Tadej Pogačar byl letos poprvé na Giru a já poprvé na větším výletě na těch křehce vypadajících silničních kolech na uzoučkých pneumatikách, a to rovnou v Itálii. Jak můžeš mít na helmě ten plastový štítek? ptal se mě ještě na parkovišti někde v Dolomitech organizátor Honza a já se hned zastyděl, že jsem poprvé nevědomky vybočil z etikety opravdových silničkářů, aniž bych vůbec šlápl do pedálů, a ten kšilt jsem ze své helmy serval.
I další účastníci vypadali lépe a reprezentativněji než já, což mě vůbec nepřekvapilo, protože jsem měl půjčené muzeální hliníkové (= těžké) kolo s ráfkovými brzdami a dres s kočičkami, ale Honza je o třídu převyšoval; byl celý vyladěný do takové sofistikovaně fialové barvy, která se určitě nějak jmenuje. A to ještě nevěděl, že zítra vizuál dotáhne do dokonalosti, až bude naprosto zmrzlý drkotat fialovými rty.
První skvělé kafe za euro, špičkování s jakousi moravskou výpravou (My jsme od Znojma - Aha, to jsme vůbec nepoznali) a jedeme. Máme málo času, protože chceme (respektive kolegové chtějí) vidět, jak peloton Gira vystoupá na jeden z těch kopců. Což znamená, že na něj musíme vystoupat před nimi, a proto jsme z Prahy vyrazili ve dvě ráno.
V kontextu zbytku výpravy je to příjemné stoupání, nemá sedmadvacet procent ani tisíc výškových metrů. A taky ještě neprší. Silnice je navíc pro běžný provoz uzavřená, předjíždějí nás jen týmová auta a autobusy, jež diváci povzbuzují podobně smysluplně, jako když s Hedou fandíme naší tramvaji 22, aby křepce vyjela kopec z Malostranské k letohrádku. Ještě než kolegům kamarádsky ujedu, jsem upozorněn, že moje legíny jsou zezadu poněkud průsvitné a že to není úplně příjemné sledovat. Tohle bohužel už serváním vyřešit nešlo a museli jsme se s tím smířit, resp. spíš oni. Dalo by se s přimhouřením oka říct, že jsem jim ukazoval záda.
Po půlhodině čekání peloton projel (dodatečně jsem zjistil, že Pogačar byl ten růžový); nezanechalo to ve mně žádnou hlubší emoci, protože byla fakt kurva zima. Všichni si je natáčejí.
Počasí se v souladu s předpovědí kazí, mrholí a je jen pár stupňů nad nulou. Další dva kopce jsou navíc strmější a ukazuje se, že Pogačarem zájezdu nebudu já, nýbrž kolega Ondra. Není tak sladěný, ale má patrně lepší nohy. A má na nich návleky a já ne.
Druhý den jsme měli naplánováno přes 200 km, ale předpověď vypadala tak nehostinně, že jsme se rozhodli to "výrazně" osekat na 168. Poprvé promokneme po patnácti minutách a naštěstí pak jedeme přes městečko s otevřenou prodejnou, v níž dokupuju především čelenku a návleky na t.č. úplně mokré boty. Do nové nepromokavé brašničky schovávám voňavý koblížek.
Podle předpovědi má padat 0,1 mm srážek za hodinu, ve skutečnosti sjíždíme z jedné z hor, jejíž jméno jsem co nejrychleji zapomněl, v prudkém lijáku vylepšeném kusy ledu. Jak se člověk klepe, klepe se i velmi vratké kolo, a na mokré silnici nejsou vidět díry v asfaltu. Dvacetikilometrový sjezd. Pojistku mám, ano, dal jsem si tam i rizikové sporty.
Dole ve vsi je vzdor mimosezóně otevřený bar. Není v něm moc teplo, ale udělají nám čaj a tousty a mají z nás srandu. "Welcome to Dolomiti," hlaholí barman. Jeho starší kolega, který prý hrál hokej v Československu a umí fráze typu "toprí pívo", zase o všem říká, že je to katastrofa. Honzu to vystihuje přesně: je dočista fialový, drkotá zuby a pokouší se mluvit a všichni si ho natáčejí.
Pár zbytečných kopců pochopitelně vynecháváme, protože máme dost, výlet se zkrátí asi na 120. Poslední sedlo je Passo Fedaia; o kilometr výš, než jsme teď. Projedu nějakou močůvkou a ohodím Honzu, což se mu nelíbí, protože ta močůvka není vůbec fialová. Stoupání je strašné, prudké a nekonečné, ale proto jsme přece tady.
Další dva dny sjedeme níž, protože předpověď je nadále otřesná. Trasa z Bolzana začíná stoupáním skrz nějaké sady a je pozoruhodné, že kopec má místy 27 procent. Kdo může, posunuje kolo šikmo vzhůru takovými přískoky. Je to odpočinkový den, ale končí se neoficiální týmovou časovkou po cyklostezce: z posledních sil visíme za Ondrou, který bůhvíproč jede 42 kilometrů za hodinu a stále zrychluje. "Odkud jste a proč jezdíte rychleji než vlak?" ptá se pak náhodný cyklista, který se nás chvilku držel. Doba regenerace: 3,5 dne. Dnes byste to s aktivitou neměli přehánět.
Večer je skvělá pizza v naprosto náhodné vesnici. Je obří a nedá se skoro sníst. A dostaneme limoncello jako pozornost. Teď neprší, ostatně jako každý večer.
Po pěti dnech společné existence je znát vzájemné působení různých druhů lidí. Sledovat na notebooku záznam etapy Gira mi zpočátku přišlo stejně uhozené jako kolegům moje opulentní omelety k snídani. Ke konci už většina týmu místo ovesných kaší snídala vajíčka a já jsem se s mírným, ale nepředstíraným zájmem připojil k očumování stehen a lýtek Pogačara a spol. Dojemný okamžik, kdy chlapečkovi běžícímu vedle kola daruje bidon i s energetickým gelem, si pouštíme několikrát dokola. Jsme sice tvrdí chlapi, ale máme i srdce.
V neděli jedeme domů a v souladu s předpovědí neprší. Je to nádherný výlet, 33 serpentin nahoru a 27 dolů a mezitím 262 předjíždějících motorek. Dolomity nám na pár hodin ukázaly všechno, co nám dosud upřely, snad abychom zas někdy dorazili a koupili si předplatné. Objíždíme Sella Rondu a na asfaltu jsou nápisy POGI, POGI, POGI. Včera mi Heda nahrála vzkaz: Fandím ti, tati. Pouštím si ho několikrát dokola a těším se domů, až v cíli zvednu své kolo nad hlavu, což se prý taky nesmí.
text Řízek, foto Ondra, Ř., německá důchodkyně
Žádné komentáře:
Okomentovat