A já jsem se na ten fotbal tak těšil! Chtěl jsem radostí umačkat zástupce šéfredaktora, když mi onehdy donesl dva volňásky na duel Sparty s Plzní. Protože takový mač, to bude něco jako El Clásico, žádné nemotorné okopávání se Slováckem, to bude umění - opera, ne muzikál s vílou, elfem a Landou. Souboj titánů!
Žel,
zase jsme jeli pozdě a nebýt ohebnosti dopravních předpisů, stáli bychom v nekonečné frontě v jedné z bočních uliček na Letné ještě dneska. Parkoviště je plné. This is Sparta! Policajti gestikulací posílají auta někam, někam dál. V nich se tísní mladí muži v šálách a válečných barvách, připravení hnát svůj tým mohutným chórem k vítězství nad rivalem. Taky někam dál.
Jedeme na opačnou stranu a odvážně parkujeme někde u staveniště Blanky, dokonce na dohled od Generali Arény. Koukají na nás dva měšťáci, ptám se, jestli je to legální. Odpověď mě odzbrojí, tenhle kus ulice ještě patří k sedmičce a oni jsou ze šestky, takže nic nevědí. Ach jo,
pozitivní dojmy z městské policie jsou zase ty tam.
Auto tam necháme, snad se kdyžtak botičce ubrání. Pípá esemeska od bráchy, ptá se, jaký je fotbal. Nevím proč, ale cítím v tom slávistovo škodolibé popíchnutí - když se po pěti minutách po začátku konečně prodereme na bidýlko nad sparťanským kotlem a na obrazovce svítí 0:1, chápu proč.
"Choďte včas, sedněte si, nevidíme," hulákají otrávení lidé kolem za námi. Dezorientovaně si sedáme na betonové schody. V té chvíli se někdo prožene po levém křídle, centruje a šikovný trpaslík válečník Pilař hlavou zvýší na 0:2. Maruška by se mi a té mé Spartě nejspíš s chutí vysmála, jenže má strach - je tu spousta mladých mužů v šálách a ve viditelně špatné náladě, a hlavně jsme strašně vysoko. Jímá ji něco jako závrať.
Najednou se někde na druhém konci stadionu malinkatí rudí hráči dostanou k brance a takovým tím typicky ligovým plácáním sníží. Využíváme výbuchu radosti, naděje, spontaneity a kamarádství a přes asi třicet lidí se probíjíme na naše místa - nic jako naše místa neexistuje, chybí čísla řad a zasedací pořádek nikdo nedodržuje, ale nakonec někde sedíme.
Je nějaká zima a všude kolem jsou nesympatičtí haranti počmáraní barvičkami. Aha, rodinná tribuna. No ale bylo to zadarmo. Fakani za námi pronikavými pištivými hlasy bez ustání skandují hovadiny jako Horváth fuj, Horváth fuj! Neumí hrát fotbal, Plzeňský, do hnoje - ano, tohle je antikoncepce. Chci pryč, ale hra mě fascinuje, zápas má skvělé tempo a atmosféra téměř plného stadionu je úžasná. Až na ty mrňouse, co by potřebovali proplesknout, i když to Šimůnková nemá ráda.
O poločase jsme unešeni a unášeni davem lidí, kteří se potřebují vymočit; zdá se, že projektant stánku s takovým zájmem o pisoáry a kabinky nepočítal. Opět kvůli té mase přijdeme o prvních pár minut, ale tentokrát se nejspíš nic zásadního nestalo. Opouštíme rodinné ochozy, půjčujeme si cizí místa těsně u trávníku. Je tam vidět podstatně hůř, ale zase tam místo uřvaných dětí je jen ožralý debil ve sparťanském kloboučku.
Přicházejí lidé s párky i jakýsi nápor Sparty, ale nic z toho - najednou zase Pilař běží a padá, od nás to vypadá jako jasná penalta (takže to sežral i někdo jiný než chudák rozhodčí, na kterého zeshora házeli ty párky). Ale i Horváth se občas utne, Sparta žije a prahne po vyrovnání.
Pak Maruška propadne naprostému a nečekanému záchvatu smíchu, když plzeňský kapitán přiběhne blíž k tribuně a ukáže nám své mohutné břicho, s nímž by se neztratil ani v osmé hanspaulce - naopak pro mě je nadějné, že i s nepřátelským BMI se může člověk dostat do první ligy. Maruška smíchy slzí a ožralý debil něco pořvává směrem k plzeňským fans.
Pak Mario Holek, jemuž jsme minule vymysleli bezvadnou přezdívku Mario Kluků, předvede blikanec, založí plzeňský protiútok, brankář to taky úplně nevychytá a Plzeň vede 3:1. Debil sklesle sedí a s prázdným výrazem v očích setrvá až do závěrečného hvizdu. Já jsem střízlivý a nemám klobouček, jinak jsme na tom stejně.
Spartě nelze upřít snaha, ale Plzeň je najednou o několik lig jinde. Domácí se nedostanou za půlku. Horváth se rafinovaně plouží po hřišti a zdržuje. Propadám zoufalství, depresi a zimě. Vrcholem zmaru je vymodlený faul těsně před vápnem, kdy sparťané tak dlouho dumají nad tím, jak překonat zeď či brankáře, až prapodivným a naprosto nesmyslným signálem zbaběle rozehrají až někam na půlicí čáru a o míč přijdou. Rozléhá se ohlušující pískot a pár minut před koncem, když by Spartu nezachránilo ani podstatně větší zvíře než střídající Slepička, se ozve mohutné Hřebík ven! This is taky Sparta.
Konečně je konec. Frustrovaný táhnu ženu pryč k autu, které nemá botu, a aspoň tohle mě těší. Jedeme pryč, na večeři do restaurace, kde mě dodělali novým ovocným pseudopivem z Prazdroje, fakt hnůj. Plzeňští neznají slitování.
text
Řízek, ilustrační foto taky
Řízek
(Vysvětlení k fotografii: Pepana by na stadion sice nevpustili, ale pak se tvářil, jako že aspoň při focení nesmí chybět.)
Bylo mi patnáct, a zatímco holky ze třídy ujížděly na klucích z boybandů a posílaly smsky do Esa, já sjížděla fotbalový zápasy Gambrinus ligy a sledovala Pavla Nedvěda. Těžko říct, co je horší – nicméně předplacený ProFotball a Hattrick pro mě byly Bible. Moje specialita byla především Serie A neboli italská liga. Nedvěd, Inzaghi a …Totti. To všechno byli moji bozi. 
Byl to zážitek! Celou dobu stojíte, to dá rozum. Podílíte se na pokřicích, pískotu, jásotu. Pak držíte barevné igelity a jste součástí chorea – všechno tohle znamená, že nemáte moc prostor věnovat se tomu, co se děje na trávníku. Jakmile toho začnete litovat, megafonista vás vyzve: „A teď za Viktorku do půl těla!“ A kolem vás vyvstane hradba zpocených smrdutých chlapských zad, prsou a zátylků, která víří různé pachy za skandování: „Na tribuně, nebo v hrobě, moje srdce patří tobě – Viktorka Plzeň!“ Už samo o sobě byla tohle děsná legrace. 
