Jasně, běhání mám strašně rád, jsem nezdravě soutěživý a vlastně mě trochu mrzí, že jsem začal pozdě, ale to fakt neznamená, že jsem nutil Hedu v jejích 22 měsících závodit. Opravdu mi nemusíte věřit, ale vůbec jsme o tom závodě nevěděli.
Předali jsme si dítě i s oblíbenou červenou motorkou v Podolí. Maruška se pod dohledem své trenérky pustila do protahování a my jsme ji chvilku očumovali. "Máma cvičí," konstatovala Heda a vlastně k tomu nebylo co dodat. Obešli jsme hřiště a chtěli jsme pomalu vyrazit k domovu, když se ozvalo varovné "Papat něco." Naše zásobníky kapsiček, tvarohových koláčů a nakrájených jablíček byly asi na pěti procentech, ale opodál nás vábila večerka, a tak jsme kormidlovali jejím směrem.
Jenže jsme oba zpozorovali nezvyklý ruch před tamní sokolovnou. Něco se tam chystalo, sportovně odění lidé tvořili hloučky okolo stolků se startovními čísly a my se rázem ocitli v pařátech pořádajících sokolek: "Dobrý večer, běžíte s námi nahoru na Kavky? Ne? To zvládnete, to je kousek." "Něco papat," reagovala Heda.
Nějaký chlapeček nám zčásti konsenzuálně věnoval několik sušenek, což načas vyřešilo část problémů, do toho si to k nám přihasil manžel mé někdejší spolužačky a začal nám líčit svůj dnešní napínavý den v práci, aniž bychom se přihlásili k odběru těchto novinek. Celkově tam vznikl zmatek. Bylo mi to bytostně nepříjemné, ale musel jsem to nějak rozhodnout (jestli opatrně a v poklidu domů, anebo se pustit do neznámých vod). Tak jsem si řekl, že to riskneme - třebaže jsem považoval za prakticky jisté, že pro nás i samotná cesta bude cílem, jak zpíval Oldřich Janota (a pak se nestačil divit).
Připnul jsem Hedě sichrhajckami její první startovní číslo, když nepočítám to z porodnice, a už byla naše. Motorku odmítala opustit, avšak pravidla ji patrně nezakazovala, takže jsem do sporu nešel. Prvních pár desítek metrů jsem v kabátu a naprosto nevhodných botách vlál za odrážejícím se dítětem. To se však tím přepáleným startem poněkud unavilo, a tak pod schody vedoucími někam nad plavecký bazén zavelelo "kokoně," což znamenalo, že se z enduro závodu stal dostih s tím, že kůň otec ještě v jedné ruce držel už nepotřebnou motorku.
Situace byla nadmíru výtečná, Heda si prozpěvovala tu svojí o tom, jak vagon drcl do vagonu, kolem nás se míhaly děti s čelovkami a supěli jsme do kopce. Tohle je bazén, tam se chodí lidi koupat, víš? zbylo mi v plicích ještě trochu vzduchu pro vzdělávání. "Bubiny nohoj," odpovídá naprosto logicky, protože když se koupe, ráda při tom dělá blbiny nohou.
Tak zase zkusíme nožičky. "To to je?" ptá se každých pět až deset metrů a obvykle jde o atraktivní předměty typu kámen nebo list. Jenže se pomalu šeří ("Bububu!"), čelovek přibývá a my žádnou nemáme, protože jsme přece nešli závodit, ale koupit koláč do večerky. Naštěstí cíl už máme v dohledu a Heda ví, že finiš je důležitý, takže dobíhá celá rozmazaná.
Teď bych měl stopnout hodinky a nahrát to na Stravu, akorát jsem je v tom zmatku zapomněl zmáčknout. Z kopce nám to jde dobře, i když trochu unaveně, navíc se musíme opakovaně ujišťovat, že tu nejsou žádní čerti. Ani duch.
A už tu není ani medaile, protože ji Heda snědla dřív, než jsme se vrátili k mámě, jíž akorát skončilo cvičení a začal údiv.
text a foto Řízek
