O HUKOVI Z PLAKÁTU

Jak na kyberšikanu
text, foto a montáž Řízek s využitím hcsparta.cz

Jako děti jsme častokrát balancovali mezi legrací a šikanou, to když jsme si třeba s výrazem nejhlubšího pohrdání a odporu ve třídě otírali ruce o spolužáky řkouce: „Fůůj – máš Zikovou!“ (to byla neoblíbená spolužačka a zároveň v tu chvíli asi i nějaká nakažlivá nemoc). Nebo když jsme jiného nepopulárního (nebo vlastně – jak se to vezme) člena kolektivu o přestávce trefovali fotbalovým míčem, až – a zde je potřeba přejít do jednotného čísla – jsem rozbil jakési okno.

Myslel jsem, že už jsem z toho vyrostl, ale asi ne tak docela. Ve čtvrtek jsme s mou oblíbenou blondýnou provedli mému současnému spolužáku Honzovi Hukovi zlou věc. Tento bývalý hráč FC Forejt, ale především básník a skalní (horolezci, zpestřete!) fanoušek hokejové Sparty se ničím neprovinil, a i přesto se stal terčem posměchu. Našeho, ale i dalších. Založili jsme totiž na facebooku skupinu nazvanou Honza Huk na plakáty! inspirovanou právě touto manipulovanou fotografií. V době uzávěrky tohoto textu v ní bylo 118 lidí a všichni až na jednoho se velmi dobře bavili.

Kdybyste se chtěli inspirovat, přináším stručný návod, jak něco podobného provést někomu z vašeho okolí:

1) Počkejte si, až vaše potrhlé spolužačky zase nebudou vědět, co roupama, a uspořádají večírek v retro stylu. Vezměte s sebou fotoaparát a vyfoťte někoho, kdo vypadá jako kříženec Elvise a Top Guna. Ta fotka se Vám může hodit, však ještě uvidíte.

2) Pročítejte si při cestování hromadnou dopravou černobílé sparťanské asi motivační billboardy, na nichž hovoří zřejmě samotní hráči. Po všech těch ztečích, živlech, proroctvích a biblích vám dojde, že ty plakáty jsou sice fotogenické, ale jejich texty zoufale nablblé. Co s tím?

3) Chce to úderný slogan. Hodí se někdo s dokonale rýmovacím jménem. Třeba básník Huk. Počkat – někde přece máme jeho famózní podobiznu! Kde jen to bylo…?

4) Zde se dostáváme na první hranu. Je správné využít pěkně vypadající billboard i s logem Sparty a s roztřeseným rukopisem jakéhosi pana hokejisty Gulašiho? Patrně ne. Ale když už jsme do toho šlápli, nelze jinak, než to rozmazat.

5) Pan Gulaši díky sofistikovanému grafickému programu mizí pod nánosem křížence Elvise a Top Guna. Úderný slogan už máme, stačí jím aktualizovat hráčova slova. Hodí se na to klonovací razítko (když už máte hotový puk, ze dvou třetin jste hotovi i s příjmením!), nástroj štětec a stará uběhaná myška, tak vhodně simulující roztřesený hokejistův rukopis. Polovině týmu Řízkových stránek to zabralo tak půl hodiny, a to se za to stydím.

6) Nadšená žena, která má trpělivost experimentálně hodinu a půl zakládat novou fanouškovskou skupinu na facebooku, je nezbytností. Nebude se Honza zlobit? Tuhle otázku nemá cenu řešit. Jasně že bude. Hlavně tam ale nezapomenout napsat, že třeba když se sejde 500 lidí, Honza Huk se skutečně objeví na plakátech v metru.

7) Doufat, že se těch 500 lidí nesejde.

Přejeme příjemnou zábavu vám i vaší oběti!

LÉTÁNÍ ZA ZVUKŮ ZVONKOHRY

Drakování, kajtování, svátkování
text Venál, fotky Venál a Řízek

Toho dne jsem se vzbudil opravdu hodně brzy. Tři čtvrtě na dvanáct to skutečně jistily. Po ranním doprobuzení jsem vykouknul ven a vidím nádherný den jak stvořený k nějaké té outdoor aktivitě. Jako kdybych byl vyslyšen. Stačilo zčeknout telefon, a tam stála zpráva: „Dnes jdeme s Frantou lítat. Nechceš se připojit?“ Neváhal jsem ani vteřinu a už jsem bušil do telefonu číslo na Lukyho, abych mu potvrdil svou účast. Velkorysé vyzvednutí mé osoby nebylo zase až tak vlastně velkorysé, jak jsem si původně myslel, jelikož se naše cesta ubírala směrem tak mně dobře známým na Kuchařík, ale i tak jsem byl potěšen.

Naše první letové hodiny toho dne – pro mě první letové hodiny vůbec – byly za Kuchaříkem. Krásná loučka s poměrně mírnými větrnými podmínkami mně velmi vyhovovala, ovšem Franta s Lukym se né a né uspokojit s takovým mírným nárazovým větříkem, a tak se rozhodlo, že popojedeme do Vonoklas. Franta si tam vzpomněl na luxusní poloplácek, teda chcete-li rovinu s kopečkem(Vlastíkovina), s mohylou. A prosluněné údolí se zároveň rozeznělo mocným hlasem zvonkohry. Paráda.


A tam teprve začal ten správný Hukot. Kluci na nic nečekali, rozložili draky a šli na to. Já jsem nejprve fotil a pak přišla opět má chvíle. Luky mi půjčil nezbytné propriety a šel jsem na to. Bohužel k mé smůle i k Lukyho smůle mi draka půjčil zrovna v tom největším fičáku( 8-9 m/s), takže já jsem poznal, co je to pořádný kajtování, drakování.

Má snaha dostat draka nahoru se po nějaké té chvíli vyplatila a konečně jsem mohl létat. Byl jsem docela v šoku, když mě Luky musel držet za pás, a stejně mě to zvedlo. To se opakovalo asi ještě třikrát. Nebyl čas na hrdinství, tak jsem se zase stal fotografem. Franta si silnější vítr krásně užil, lítal si pěkně ze strany na stranu a draka držel kolmo k zemi. Po vystřídání stráží jsme s Frantim byli svědky několika docela v poho poletů, jež předvedl Luky, který si toho silnějšího větru příliš neužil, jelikož se během pár minut situace změnila a nefoukalo tolik. Za chvíli jsme se zase vyměnili, a já mohl vylétnout do oblak.


Tentokráte se nic dramatického nedělo a já jsem v pohodě sám mohl lítat, jak ten pták. Sice létal kajt a já jsem ho bezpečně ovládal ze země, ale to už nikdo nemusí vědět. Jak jsem tak dolétával, slábl i vítr, nicméně Luky to šel ještě zkusit a my s Frantim jsme v dálce mohli pozorovat koňačky a volat na ně „Pavlo!“ Koňačky z nás byly natolik vyplesklé, že nám nebyly s to ani odpovědět. Asi se ta jedna fakt jmenovala Pavla.

Krásný den, krásné místo na létání, počasí skvělý, vánoční svátek - co víc si přát.

Mějte se a třeba při lítání zase čau.

Josef Václav Špirek reg. ochr. znám made by Kosoř.