
O zubu času a tak
text a foto Řízek

Ve sklepení se blýskalo a mluvilo převážně rusky. Tlumené světlo ozařovalo nejrůznější ornamenty trpělivě vyskládané z kostí. Třebaže jsem si jako dítě téměř vášnivě rád hrál s legem, smysl této kutnohorské atrakce mi, jako u

Co bylo za mříží? Proboha – hromady kostí a lebek sys

A co teprve lustr! Křehká konstrukce prý ze všech kostí lidského těla. A nahoře se nám směje andělíček. Kde leží hranice umění a nějaké (třeba) náboženské pokory a začíná zvrhlost? Má cenu tohle řešit, nebo je lepší ukazovat si na obratle a klouby, fotit se s nebožtíky a štěbetat azbukou? Tak jako tak, kostnice je spektákl.

Pane jo, měli jsme být v Londýně, posléze ve Vídni a nakonec jsme místo toho skončili na chalupě nedaleko od Kutné Hory, jak už to tak se mnou chodí, dodala by Maruška. Město stříbra (jak by ji určitě tituloval sportovní komentátor, kdyby její sportovci v něčem hráli první ligu) nám nastavilo bizarní tvář, neboť kromě kostnice naši poutníci našli i Galerii Zubov věnovanou dílu proslulého nepochopeného portrétisty a manžela nepochopitelné političky.


Z úhlu pohledu tohoto dílčího cestopisu se Kutná Hora jeví jako hnízdo nepochopených géniů. Ale abych aspoň zlomkově zachoval objektivitu, nedaleko od ní je ve skále vytesán pan Vrchlický. Je to kousek nad říčkou Vrchlicí, a anketní otázkou je, kdo je podle koho pojmenován. Jestli si myslíte, že to nevím, tak jste na omylu.
Dost dobře to vím.