Na chatě v Městečku jsem v půl páté konečně sedl na kolo a vyrazil na takové polodobrodružství: více méně po okreskách dojet za čtyři hodiny devadesát kilometrů, poznat krásy Benešovska a Táborska a bolesti zad, která kolu zcela odvykla, a na konci lehce zmoknout.
Jinými slovy, na to, abych se dostal včas na Minus123minut, jsem měl asi tak dvojnásobek minut, neboť koncert mohl i s takovým tím klasickým napínacím zpožděním začít tak před půl devátou.
Na silničce mě to pořád moc nebaví a beru ji jen jako dočasnou obstarožní kámošku, než budu schopný běhu, ale tentokrát se mi více méně náhodou poštěstilo nalézt slušnou trasu zcela mimo hlavní tahy (Benešov-Postupice-Louňovice p.B.-Mladá Vožice-Chýnov) a přistihl jsem se i při prchavém blaženém úsměvu.
V úplně pustých Postupicích jsem dostal hlad, v Potravinách Zdeněk jsem koupil vlašák a dva rohlíky a nějaké sladké věci a vyhnul se potácející se paní s nápisem Národní tým na zádech a koukal, jak Vietnamec Zdeněk, povzbuzován dalšími štamgasty, válečkem zvelebuje své potraviny. Tohle čtvrthodinové rozjímání mě pak dostihlo až kousek před Chotěmicemi: v době, kdy už Minuty začínaly hrát, mě chytla přeháňka, takže jsem na hudební statek dorazil až při druhé písni, zato mokrý.
Potkali jsme se s Milanem a jeho malinkou rodinou. Ve stodole bylo lidí tak akorát, takže se tam dalo hnout. Můj nepřítomný kamarád Václav v jedné ze svých historek hovoříval o "diskotéce, kde tancujou vozíčkáři". A měl by radost, protože to tam jeden parádně roztáčel.
Minuty jsou pořád výborné, i když teď bůhvíproč mezi nekonečnými sóly, krabičkovou dietou zkreslující zvuk kytary a strhující energií občas bůhvíproč probleskuje čeština, ale to mi bylo fuk.
U té jejich hudby pociťuju obrovskou frustraci, že ji nedovedu lépe popsat - jen jsem si zas potvrdil zásadní nesoulad mezi více méně nudnými, sterilními deskami a parádními, živelnými koncerty. Do Koubkovy stodoly se to výborně hodilo. Měl jsem pivo a třásl jsem se zimou do rytmu, protože jsem byl vlastně pořád ještě mokrý, vozíčkář povzbuzován z pódia pořád trsal a pak to najednou skončilo a bylo potřeba vymyslet, co dál.
Milan s rodinou mi usnadnili další existenci tím, že mi půjčili mikinu. Kdybych býval prozíravější, půjčil bych si od jejich devítiměsíčního syna navíc takové ty chrániče sluchu, ale nepředbíhejme. "Tady to bude klidné," shodli jsme se, zatímco kamarád odjížděl a já se jal přespat v areálu. Na další cyklojízdu by mě záda už nepustila - hlavně moc nebylo kam. V sobotu večer žádné vlaky z Tábora a okolí prostě nejedou. Mohl jsem třeba spát někde v autobusové zastávce (jinde bylo mokro a předpověď nejistá) - ale proč, když mohu zůstat tady.
Koubek mladší a obsluha baru mi po duchaplné výměně vtipů, v níž jsem byl v těžké defenzivě, protože mi byla zima a byl jsem mokrý, pronajali podsadový stan číslo osm. Mraky visely nízko, tak jsem o druhé lůžko opřel kolo, protože si přístřeší zasloužilo, dlouho před půlnocí zavřel stan a začal koncert.
Musím uznat, že hráli krásně. Ať už to byl kdokoli, na kytaru a akordeon předvedli spoustu věcí, které bych třeba chtěl umět anebo jsem je v horším případě i uměl a dávno zapomněl (nebyly to úplně odrhovačky, ale zas ne úplně mimo, aby to taky ti lidi znali, navíc to bylo pestré), nadto měli znělé hlasy, jež se bezvadně doplňovaly a vlastně kromě toho, že jsem v tom nebyl schopný usnout a asi i vinou zvláštní akustiky statku nebo té noci jsem měl pocit, že jsem uprostřed táboráku, to bylo úplně výborné. Kdybych nebyl mokrý a nebyla mi zima, snad bych se k tomu ohni šel i podívat. Vzpomněl jsem si na Manču a další lidi z tábora a jejich pravidelnou ranní nasranost a kruhy pod očima po našich kytarových večírcích - a teď to mám, už jsem velkej.
Do mého stanu pronikaly i útržky cizích rozhovorů a větších i menších dramat. V některých případech to nebylo tak těžké odposlouchat, protože ostrý cigaretový hlas paní Jíti dokázal alkoholovou vervou přeřvat i akordeon. Její milý, jak jsem po sérii dlouhých telefonátů seznal, odjel na dovolenou s její sokyní. Jíťa to zjistila tak, že zavolala sokyni a zvedl to on ("***ák!"), což, jak mi pak běželo hlavou, od nich asi nebylo úplně dobře zakamuflované. Kamarádka Anička, kterou jsem stejně jako pana ***áka neslyšel, ve čtvrt na čtyři ráno dlouze konejšila a nejspíš přesvědčovala, že není dobrý nápad za ním jet, kor v tomhle stavu. Ve čtyři ráno dva další kamarádi, které jsem si opět jen představoval a které nepochybně měla někdy v neděli odvézt domů, kdesi v okolí mého stanu překvapeně zjistili, že Jíťa odjela...
Ve čtyři jsem to nevydržel ani já a trochu zoufale se přesunul asi o čtyři sta metrů dál po louce, plácl jsem karimatku na kraj cesty a zjistil, že zpěv a kytara se nesou i sem. Ale líbilo se mi, že zahráli od Hm... Přijdeš domů, tu mám rád. Za deset pět už to patrně vzdali poslední pěvci, bylo ticho, jenže začalo svítat. Jasně, takže kohout. Pak jsem konečně usnul - po asi patnácti minutách jsem ale zodpovědně znovu vstal. Zapomněl jsem vám totiž v tom zmatku říct, že jsem ještě v noci zaplatil bicyklu a sobě lístky na expres z Tábora v 6:39, abych byl brzo doma.
Nebylo mi v neděli úplně dobře. Ale určitě lépe než Jítě.
text a foto Řízek
