TADY KOSTNICE!

O zubu času a tak
text a foto Řízek

„Tady kostnice,“ nevzrušeně zvedla zvonící telefon, cukaly nám koutky směsí cynična s morbidnem. „Jasně, klidně sem pošlete další autobus,“ položila sluchátko a prodala nám každému po studentské vstupence za třicet korun kus. Taky jsme si mohli koupit malou lebku jako těžítko. Ale to už mi přišlo trochu moc.

Ve sklepení se blýskalo a mluvilo převážně rusky. Tlumené světlo ozařovalo nejrůznější ornamenty trpělivě vyskládané z kostí. Třebaže jsem si jako dítě téměř vášnivě rád hrál s legem, smysl této kutnohorské atrakce mi, jako už tolikrát, unikal. Trochu se za to stydím, ale byl jsem ohromen, dokonce tolik, že jsem nedával pozor a letmým dotykem objektivu o mříž jsem zapnul alarm. A to na vstupence psali, abychom zachovali úctu k mrtvým...

Co bylo za mříží? Proboha – hromady kostí a lebek systematicky navršené do úhledných komínků. Opodál najdeme erb Schwarzenberků. Kostra ptáka (jako živý!) právě vyklovává oko Turkovi – jestlipak byli důslední a pro „reliéf“ nechali poslat pro lebku do Turecka?

A co teprve lustr! Křehká konstrukce prý ze všech kostí lidského těla. A nahoře se nám směje andělíček. Kde leží hranice umění a nějaké (třeba) náboženské pokory a začíná zvrhlost? Má cenu tohle řešit, nebo je lepší ukazovat si na obratle a klouby, fotit se s nebožtíky a štěbetat azbukou? Tak jako tak, kostnice je spektákl.


Pane jo, měli jsme být v Londýně, posléze ve Vídni a nakonec jsme místo toho skončili na chalupě nedaleko od Kutné Hory, jak už to tak se mnou chodí, dodala by Maruška. Město stříbra (jak by ji určitě tituloval sportovní komentátor, kdyby její sportovci v něčem hráli první ligu) nám nastavilo bizarní tvář, neboť kromě kostnice naši poutníci našli i Galerii Zubov věnovanou dílu proslulého nepochopeného portrétisty a manžela nepochopitelné političky.

Bohužel byla zavřená, ta galerie. Litovali jsme zejména proto, že uvnitř měla být výstava věnovaná ranému „depresivnímu období“ malíře (lacině se vbízí dotaz, zda to bylo po svatbě či před ní). Jenže nedalo se svítit, a když už ano, tak jen lustrem s andílkem. (Promiň, pořád na to musím myslet).

Z úhlu pohledu tohoto dílčího cestopisu se Kutná Hora jeví jako hnízdo nepochopených géniů. Ale abych aspoň zlomkově zachoval objektivitu, nedaleko od ní je ve skále vytesán pan Vrchlický. Je to kousek nad říčkou Vrchlicí, a anketní otázkou je, kdo je podle koho pojmenován. Jestli si myslíte, že to nevím, tak jste na omylu.

Dost dobře to vím.