Na internetu jsem objevil, že existují ztráty a nálezy, a shodou okolností pár set metrů od redakce, navíc jsem se náhodně trefil do dvou dnů, kdy mají zrovna otevřeno. Upoutalo mě, že ředitel a zároveň jediný zaměstnanec provozovny na sobě měl stejné pruhované vyšisované triko, jako mi už Maruška několikrát nařídila vyhodit, a pak i taková nástěnka, na níž rozdělené po kalendářních měsících visely nalezené klíče.
Celkem bez očekávání jsem prohrabal únor - a dost mě překvapilo, že tam ty moje byly, respektive byla by dost zvláštní náhoda, kdyby měl někdo tentýž vůz a tentýž přívěšek, a zároveň byl ve stejném měsíci stejně roztržitý jako já. Dobrý muž v totožném tričku mi klíče nevydal, neboť chtěl ověřit vlastnictví stejnými klíči. A to už jsem nestihl realizovat, tak jsem se rozloučil, mírně roztrpčen tím, že moje štěstí se vyčerpalo a pouzdro na úplně nová sluchátka v oddělení pouzder nebylo.
O dva dny později jsem se pro klíče vrátil, pán měl na sobě pořád stejné triko a znalecky zkontroloval rýhy na klíčích, usoudil, že se shodují, a po zaplacení 6 Kč za uchování předmětu mi klíče vydal. Dalších 2500 stála nová stejná sluchátka.
Není to zdaleka jediný případ ztráty nebo zničení věcí z poslední doby; podle všeho jsem unavený, ještěže už se blíží dvoje krátké hory. Stačí ještě nějak dát dohromady výbavu, ano, taky by se to dalo řešit dříve než den předem.
Volám tátovi, jestli si tedy můžu vzít jeho lyžařský set, jak jsme se domluvili, ale místo očekávaného lakonického souhlasu otec těžko hledá slova, protože přece v pátek jedou na lyžovačku do Krkonoš. Ale ještě existují půjčovny a kamarádi. Kubajz má bráchu, který do Itálie nejede, a tak jsem zase ve hře. Akorát vlastně nemám ty boty na běžky.
S pánem, který přes internet prodává jeden pár v mé velikosti, jsme se dohodli, že si je vyzvednu na Hanspaulce schované v igelitce v takovém výklenku pro popeláře. Musím ale předtím ještě na pracovní schůzku do kavárny a pak na fotbálek; přece to nebudu rušit jen proto, že nemám nic sbaleno a zítra jedu na hory.
Cestou z kavárny jsem až v metru téměř doma zjistil, že jsem pod stolem nechal batoh s novými sluchátky, starými klíči od auta, všemi doklady a taky pracovním počítačem. Mobil mi zbyl, a tak zkouším štěstí a napotřetí se dovolám a vlídná obsluha hned ví, co jsem to za člověka. Batoh mám na baru.
Na fotbale dám gól a už potmě se řítím na Hanspaulku, abych ještě stihl dát před spaním aspoň pusu Hedě. V celé boční ulici stojí jediné auto, takové to BMW, z nějž zelené vdovy přes kapotu nevidí děti na odrážedlech. Stojí přesně před číslem popisným, kde u popelnic čekají moje nové boty. Bezmyšlenkovitě zajíždím přesně za něj, jenže silnice je namrzlá a auto ve smyku nezadržitelně klouže přímo do nárazníku městského pseudoteréňáku.
S pomocí všech asistenčních systémů a snad i ruční brzdy zastavuju deset centimetrů od auta, vyzvednu igelitku a v autě na předním sedadle zkouším, zda se do bot dostanu. Sláva. Píšu prodejci, že si teda ty boty beru, ale nemůžu najít klíče. Deset minut chodím kolem auta, svítím mobilem pod kola a vracím se i k popelnici, načež klíče nacházím ve škvíře mezi sedadly. Už by bylo fajn být na horách.
Ráno se rozloučím s holkama a všechno celkem efektivně sbalím a úplně nakonec vytáhnu běžky - snad jedinou věc, kterou mám vlastní - po asi pěti letech zpod postele. Nevěřil bych, že je to možné, ale jedna z nich se žalem zlomila vejpůl.
I tohle ale řeší kamadád Kubajz. A tak jsem konečně mohl vyrazit na hory a tam druhý den dostat virózu a zbytek v podstatě proležet.
text a foto Řízek
Žádné komentáře:
Okomentovat