V TENZI

Přiznávám, byla mezi námi určitá tenze. Maruška věděla, že na ten pražský maraton chci, protože se mi to loni ani před čtrnácti dny nepovedlo, ačkoli dobře vím, že je to tak krátce po Vídni úplná blbina a navíc sobecké.

Já jsem zas dobře věděl, že ji to mimořádně štve a že to opravdu není moc kamarádské. Ale nějak jsem si nemohl pomoct: z dětského hřiště na Kampě jsem rozmrzele koukal na Karlův most a záviděl těm, kdo se po něm proběhnou. Předpověď slibovala ideálních dvanáct stupňů - moc jsem tomu nevěřil, ale kdyby to vyšlo... Při maratonu nesnáším vedro a Strakonickou, tohle by vyřešilo polovinu problémů. 

Řekli jsme si, že si řekneme ráno. 

Trochu chrchlající Heda měla večer 37,2, ale před půlnocí dostala zimnici a teplota zničehonic vyletěla skoro na 40. Když se soustředí, legračně funí, teď funěla též, ale legrační to nebylo vůbec. V půl třetí zábal zabral a zabrali jsme i my, všichni jsme vyčerpaně usnuli a spali až do rána. Na maraton nemyslel nikdo. 

Do rána teplota klesla. Hedě na normál, venku na slibovaný podnormál. Otevřel jsem okno a řekl jsem si, že teda půjdu. Ovace pochopitelně nepřišly. 

Číslo jsem dostal od kamaráda Jirky dole na Václaváku a dezorientován jsem zjistil, že start přesunuli tamtéž. To bylo příjemné, protože jinak bych ho nestihl. 

Vědom si nedávného selhání a ne úplně ideálního spánkového režimu, vzdal jsem jakékoli pokusy o osobní rekord, oprostil se od snění o maratonu pod tři a nastavil realističtější tempo cílící někam ke třem deseti, bůhví jestli. 

I to bylo zpočátku složité držet. Městský maraton je charakteristický velkým množstvím lidí. Musejí se ustálit, jsou jako lógr. To vše na kočičích hlavách na Újezdu, kudy to kupodivu vedlo. Paříž-Roubaix. 4:25 na kilák. Na Karlově mostě ani fandící noha. Ono je opravdu chladno. A vůbec nefouká. Počasí jak na objednávku. 

Hrozně se hlídám, držím tep nízko a plácnu si s každým dítětem, které nastavuje ruku, to jsou totiž ty zkušenosti. Jejich tatínci jsou o fous méně sobečtí, vzali je na maraton, který samozřejmě zajímá jenom je (ty tatínky), ale jsou spolu. 

Já jsem sám, kolegové z oddílu mají k cíli blíže než já. Běžím opravdu zvolna, jako když Václavova oktávka na dálnici nechá odpočívat dva válce. Václav s Hankou přišli, v Podolí na mě mávají a Václav mi cpe nějakou nesmyslnou tyčinku. Ještě se směju a do druhé poloviny vyrážím zdánlivě relativně svěží. 

Minu 27. kilometr, kde jsem to loni před prodejnou elektra vzdal, když mi došla energie, a Šlachtův billboard, že on to naopak nevzdává. Po otočce na Lihovaru se to trochu rozjede, ale když se vrátím do centra, vzdor šetřící strategii na mě začínají kilometry doléhat. Na Vltavské na mě Petr volá, ať zvedám nohy, což se snadno řekne, a Libeňský most je napodruhé strašně vysoký, ostatně jako vždycky. Je to jediný pražský zvedací most. 

Konečně přichází krize, od 36. kilometru se moje tempo propadá k pěti minutám a zvedat nohy opravdu nepomáhá; dlouhé nezáživné pasáže v Karlíně trávím přepočítáváním cílového času. Zakázal jsem si zastavit byť třeba jen na chvilku u občerstvovačky. V Pařížské, kde se dřív končilo, i dál v Celetné jsou konečně mraky lidí, a tam už se tím pádem zastavit nesmí. 3:13. Medaili a číslo pro Hedu mám a v telefonu najdu povzbuzující zprávu od Marušky. A za čtrnáct dní zaplaťpánbů žádný maraton není.

text Řízek, foto Zuzana B. a Ř.