FRANCESCO TOTTI

Byla to událost začínajícího podzimu, a to jak toho fotbalového, tak mého soukromého. Do města piva, mých studií a mistra české fotbalové ligy měl přijet AS Řím. A dovézt legendu italského fotbalu -Francesca Tottiho.

Bylo mi patnáct, a zatímco holky ze třídy ujížděly na klucích z boybandů a posílaly smsky do Esa, já sjížděla fotbalový zápasy Gambrinus ligy a sledovala Pavla Nedvěda. Těžko říct, co je horší – nicméně předplacený ProFotball a Hattrick pro mě byly Bible. Moje specialita byla především Serie A neboli italská liga. Nedvěd, Inzaghi a …Totti. To všechno byli moji bozi.

Těžko jsem tak mohla o 13 let později ignorovat, že jedna z ikony mého dospívání byla v Čechách. Jenže lístky na atraktivní duel nešlo sehnat ani přes kontroverzní podnikatele. Naštěstí zasáhlo duo Karel a Milan Prouzovi.

A tak jsme ve čtvrtek 15. září nasedli s Lukynem do modrého blesku a vydali se směr Beroun, kde na nás lístky čekaly. Po faux pas s tím, komu kdo co dává, vydala recepční Tipsportu lupeny na fotbal snů a do Štruncáků jsme dorazili za minutu výkop a běželi jsme rovnou…no rovnou do kotle. V ten se totiž změnil náš sektor poté, co se plzeňští rowdies minule uchýlili k jakémusi rasisitickému nešvaru a UEFA jim za trest zavřela tradiční kotel. Viktoriáni nelenili, vzali megafon a až na dva vykoupili lístky na horní tribunu.

Byl to zážitek! Celou dobu stojíte, to dá rozum. Podílíte se na pokřicích, pískotu, jásotu. Pak držíte barevné igelity a jste součástí chorea – všechno tohle znamená, že nemáte moc prostor věnovat se tomu, co se děje na trávníku. Jakmile toho začnete litovat, megafonista vás vyzve: „A teď za Viktorku do půl těla!“ A kolem vás vyvstane hradba zpocených smrdutých chlapských zad, prsou a zátylků, která víří různé pachy za skandování: „Na tribuně, nebo v hrobě, moje srdce patří tobě – Viktorka Plzeň!“ Už samo o sobě byla tohle děsná legrace.

Když fotbal, tak klobása.

Třešničkou na dortu bylo, že Totti opravdu nastoupil za stavu 1:1 na celých 15 minut. Devětatřicetiletý kanonýr už tedy moc neběhá, ale přihrává a centruje jako bůh. Gól nedal, ale pro mě to byl krásný návrat do dětství. Dokonce jsem Lukyna ukecávala, že zůstaneme po zápase a zamáváme jejich autobusu. „Maruško, přece ti není patnáct. Je to sice škoda, ale není,“ zpražil mě manžel. A dobře udělal.

Totti je sice pan hráč, ale po závěrečném hvizdu si to namířil rovnou do šatny a na prosbu plzeňského hráče o výměnu dresu jen nesouhlasně zakroutil hlavou. Bylo to podobné zklamání, jako když jsem v šestnácti konečně přesedlala na boybandy, zamilovala se do frontmana Savage Garden a za čtyři roky jsem zjistila, že je homosexuál. Ale co už, člověk z některých věcí musí vyrůst tak trochu násilím.

A tak jsem jela domů z Plzně s parádním zážitkem a s klukem, který sice nevypadá jako Totti, nebere peníze jako Totti a jeho klub hraje o trochu hůř než AS Řím, ale kdyby někdo chtěl jeho dres, tak mu ho určitě dá. Protože je strašně hodnej a svý bláznivý ženě zařídil ty nejlepší fotbalový lístky.

text Maruška, foto M. a Řízek

TAK JSEM NAVŠTÍVILA ŘÍM

Italská fotoreportáž
text a fotky Nikol

Řím. Kdo by ho neznal hlavní město Itálie a asi tak trochu i módy, možná... Smrdí historií ze všech stran, v centru města je víc turistů než Italů, ale je super. Říkal to Péťa Forejt!

Tak jsem navštívila Řím, město velkých kostelů, značkových kabelek a rozkošných Italů...


Moc se mi tam líbilo. To umocnilo počasí, které nám náramně vyšlo a na konci října jsem si
užívala ještě babího léta....

 
V tom městě je na tisíce fontán a každá má svou historii, svůj pramen, své holuby a malíře....
 
Taky spousta kostelů, ve kterých si tak člověk uvědomí, jak moc je malinkatej, jak moc tahle církev je bohatá a jak je věčná....
 
Hodně sloupů a antických sídlišť lemujících jednu z hlavních silnic je trochu archaické. Naopak, že kolem Kolosea vede silnice, je futuristické...
 

Řím se mi líbil a co víc dodat... jo, že se tam chci mrknout ještě jednou, protože jsem se nedostala
na svatopetrskou kopuli ve Vatikánu...

SILVESTR V DAVU A DÝMU

Fotoreportáž z epicentra novoročního vítání
text a foto Řízek

Zážitek, který vám chtě nechtě změní vnímání silvestrovského slavení a z vašich předchozích sebebujarejších Silvestrů udělá jen odpoledne na lázeňské kolonádě, číhá v pražských ulicích. Věřte mi. Ne zcela dobrovolně jsem se tam totiž na přelomu roku vypravil, abych to okusil a lačným čtenářům, kteří o novoroční noci nemají nic lepšího na práci než listovat on-line novinami, to vše v několika holých větách přiblížil.

Silvestrovský večer v Praze propršel. Veškerá věhlasná náměstí zívala prázdnotou, záchranářský superkamion Golem by se snad v tu dobu mohl hodit jen tehdy, kdyby desítky policistů naráz postihla nevolnost. Nikde ani noha, cizinci v hospodách slavili za silvestrovské ceny, našinci u televizorů slzili nad Gottem v repríze a Andělem v derniéře, kalilo se v Pacově nebo na Kvildě, mrzlo se v týpí, Řízek v redakci čuměl do monitoru a pil pivo z plastu za 49.

Počasí se zklidnilo přesně včas, z restaurací se vylili vylití lidé a započala internacionální pouliční veselice. Do půlnoci chybělo několik desítek minut, přesto bylo na Václaváku nedýchatelno. Neřekl bych, že se náměstí změnilo v bitevní pole, na to bylo stále kolem příliš mnoho kapsářů, kiosků s bratwursty a sauerkrautem a vytrvalých prodejců pyrotechniky a růží – předpokládám totiž, že ve skutečné válce by jim otrlost nevydržela.

Jak to jinak probíhalo? Vysmátí vesměs cizinci vždy zapálili jakousi rachejtli a namířili ji buď k nebesům, nebo do davu. Juchú! Krásně to bouchlo, začoudilo a někdy i zablesklo! Super, tak můžeme znovu. Výbuchy se ozývaly co vteřinu; akustické vjemy byly rozhodně nejsilnější složkou komplexního komunikátu oslavy.

To, že mně osobně to přijde primitivní, bylo v tu chvíli celkem nedůležité. Na druhou stranu, možná se pletu, ale existuje vůbec nějaký intelektuálně neurážlivý způsob, jak se popasovat s koncem roku? Jak vůbec slaví inteligence a aristokrati? Mají na hlavě taky svítící rohy a santaklausovské čepičky a fotí se přitom mobilem?

Zkusili jsme dojít i na Staromák, kde měl být jakýsi organizovaný program. Jestli skutečně byl, lze jen těžko říct. Někdejší urbanisté totiž projevili totální nedostatek předvídavosti hraničící s krátkozrakostí, úzké uličky vedoucí k náměstí totiž totálně zkolabovaly pod návalem Italů, Rusů, Číňanů a prodejců růží. Šli jsme jak stádo pomalým krokem, jakákoli změna směru nebyla možná, a tak jsme se raději vrátili pod Václava. Cestou jsme potkali dva duchy.

Nastávala doba přelomu věků, vytáhli jsme mobily – na jednom bylo 23:58, na druhém 23:59, na třetím 0:11, ale ten jde o 10 minut napřed. Opatrně jsme se objali doufajíce, že This is it!, že máme konečně ten bývalý rok z krku. A pak už radši zpět do redakce. Poslední metro s námi odjelo v 1:42, náměstím se potáceli Italové a Číňani a u vchodu do podzemky se válel hasičský přístroj.