DUSNO, CO?

Cesta je prach a štěrk a ponejvíce asfalt. Motá se kruhovými objezdy pražské periferie, stoupá nekonečnými alejemi do hlubokých a stinných lesů, zapomenutelných vesnic i nehostinných zlátnoucích polí. Já i stroj se z téhle výpravy cítíme nesví – moje horské kolo je závodní a to, že se stalo dodávkou s instalovaným nosičem a brašnami, dost těžce nese, a to doslova. A já zase cítím, že bychom bývali mohli jet třeba vlakem a taky by se vlastně nic nestalo. Ale už je pozdě. Máme ujet asi 120 kilometrů za kamarády na tábor někam k Soběslavi a začíná to pěkně.

Je sedm ráno. Na představci mám průhlednou izolepou přilepený tahák, kterému vznešeně říkám itinerář. Je na něm vypsáno asi čtyřicet vesnic a vede mě z Prahy přes Kunratice a Kamenici dolů k Sázavě, kterou po příjemném asfaltovém sjezdu překonáváme v Týnci. Kolem půl deváté volám ženě z anonymní vsi, že máme za sebou 40 kilometrů. Upozorní mě, že mi ještě chybí 80. U odrbané autobusové zastávky pravděpodobně nechávám sluneční brýle, což si uvědomím o dvacet kilometrů dál ve chvíli, kdy zjistím, že jsem ztratil jeden bidon s citronádou. Že přijdou ztráty, jsme však očekávali.

Cyklotrasy nás vedou převážně po opuštěných asfaltkách a až mě překvapilo, jak jsou parádně značené. Kolem Hrusic a Chvojena na pár kilometrů okusíme i červenou značku, i když kamarádům bikerům by tahle terénní vložka pravděpodobně připadala nedostatečná až směšná. Zato už poněkud utahané a potrhané brašny ta trocha vzruchu nebezpečně rozechvěje.

V Bystřici u Benešova (cca 55. km) podjíždíme hlavní silnici i trať a v koloniálu u náměstí mi paní prodavačka shovívavě odpustí chybějící korunu s tím, že jí ji dám, až tam pojedu příště. Kdoví, jestli tou dobou budou ještě koruny, prodavačky a koloniály, ale jsem připraven to splnit.

Za Bystřicí se cesta začíná trochu komplikovat. Bez varování přicházejí nejprve krátké prudké kopce a posléze táhlé stoupání do Jankova. Taky mě málem přejede dodávka se dvěma koni, přičemž další byl patrně za volantem. Na široké silnici mě i dva chodce u krajnice vůz minul o pár decimetrů a moje neláska k tomuto druhu zvířat opět o kousek narostla, byť v tom ti převážení byli nevinně. Dosud nejhorší stoupání končí příznačně nedaleko Vražedného rybníka a klesáme k Mladé Vožici. Pořád je to ještě paráda.

Bylo to, jako když za ferrari připojíte
obytný přívěs.

Máme kolem osmdesáti kilometrů za sebou a pod stromem u nějakého města se mě dobrý člověk ptá, kam jedu a jestli nechci vidět zříceninu. Jemně mě zároveň upozorní, že Tábor i Soběslav jsou opačným směrem a že jestli tu zříceninu fakt nechci vidět, což je škoda, měl bych se tedy otočit. Asi chyba v itineráři.

Činím tak a po suverénně nejhnusnější silnici plné kamionů dojíždím do další anonymní vsi, kde podlehnu vábení lavičky u zvoničky a ležel bych tam ještě teď, kdyby mě nenapadl hmyz, jejž přitahuje můj žlutý trikot. Jestli někdo chtěl vidět zříceninu, měl jedinečnou šanci.

Zbývá posledních asi třicet kilometrů a tak nějak tuším, že to nejhorší teprve přijde. Mezi jakýmsi Pohnáncem a Mašovicemi existují utajené velehory s běžkařským areálem, který jsem právě omylem protnul. Trasy bohužel dnes nejsou upravené, tak holt jindy. Kopec mi přišel téměř nekonečný, ale byl to slabý odvar proti krpálu u Radenína někdy kolem 110. kilometru. Ten se nejprve tvářil, že skončí zároveň s alejí, jenže se klikatil ještě mnohem výš, a když jsem se konečně dovlekl do vesnice, zjistil jsem, že nejsem ani Froome ani Kreuziger a že by bylo správné odevzdat žlutý trikot třeba těm dvěma okounějícím traktoristům, kteří můj stav glosovali slovy „Dusno, co?“.

V Choustníku mi umaštěný hospodský servíruje nějaké uho, ale je mi to vlastně úplně jedno - sedím na něčem jiném než na tvrdém sedle a nemusím točit nohama a to stačí.

Samozřejmě, že na posledním možném místě zabloudím. Ale asi po sedmi hodinách jsem konečně tam - unaven, udiven, nečekán a spokojen.

text a fotky Řízek

NA OKOŘ ZA BAGREM

Osmdesátikilometrové odpoledne
text a telefonní fotka Řízek

To bylo tenkrát, když můj dobrý přítel Milan ještě nepodlehl ženskému lakrosu. Tehdy dosud neměl na hýždích vytetováno „FIL World Lacrosse Championship, Prague, 17th – 27th June“ a „Go, Czechs, go!“, neusínal vedle lakrosky a nebudil se vedle lakrosačky a každému na potkání nevyprávěl soupisku všech šestnácti účastnících se zemí a detaily sofistikovaných pravidel tohoto sportu (například nařízení o Nebezpečné střele).

Tehdy jsme ještě jezdili na kole. Naposledy, co si tak vzpomínám, jsme vyrazili na Okoř. Byla to samozřejmě cesta, jako žádná ze sta, no a začátek byl sakra těžký. Taková pizza před jízdou, byť velmi chutná, znamená totiž velký handicap, zejména pokud se jede do kopce. Stejně jako Milanova zaseknutá brzda.

Zato když jsem si kousek za vsí Chrášťany stopnul bagr, to se to šlapalo skoro samo. Bagr jel rychle, byl patřičně žlutý a mohutný, a tak za ním vůbec nefoukalo. Milan však nezachytil bagrův nástup, když jsem na něj po několika kilometrech počkal, byl uražený a řekl, ať příště jedu na výlet s bagrem. Jenže ten bohužel mezitím někam odjel, asi na lakros. Nestihl jsem si na něj ani vzít číslo.

Cikánka, Zadní Kopanina, Ořech, Zbuzany, Jinočany, Chrášťany, Chýně, Litovice, Jeneč, Dobrovíz, Nové Středokluky, Středokluky, Číčovice, Malé Číčovice, Pankovice, Metalice – znělo to jako nějaká tajemná mantra, když nám tak mizely za bicykly. Nebyl ale čas o tom přemýšlet, v údolí mezi domky se objevila Okoř.

Zřícenina samotná, ač jsme se navzájem viděli prvně, byla chuděra trochu stranou zájmu; bylo třeba objevit tajemnou indicii dramatické spotřebitelské soutěže o horské kolo, a ovšemže i hospodu. Obojí se podařilo, pardál za 15 pak způsobil, že jsem měl na schůzku dorazit později.

Čtyřicetikilometrová trasa zpět vedla zcela jinudy, přes vesnici pojmenovanou po současném hradním esejistovi, který mezi svými předky zapřel opici. Obloukem jsme se vyhnuli Podkozí, Dolnímu Podkozí i Kozinci – ještě toho trochu! I bez nich jsme toho měli celkem plný brejle. Jakmile jsme sjeli do Radotína, Milan šel na lakros a já shánět nějaký sympatický bagr.