A tak jsem se s tím smířila. Vyzvedla jsem si startovní balíček s malinovým krémem na ruce a lesklým dámským časopisem. Až večer na startu jsem si uvědomila, že jsem si neoholila nohy, potažmo vousy. Naštěstí brzo padne tma a nikdo mě nepomluví, pomyslela jsem si.
Startovné na desetikilometrový závod po Praze jsme loni dostali se ženou jako dar k budoucímu prvnímu výročí svatby. Konal se totiž téměř přesně na den našeho výročí. Jenže při přihlášení se nám vloudil šotek a poslal mě do špatné kategorie. Zjistili jsme to dva týdny před závodem. Následovaly v několika vlnách dva zdvořile rozpustilé maily s žádostí o nápravu (bez reakce), několik telefonátů (nezvedáme, obsazeno, zeptám se, nezvedáme, nejde to, čísla už jsou vytištěná) a konečně i mailová odpověď (fakt to nejde). Zmohla jsem se na naštvanou odpověď, jen abych měla poslední slovo. V mašinerii mnohatisícového závodu, jak jsme zjistili, prostě není čas na nějaké opravy. Co se vytiskne, je. Cítíte se jako muž? Jste žena. Docílili jsme jen toho, že mě s ženským číslem přeřadili do kategorie mužů. I za to jsem byla ráda.
Jelikož Maruška onemocněla, postavila jsem se na start jen já (s bolavou patou a čerstvým výronem - já kráva se byla ráno projet na kole a špatně jsem šlápla, když jsem vedla kolo přes lávku) a dalších devět tisíc lidí. Do poslední chvíle jsem řešila, jestli šedivý top, anebo bílé tričko, nakonec jsem dala přednost právě tričku, jde mi lépe k pleti. Na trati se většinou zajímám o jiné věci, ale tentokrát mi přišlo, že mi ty zelené boty fakt ladí s černými podkolenkami, které jako by opticky zeštíhlovaly mou oteklou nohu. Když člověk vypadá dobře, cítí se dobře. Potažmo i běží dobře.
Pak svalovec Šebrle vypálil do vzduchu a odstartovalo se. Zalitovala jsem, že se jako při maratonu neběží Pařížskou, abych koukla do výloh. Revoluční je v tomhle ohledu podstatně slabší, ostatně jako i nábřeží a kolečko přes Holešovice. Na pátém kilometru se setmělo, na šestém se rozsvítily lampy. Praha lákala k romantické procházce anebo k selfie z nějakého mostu s rozzářeným Hradem. Občerstvovací stanici jsem s odporem minula, protože po páté hodině nejím. Na osmém kilometru jsem předbíhala i někoho v sukni, ale on to byl jen ten bosý blázen, co běhá v kiltu. Pak se mi trochu roztekly stíny a potom už byl cíl.
Udýchanou mě objevila v cíli Maruška. Objala mě a gratulovala mi k času něco přes 41 minut. Tehdy jsem se začal cítit normálněji. Našel jsem se v kategorii mužů na celkovém 477. místě. A našla se i Caster Semenyaová a nedávno se vrátila k běhání. Prý jako žena.
text Řízek, foto Maruška
Žádné komentáře:
Okomentovat