TADY KOSTNICE!

O zubu času a tak
text a foto Řízek

„Tady kostnice,“ nevzrušeně zvedla zvonící telefon, cukaly nám koutky směsí cynična s morbidnem. „Jasně, klidně sem pošlete další autobus,“ položila sluchátko a prodala nám každému po studentské vstupence za třicet korun kus. Taky jsme si mohli koupit malou lebku jako těžítko. Ale to už mi přišlo trochu moc.

Ve sklepení se blýskalo a mluvilo převážně rusky. Tlumené světlo ozařovalo nejrůznější ornamenty trpělivě vyskládané z kostí. Třebaže jsem si jako dítě téměř vášnivě rád hrál s legem, smysl této kutnohorské atrakce mi, jako už tolikrát, unikal. Trochu se za to stydím, ale byl jsem ohromen, dokonce tolik, že jsem nedával pozor a letmým dotykem objektivu o mříž jsem zapnul alarm. A to na vstupence psali, abychom zachovali úctu k mrtvým...

Co bylo za mříží? Proboha – hromady kostí a lebek systematicky navršené do úhledných komínků. Opodál najdeme erb Schwarzenberků. Kostra ptáka (jako živý!) právě vyklovává oko Turkovi – jestlipak byli důslední a pro „reliéf“ nechali poslat pro lebku do Turecka?

A co teprve lustr! Křehká konstrukce prý ze všech kostí lidského těla. A nahoře se nám směje andělíček. Kde leží hranice umění a nějaké (třeba) náboženské pokory a začíná zvrhlost? Má cenu tohle řešit, nebo je lepší ukazovat si na obratle a klouby, fotit se s nebožtíky a štěbetat azbukou? Tak jako tak, kostnice je spektákl.


Pane jo, měli jsme být v Londýně, posléze ve Vídni a nakonec jsme místo toho skončili na chalupě nedaleko od Kutné Hory, jak už to tak se mnou chodí, dodala by Maruška. Město stříbra (jak by ji určitě tituloval sportovní komentátor, kdyby její sportovci v něčem hráli první ligu) nám nastavilo bizarní tvář, neboť kromě kostnice naši poutníci našli i Galerii Zubov věnovanou dílu proslulého nepochopeného portrétisty a manžela nepochopitelné političky.

Bohužel byla zavřená, ta galerie. Litovali jsme zejména proto, že uvnitř měla být výstava věnovaná ranému „depresivnímu období“ malíře (lacině se vbízí dotaz, zda to bylo po svatbě či před ní). Jenže nedalo se svítit, a když už ano, tak jen lustrem s andílkem. (Promiň, pořád na to musím myslet).

Z úhlu pohledu tohoto dílčího cestopisu se Kutná Hora jeví jako hnízdo nepochopených géniů. Ale abych aspoň zlomkově zachoval objektivitu, nedaleko od ní je ve skále vytesán pan Vrchlický. Je to kousek nad říčkou Vrchlicí, a anketní otázkou je, kdo je podle koho pojmenován. Jestli si myslíte, že to nevím, tak jste na omylu.

Dost dobře to vím.

MORFEOVA BLBOST

Hluboká úvaha pod rozmazanou fotkou
text a foto telefonem Řízek

Neřadím se k vášnivým fanouškům internetových diskuzí. A tak do nich většinou nepřispívám, vědom si toho, že házení hrachu na zeď nikdy k ničemu nevedlo, i zde ve virtuální podobě. Jako zdroj zábavy a ponaučení jsou ovšem naprosto znamenité, to když se oranžoví hádají s modrými, kterou z partají volil (třeba) strojvůdce, co přehlédl červenou na semaforu.

Pro tvůrce jsou však často i zdrojem úzkosti a neklidu. Přece jen, spektrum toho, co by se někomu mohlo nelíbit, je pokaždé dost široké. Ale tak to asi má být, aby hlídací psy-novináře strážil ještě další dav pejsků-čtenářů a na jejich blbé slinty reagoval dalšími blbými slinty.To se mi zase povedlo.

A takoví básníci, ti to mají ještě těžší. (Věrný čtenář bryskně seznal, že konečně přes chatrnou oslí lávku míříme k pointě). Na rozdíl od polobulvárních zpravodajských serverů je totiž dnes nikdo moc nečte; pořádná sbírka poezie je možná rudiment podobně jako papírové noviny. Naštěstí prostoru k realizaci je i mimo stránky mnoho.

Ve vagonech metra je spousta reklamou a okny nevyužité plochy. Ve výšce očí dokáží úderné verše oslovit kohokoli, kdo je aspoň trochu gramotný. Přesněji řečeno, ten je přečte. Cílová skupina milovníků poezie bude jistě užší, nemluvě o skupině milovníků takové poezie. Ti pak její poselství možná i dekódují, čert ví.

Odvážný autor měl v diskusi jen jeden příspěvek, nelichotivý. Administrátor to těžko vymaže – leda až bude uklízečka zútulňovat vagon vlaku, pak ovšem zřejmě skončí i poetovo dílo. A jelikož jsem jen gramotný a jinak mě to tedy nezasáhlo, teď váhám. Je to, nebo není kvalitní názor?

KONEC SLIBNÉHO ZAČÁTKU

Forejt FC - Sudden Death 0:3 (poločas 0:1)
text Řízek, fotky Hanka

Škarohlídi měli pravdu. Po výsledkově vydařeném vstupu do podzimní části hanspaulky se ukázalo, že vítězná série potrvá stejně dlouho, jako naprostá většina našich vítězných sérií. Tedy jeden zápas. Nad naše síly byl tým s poetickým názvem Sudden Death.

Stalo se to v pátek na hřišti ve Stodůlkách. To ti bylo zvláštní hřiště. Působilo dojmem, že jeho části již tvořily řadu různých hřišť někde úplně jinde. Ale na to se nelze vymlouvat, hrbolatý koberec byl pro všechny stejný.

Do utkání jsem byl neobvykle nominován jako kapitán, nebylo to vůbec snadné. Vynutit si respekt v kabině i na hřišti, zvládnout střihání o míč s opačným kandidátem a společensky plkat s rozhodčím, který prý taky nějakého Forejta znal. Ale ani to nám nepomohlo.

Zápas se totiž od samotného počátku vyvíjel úplně stejně jako ten minulý, ale naopak. Ze slovníku floskulí by asi nejlépe vyhovovalo heslo „přikovali nás k malému vápnu“. Obránci srdnatě skákali do střel, odkopávali, co se dalo – a když už bylo potřeba, zachránil nás kapitán, protože ten vždycky opouští loď v nesnázích jako poslední, aspoň v ideálním světě. Měli jsme i pár nadějných záchvěvů, to když z první pálil Kája, nebo když Pecen bezmála usměrnil dlouhý balón z výkopu někam mezi tyče.

Jenže nebezpečněji bylo před naší brankou. Když už to vypadalo, že třeba udržíme nespravedlivou remízu aspoň do poločasu, spadla nám tam taková podivná odražená čudla, no darmo mluvit. A tak jsme do pomyslných kabin šli možná trochu roztrpčeně, přesto hýčkajíce naději na náhodné vyrovnání.

Ovšem druhý poločas, to nebylo nic hezkého. Do jediné brejkové gólovky vyslal Štěpán Péťu, našeho nejproduktivnějšího obránce na světě. Jenomže Péťa opět pohrdl zápisem do historie. A jelikož nám s postupem času odcházela i obrana, kterou si mezinárodní soupeři vodili přesně tak, jak zrovna chtěli, další góly nutně musely přijít, přesněji řečeno opravdu přišly. Na 2:0 kdosi zvýšil zblízka hlavičkou, na třetí gól jsem zase prakticky přihrál špatnou rozehrávkou do autu.

Pozitivní ale je, že i tentokrát naše hra přitáhla publikum, a tak máme hezké fotky. A navíc můžeme příště načít další pěknou sérii.

KOCOUŘÍ KARAMBOLIK

Pepanův nejdelší bezpilotní let
text a foto Řízek

Po dlouhé době jsem byl opět nařknut z přehánění. Prý mám tendenci posuzovat běžné věci často dost zkreslenou a zveličující optikou – třeba že jsem u vytržení, když si můj kocour v čekárně zvěrolékaře očividně se zájmem prohlíží inzeráty propagující rychlou zdravotnickou (zvířecí) pomoc. To je prý přitom zcela normální.

Tedy, na rozdíl od něho. Málokterého normálního kocoura asi napadne, že by mohl zkusit vypadnout z okna ve čtvrtém patře. Výjimečný Pepan, který za svůj krátký život stihl například pronásledovat zajíce, zdeptat maďarského ohaře a naštvat řadu lidí svou zálibou ledacos počurat, pokakat, případně zničit či sežrat, vyzkoušel i tento adrenalin.Co ho k tomu vedlo? Hypotéz je asi tolik jako domněnek, kdo by mohl vodit loutkového Melčáka – tedy spousty. Nejpravděpodobnější varianta je, že ve svém zaujetí pro lov much zapomněl na handicap v podobě nedostatečně vyvinutých křídel.

„Typické čtyřpatrové zranění,“ konstatoval lékař po prohlídce pacienta. Tedy natlučený čumák, otřes mozku (snad poprvé, co se tahle část těla u něj nějak projevila) a zlomené tvrdé patro. Při naší druhé návštěvě odborník svou diagnózu překvalifikoval – tři zlomeniny kůstek na levé přední pacce by prý odpovídaly spíš pátému až šestému poschodí. Možná – a to je jen spekulace – chybějící hloubku ke kocourově smůle nahradily jeho nadbytečné kilogramy či zámková dlažba dvorečku, kam jednoho odpoledne znenadání přistál. Čert ví.

Tak jako tak, zvíře teď vypadá asi tak jako já po vinobraní, tedy dost ušle. Odškrtl si jeden život a celé dny proleží na posteli. Když už náhodou někam jde, ostentativně zvedá tlapku, aby každý (kolo, skříň, kytka) viděl, jaké má trápení. Labužnicky polyká léky proti bolesti (fakt jo, teď se dokonce oblíznul!) a jistě už sní o tom, jak to všem natře, až se uzdraví.

Vlkodavem počínaje a bernardýnem konče. Jen s mouchami a čímkoli dalším okřídleným má utrum, okno ve čtvrtém patře je zavřené i dnes. Lásko má.

SE ŽENAMI DO TÁBORA

Výlet bez plavek
text a foto Řízek

Podzim se hlásí o slovo! Prsty vtělenými do chladnějšího větru ťuká na okno a předznamenává brzký příchod dalších tradičních klišé, jako je jakési nostalgické babí léto a posléze barvami pohmožděné listy stromů, draci, chřipka.

Ale! Když bylo ještě úplně hezky, naložil jsem do auta tři pěkné slečny, to se nestává tak často. A vyrazili jsme do Tábora, což je snad ještě vzácnější. Ta nejmenší tam jela za nějakým tajnosnubným účelem, který jsem coby zastánce přísného racionálna se špetkou vytrvalé naivity nebyl s to pochopit. Další mířila domů, kam ta třetí, nevím. Já jsem rozhodně vyrazil na výlet.

Tak jako tak, vedro nám bylo společné. V mém bílém voze s nekritickými koly nepatří klimatizace k silnějším stránkám. Naštěstí byl po cestě Miličín a jen kousek stranou od hlavní silnice utajený kamenolom. Co na tom, že plavek nebyl dostatek? Zatímco vesničanům padají oči z důlků a jejich někdejší majitelé bezmála zapomínají, kvůli čemu to vlastně do lomu přišli, plaveme v průzračné vodě. Je krátce před triatlonem, a tak trénuji v těch nejrychlejších plavkách.

Oázu necháváme za koncovými světly a blyštivým výfukem. Blíží se Tábor. Nahlížíme do Míšina přestavovaného sídla, dostáváme vynikající polévku a dezert a vyrážíme do města na hlavní chod. Město je hezké, pozdně letní, oběd ucházející, zmrzlina výborná. Maruška plní svůj tajemný úkol. Projdeme se zbylými okolo Vajgaru, načež mě zbývající ženy rovněž opouští.

Už jen dva mlčíme a vracíme se do Prahy. A o nějakých čtrnáct dní později si na to nad notebookem vzpomenu.

RETROFUTURUM

Osmdesátky, devadesátky, sedmnáctky
text a foto Řízek

Solidaritu! Žádal jsem svého domácího kocoura aspoň o několikaminutové nastavení spánku. Marně - on se zase svým ostrým čumákem v 8:17 dožadoval něhy, pozornosti, žrádla či bůhvíčeho. A tak se naše zájmy střetly. Dopadlo to tak, že zatímco všichni ti, kteří byli včera s námi pařit ve Futuru na staré, ale dobré fláky, zřejmě ještě vyspávají zážitky, sepisuji tuto rozpustilou rekonstrukci. A taky jsem dal do pračky prádlo - točí se v rytmu osmdesátkových pozlátkovaných kolovrátků. Takže z toho zvíře taky něco má.



Ve 4:01 jsme vystoupili z autobusu 601 a byli jsme bezmála u vytržení, že je to tak kulaté. Venku zuřila téměř vichřice a Milan na mě pořvával něco o dracích. Václav pokračoval autobusem dále a někdy mezi 4:02 a 8:17 a někde mezi Radotínem a Kosoří zanechal brejle a berle. Brejle nepřekvapí, ale co se týče francouzských holí, je to tuším premiéra.



Ve tři hodiny jsme si najednou uvědomili, že hrají jen ploužáky. To by za normálních okolností nevadilo, jenže v situaci, kdy na parketu zbyly zadané páry, ti, kteří se odhodlali k nějakému dočasnému zadání, a přibližně šestice nás-mužů v kroužku, to bylo trochu faux pas. Zjistili jsme, že "náš" nákupní vozík nám někdo ukradl, a Václav tak musel po svých. To měl ještě berle a viděl na cestu. Našli jsme tramvaj.



Mezi půlnocí a třetí hodinou vrcholila ukrutná jízda. Na plátně a v zahuleném a zpoceném éteru se střídali Roxette, Majkl, Madonna ještě téměř panna, nagelovaný Travolta, ale přišla i dekadentní Nirvana, nahrazená posléze rozjuchanými Boney M zpívajím o nějakém Rasputinovi.



Ale třeba i The Clash, které vystřídali zapomenutí Erasure, což je jako kdyby po Mňáze pustili Evu s Václavem, jenže jako dítě jsem obdivoval toho pána, jak chodí na pódiu tou vodou a cáká na fanoušky pod ním. A tajně jsem chtěl být jako on. Mít na sobě výstřední hadry a mokré boty. A pak lítat s klávesami na takovém podivném stroji. No, zatím mi to nevyšlo, ale třeba se jednou dočkám.

Před půlnocí a kolem ní odpadla velká část našeho výběru, a to buďto veřejně, nebo pokradmu. Ovšem na parketu, tam se děly věci a velká část z nich se motala kromě jednoho z nás, kterému ostatní otevřeně či aspoň v skrytu záviděli. Péťa si opakovaně sundaval tričko, já si rozepl jeden knoflíček na košili. Prostě uvolnění, jak má být.



Kolem desáté jsme ovládli podzemí klubu. Nikdo netančil, a tak jsme museli začít. Zchromlého Václava jsme přivezli v nákupním vozíku, k dokonalé iluzi měl ještě volat Na Bělehrad! Předtím jsme byli v parku nad Andělem, popíjeli donesené nápoje a krmili se karbanátky s divnou okurkou a bylo nám zima a fajn.



A to je tak všechno, pračka akorát doprala, zapípala a kocour dotančil.

PRÁVNÍK MEZI LABUTĚMI

O závodě pro všestranné muže a pár žen

text Kubča, fotky Péťa a Řízek

Co mají společného vyplašené labutě na jezeru Chmelař a vyplašení turisté na úzkých pěšinách v CHKO Kokořínsko? Minimálně to, že se museli poslední srpnovou sobotu vyhýbat účastníkům 16. Úštěckého triatlonu.



Naštěstí pro nás, kteří jsme se nechali zlákat ke kilometru plavání, 42 km jízdy na horských kolech a 5 km běhu, se labutě i turisté vyhýbali úspěšně. Největší nástrahou nám tak byla schopnost orientace.



Cyklistická část totiž nebyla v terénu značená, jelo se podle mapy po turistických trasách a po kontrolních stanovištích. Za jejich rozmístění zaslouží organizátoři zvláštní pochvalu. Trasa byla krásná a opravdu terénní, nabídla písek, vodu, bahno, kameny, ba až skalky, takže jsem chvílemi rád opustil sedlo a klusal vedle kola.



Dokonce i místní obyvatelé se tvářili chápavě a přívětivě, když jsem na ně pořvával, kudy že ta turistická značka vede dál. Když jsem měl za sebou i běžecké kolečko kolem jezera a v cíli mě přivítali rychlejší soupeři, věděl jsem, že teď už nás čeká jen společensko-gastronomická část víkendového programu.



Vyhlašování vítězů předčilo olympijské ceremonie a grilované maso a utopenci chutnalo stejně dobře i těm, co závod nedojeli. Večerní debaty podkreslovalo vystoupení místních umělců, které se neslo z nedaleké zábavy pod širým nebem a lze říci, že svou úrovní odpovídala některým opakovaně probíraným tématům.



V neděli už jen rozloučení a cesta domů zpříjemněná vložkou à la Need for Speed a dýdžejem Náhodný výběr, jehož vynalézavost ocenili všichni členové posádky.



Aby bylo jasné, proč si provozovatel těchto stránek vyžádal příspěvek o úštěckém triatlonu, musím ještě zmínit, že právě on se stal letošním vítězem.



Příštímu ročníku zdar!

Jakub - Kubča