DEN D

O dětech ve zbrani
text a foto Řízek

Dětský den je bezesporu cosi, na co se srdéčka školních a předškolních ročníků těší dlouho dopředu. V kalendáři s Markem Ztraceným mají jeho datum zakroužkováno červenou fixkou, ve svých tyrkysových iphonech několik upomínek a na facebooku vytvářejí a nadšeně vyplňují kvízy typu Jaká jsi disciplína na dětském dni s výsledkem Gratuluju, jsi blbárna. A taky se ho nemohou dočkat dva nafukovací lidé od skákacího hradu.

Dětský den je nutným zlem, když je zima, chvílemi prší a z reprobeden se odvedle line DJ Sluníčko a jeho africké slovní hříčky (fakt to chvílemi znělo jako zasrané pičky, nemohu si pomoct) a Když se načančám falešné a prázdné zpěvačky. 

Naštěstí všechno jistí vzduchovka. Ta zůstala beze změn navzdory tomu, že dobrovolné vstupné, skok v pytlích a populární kánoe s hroším gondoliérem skončily na smetišti dějin poté, co se náš dětský den vnořil do herního odpoledne městské části. Tam byli také policajti, hasiči a patnáctiletý Čepice říkal, že tam měli i speciální brýle, které když člověk sundal, byl pak opilý, ale prý jenom jako. 

Střelnici jsme provozovali tradičně s Václavem, děti pálily na dřevěné špalíčky a na kočičí plechovky a my přemýšleli, jestli by diabolka prostřelila gumové hradby odporného skákacího hradu a co by na to řekla plnoštíhlá obsluha. Záchranu před nájezdy lačných prvňáků měla skýtat cedule s nápisem Jenom pro starší 10 let, 22 nám přišlo až příliš diskriminující. 

Opět se nám to ale nepodařilo striktně dodržet, i když se Václav dost snažil. „Nezlobte se, ale vašemu dítěti ještě nebylo deset.“ 
 „Támhletěm taky ne!“ utíraly ho maminky, a tak fronta capartů s široce rozevřenýma očima, jimž jsme se pokoušeli vysvětlit, nač je zaměřovač, zdánlivě neměla nikdy skončit. Až někdy po půl sedmé proud nájezdníků ustal a splasklo i zelené nafukovací monstrum. A mohli jsme jít k Vlastíkovi. Hrát si u počítače na hrdiny, střílet po plechových nestvůrách a dobývat skákací hrady.

Nebylo to zas tak špatné, ale bylo toho bezesporu dost.