýšleli, jestli by diabolka prostřelila gumové hradby odporného skákacího hradu a co by na to řekla plnoštíhlá obsluha. Záchranu před nájezdy lačných prvňáků měla skýtat cedule s nápisem Jenom pro starší 10 let, 22 nám přišlo až příliš diskriminující. 

Opět se nám to ale nepodařilo striktně dodržet, i když se Václav dost snažil. „Nezlobte se, ale vašemu dítěti ještě nebylo deset.“ 
 „Támhletěm taky ne!“ utíraly ho maminky, a tak fronta capartů s široce rozevřenýma očima, jimž jsme se pokoušeli vysvětlit, nač je zaměřovač, zdánlivě neměla nikdy skončit. Až někdy po půl sedmé proud nájezdníků ustal a splasklo i zelené nafukovací monstrum. A mohli jsme jít k Vlastíkovi. Hrát si u počítače na hrdiny, střílet po plechových nestvůrách a dobývat skákací hrady.

Nebylo to zas tak špatné, ale bylo toho bezesporu dost.