DEN D

O dětech ve zbrani
text a foto Řízek

Dětský den je bezesporu cosi, na co se srdéčka školních a předškolních ročníků těší dlouho dopředu. V kalendáři s Markem Ztraceným mají jeho datum zakroužkováno červenou fixkou, ve svých tyrkysových iphonech několik upomínek a na facebooku vytvářejí a nadšeně vyplňují kvízy typu Jaká jsi disciplína na dětském dni s výsledkem Gratuluju, jsi blbárna. A taky se ho nemohou dočkat dva nafukovací lidé od skákacího hradu.

Dětský den je nutným zlem, když je zima, chvílemi prší a z reprobeden se odvedle line DJ Sluníčko a jeho africké slovní hříčky (fakt to chvílemi znělo jako zasrané pičky, nemohu si pomoct) a Když se načančám falešné a prázdné zpěvačky. 

Naštěstí všechno jistí vzduchovka. Ta zůstala beze změn navzdory tomu, že dobrovolné vstupné, skok v pytlích a populární kánoe s hroším gondoliérem skončily na smetišti dějin poté, co se náš dětský den vnořil do herního odpoledne městské části. Tam byli také policajti, hasiči a patnáctiletý Čepice říkal, že tam měli i speciální brýle, které když člověk sundal, byl pak opilý, ale prý jenom jako. 

Střelnici jsme provozovali tradičně s Václavem, děti pálily na dřevěné špalíčky a na kočičí plechovky a my přemýšleli, jestli by diabolka prostřelila gumové hradby odporného skákacího hradu a co by na to řekla plnoštíhlá obsluha. Záchranu před nájezdy lačných prvňáků měla skýtat cedule s nápisem Jenom pro starší 10 let, 22 nám přišlo až příliš diskriminující. 

Opět se nám to ale nepodařilo striktně dodržet, i když se Václav dost snažil. „Nezlobte se, ale vašemu dítěti ještě nebylo deset.“ 
 „Támhletěm taky ne!“ utíraly ho maminky, a tak fronta capartů s široce rozevřenýma očima, jimž jsme se pokoušeli vysvětlit, nač je zaměřovač, zdánlivě neměla nikdy skončit. Až někdy po půl sedmé proud nájezdníků ustal a splasklo i zelené nafukovací monstrum. A mohli jsme jít k Vlastíkovi. Hrát si u počítače na hrdiny, střílet po plechových nestvůrách a dobývat skákací hrady.

Nebylo to zas tak špatné, ale bylo toho bezesporu dost.

BACHA, SLEČNO MATKO!

Hudební absolutismus
text Řízek, foto pereportabella.com

Z letošního Febiofestu jsme si nevyzobali ty nejchutnější rozinky. A nechme stranou, že moje společnice rozinky nepochopitelně ani nejí. Červený koberec osvětlený loučemi sice vypadá pohledně, ale k čemu to je, když vede na blbé filmy?

Buďme féroví, první pokus ještě nebyl tak zlý. Slovenský film Tango s komármi sice nijak zvlášť neoslnil, ale třeba ve srovnání s jedním z hrdinů jsme se neměli tak zle. Emigrant, který se z Argentiny na Slovensko vrátil, aby se rozvedl, vinou osudu, vyšinutého Ukrajince a nepochybně také scénáristy trávil značnou část snímku zamčený v jakési rezavé kleci umístěné někde v bažinách. Společnost mu dělala jeho dcera, kterou dosud neznal, a která je navíc pěkně nepříjemná, a tancující (?) hejna komárů. A pak mu ještě někdo ukradne kufr. Prostě pech, no.



Napodruhé to bylo sice zdarma, jenže. A před Bachem bylo ticho pojmenovali Španělé snímek, na který jsme vyrazili prostě proto, že jinde bylo PLNO a že to bylo zadarmo. Film začal tím, že před Bachem nebylo ticho - tlupa mnoha opilých intelektuálů a dvou velmi unavených lidí stepovala na chodbě kina a čekala, až se za dveřmi do sálu vymluví nějaký režisér a podepíše pár památníčků a bříšek.



Trvalo mu to sakra dlouho, opilí lidé zatím četli Lidové noviny, kde Míša na titulce kecala, že na Obamu leda bez klíčů, ale bylo to zdarma. "Takové čekání na film lidi stmeluje. To je obdobné, jako když se zpozdí letadlo. Ti cestující jsou pak jako jedna rodina," mudrovala jakási Ája. "Hahaha, Šedý vlk Radotín," pobavilo ji mé tričko a ke svému doprovodu dodala: "Svlékněte se, slečno matko!"

Bizarní zážitky pokračovaly. Hrací skříňka o velikosti klavíru jezdí po dlaždicích jakési garáže. Pak přijde slepý ladič pián a ladí piáno. Dva umlousaní šoféři kamionů snídají, mudrují, a pak jeden z nich začne hrát na foukací harmoniku. Senzačně a Bacha. Ten se pak objeví. Mudruje a hraje na varhany Bacha. Pak přijde průvodce. Dá si horkou čokoládu v baru a vypráví turistům. Loď pluje po Labi, motory hučí a voda šplouchá, asi Bacha.

Plný vagon cellistů (snad to byli oni!) v podzemí fidlá v šíleném tempu, to asi nebude fuga. Trhovci balí potraviny do partitur a mudrují. Maruška se zvedá a odchází potemnělou uličkou. Nasedám do tramvaje a konečně je to ticho.

P.S. Na serveru csfd.cz jsem si o filmu přečetl toto: "Několik přemoudřelých prupovídek rušilo jinak čarokrásný film ... Už jsem tiše, dívejte se, poslouchejte ... tanec polní trávy a plevele podle cesty ... hrbolatého povrchu flekaté asfaltky ... mosazných hrníčků ... pečlivého ladiče pian ... supícího výletního člunu na Labi ... cinkotu zubního kartáčku v kelímku ... vagónu metra letícího tunelem ... zběsilých kontrabasů na jeho palubě ... vlastního těla i mysli ... Váš."

Na rottentomatoes.com naopak jistý Bill White píše zhruba: "Pes sleduje, jak jeho slepý pán ladí piano. Z filmu uběhlo jen deset minut a už se nudím, jak ten pes. "