NA LANĚ

Ani jedna neslyší. Nela proto, že je ve svých patnácti letech hluchá jako poleno. Heda proto, že ve svých dvou letech teď právě nevnímá. Půjčili jí vodítko, na kterém visí tetin pes: nikdy nic podobného v ruce neměla, a tak se musí hrozně soustředit.

Když se Heda soustředí, nemluví, což je vzácné, ale zůstává legrační i bez nezkomolených slov a nekonvenčního slovosledu. Nemluví, zato začne zhluboka dýchat a funět.

Funí, jako když starý pes táhne na vodítku malou holčičku na Špilas. Ustupte! Ustupte, nebo vás zamotají do vodítka.

Chybí vodítko, kdo to tady celé řídí. Je to chaos. Asi Nela? Určitě je v čele. Jsme pod jejím vedením, místy i v něm. Lezeme do kopce, na prvním místě supí hluchý pes, o pár metrů za ním klopýtá holčička s očima a sponkou navrch hlavy a my ostatní, mnohem méně zajímaví, jsme někde mezi tím. Pes táhne, dítě neúnavně míří k hradu a my se smějeme, zamotaní ve šňůře, jako bychom byli třásněmi na ocase neviditelného draka.

Místní drak je mimochodem ve skutečnosti krokodýl a ani mě, ani Hedu nikdo nedokázal přesvědčit o opaku. Ostatně mnohem víc než drak ji včera zaujal pouliční muzikant, který hrál nedaleko toho jejich sprostého orloje něco od Imagine Dragons, přesněji řečeno Imagine Crocodiles. Zatančila, dala mu dvacetikorunu do futrálu a zatleskala mu. Po každé skladbě konstatovala, že je to konec.

Konec byl nahoře před hradem u děl.

Jejich úděl bylo zaujmout naše dítě zhruba na deset sekund, zatímco se ptala, kde je vodítko (a její nový starý pes). Nela zkušeně nasazuje vhodné tempo pro sestup, dítě je dál taženo na laně a vydrží tak až k úpatí kopce, lidé uhýbají a já se pokouším dělat záchranu a říkám si, že to nemůže dopadnout jinak než pádem a řevem, ale že to stojí za to. 

V restauraci stojí šunková pizza 235 korun, pod ní a pod stolem usnula úplně hotová Nela a Heda ji bude za chvilku následovat, jen co dojdeme do hotelu. Kdybychom je nevzbudili, spí tam doteď.

text a foto Řízek