Ty se za něj možná stydíš, ale ve skutečnosti je to frajer. Ale teda nechtěl bych to zažít!
Chodím někdy ráno plavat, protože je to po cestě do práce a je to pohyb, při kterém mě ani trochu nebolí noha. Oblíbil jsem si venkovní bazén v Podolí: vzduch -3, voda 26, sociální zařízení 1981 a dost často překvapivě málo lidí. Chodím i tehdy, když se mi nechce, což je ostatně skoro pokaždé. A někdy se rozhoupu až v úplně poslední možnou chvíli, pročež zapomínávám esenciální věci: mýdlo (konejšil jsem se tím, že rozhodně nejsem sám), brýle (plavčice mi onehdy půjčila erární, které fungovaly jako dvě lokální akvárka), čip s nahraným kreditem.
To mě dneska ráno trochu mrzelo, ale dobrá, už se stalo. U paní u turniketu kupuju hodinovou vstupenku, přebírám jednorázový čip a v pánských šatnách hledám skříňku. Jsem už skoro matador a mám rád svoje rituály: vyhledávám volnou skříňku někde kolem čísla 25. Nižší čísla jsou sice blíž ke sprchám, ale zas tam je víc loužiček na dlaždicích. Pětadvacítka je sedmý schod.
Kvapně se převlékám a zjišťuji, že jsem si dnes nevzal ani ručník, patrně jsem ho dal prát. Nu což, nějak holt oschnu. Beru trofejní látkovou taštičku s Olgou Havlovou, v níž de facto zbyly akorát brýle, čepice a sprcháč, a jdu si to nějak odkroutit.
Mám úplně volnou dráhu, ale všechno je nějak blbě; nateče mi okamžitě voda do uší i do pusy, divně se u toho komíhám a po patnácti minutách chci ven, reálně vylézám po 45 minutách řádně otráven a to vlastně ani nemám ten ručník.
Ždímu plavky a abych si nepřipadal tak odvázaný, zakrývám aspoň to nejnutnější fíkovým listem z Olgy Havlové a spěju ke své skříňce, ať už jsem pryč, a zjišťuju, že jsem si nezapamatoval, která to vlastně je. Jsem v klidu, protože to bude určitě někde kolem pětadvacítky. To bych se vsadil.
Zámky na skříňkách, které připadají ještě v úvahu, svítí po přiložení čipu červeně (bydlí v nich někdo jiný). Zbylé sousedky pětadvacítky jsou otevřené a není v nich nic.
Přitom v jedné z nich bylo všechno: kromě mého veškerého oblečení včetně předražené péřovky, batohu a klíčů i mobil, kterým bych si mohl přivolat pomoc. Už je tu s námi kromě Olgy i panika, tím spíš, když si na kontrolním displeji (dobrý nápad to jít zjistit!) pípnu čip a u čísla mé skříňky svítí "--".
Diskutabilní výhoda je, že jsem mezitím hrůzou aspoň uschnul. Oblečený jen v pantoflích a látkové tašce s motivačním citátem (ano, byly v ní samozřejmě i ty mokré plavky, ale vůbec jsem si na ně nevzpomněl) jsem nakráčel k paní u turniketu, protože víc šancí mi nezbylo.
Asi už viděla leccos, protože bez jakéhokoli viditelného pohybu mimických svalů odvětila: "Číslo 27. Nezamknul jste, jiný návštěvník si toho všiml a upozornil nás. Tady máte náhradní čip, tím si to odemkněte."
Na zakrývací tašce stojí: "Nerozdáváme milosrdenství, ale pomoc, která postaví lidi na nohy." Děkuju!
Milá paní v kavárně vedle redakce mi dost často upřímně říká, že vypadám hrozně/sešle/uštvaně. Tentokrát správně vycítila, že nemá říkat vůbec nic. Beztak bych ji neslyšel, měl jsem vodu v obou uších.
Koupil jsem si sendvič s rybičkami.
text a foto Řízek
