Hurďasův krám existuje, co si pamatuju. Babička mu sice vždycky říkala U Růžičků, ale to je pro mně prehistorie. Respektive ten název, protože interiér, zařízení, atmosféra a způsob prodeje se za celou historii změnily jen nepatrně. V krámě se zastavil čas. Což bylo poněkud nepraktické, pokud jste třeba potřebovali chytit vlak.
„Dobrý den, Ondro, jak se máte?“ „Dobrý den paní Hurdálková, jo, dobře, prosím čtyři rohlíky.“
„A jak se má pejsek,“ zajímá se paní Hurdálková cestou od centrálního pultu do rohu s rohlíkama o vašeho jezevčíka, kterého vycvičila prdelkami od salámu tak, že za semaforem automaticky přechází ulici a maže skrz krám nejkratší cestou pod pultem rovnou pod nářezák.
„No jo, furt štěká...“, koukáte na hodiny nade dveřmi do skladu.
„A chcete sypaný, nebo hladký?“ zastavuje se paní Hurdálková na půl cesty.
„Sypaný.“
„Ale sypaný už nemám,“ slyšíte za moment nešťastný hlas od pečiva.
„To je jedno, tak hladký.“
„Čtyři jste říkal?“
„Jo jo, čtyři. A deset deka vysočiny.“
„Pavel byl ráno s Badem a prej ho vůbec neposlouchal. Tu vysočinu nakrájet?“
„Ano prosím,“ a vzápětí víte, že jste udělali taktickou chybu, protože paní Hurdálková se staví do fronty u nářezáku za kolegyni, která krájí zákazníkovi před vámi šunku, rozebírajíc s ním u toho novinky v obci. „Ještě něco?“ balí paní Hurdálková salám a píše cifry na rolující se proužek papíru.
„Ne ne, díky,“ urychlujete to s nadějí, že vlak bude mít trochu zpoždění.
„Tak devatenáct korun.“
„Díky, to je dobrý,“ platíte dvacetikorunou.
„Ale ne, to nejde, počkejte,“ loví paní Hurdálková korunu, vy máváte rukou a spěšně odcházíte, zatímco paní Hurdálková s korunou obíhá chlaďák a snaží se vás dostihnout u brambor.
V dobách, kdy jsem bydlel na Rymáni a v krámě se stavoval cestou na nádraží pro snídani, to byla vyšší škola time managementu. Trvalo mi dost dlouho a stálo mě to několik sprintů a ujetých vlaků, než jsem experimentálně vysledoval, že jsou-li v krámě dva lidé a více, je mi moje desetiminutová časová rezerva k ničemu a nezbývá než jet na lačno. Koneckonců přezdívka U Mrtvol se váže na rychlost obsluhy, nikoliv na stav po nočních nákupech. Noční život vynesl podniku přízvisko Krám smrti.
To máte tak. Slavíte, dejme tomu narození něčího potomka, a vyhodí vás z hospody kvůli takové banalitě, jako je zavírací hodina. „Jde se do krámu,“ zachrastí v takovou chvíli Hurďas klíčema a jde se. Uvelebíte se na basy s pivem, na balíky s nealkem, na pult, když vám dojde pivo, stačí sáhnout pod sebe, máte-li chuť na tatranku nebo nakládané okurky, sáhnete do regálu a je vám blaze, žvaníte a dohadujete se, sypete moudra, diskutujete a analyzujete a nadáváte, řešíte a pomlouváte a vzpomínáte a tlemíte se a popíjíte a když to na vás přijde, odskočíte si za Fučíka, o kterém vzhledem k anonymitě pomníku už jen málokdo ví, že to je Fučík. A Hurďas rozlévá a hostí. Tumáš panáčku, koly je málo, zato rumu dost a víno teče ze zdi. A když vám začnou svítit kontrolky a usoudíte, že je načase jít do pelechu dostatečně včas, abyste tam došli, pohádá se s vámi Hurďas o placení.
„Hovnajs, koukej si to vzít,“ snažíte se otevřít šuplík od pokladny a napchat peníze tam.
„Na to se vyprdni, panáčku,“ jen tak tak vám Hurďas šuplíkem nepřerazí prsty.
„Hele to nejde,“ zastrkáváte peníze pod pokladnu.
„Tak mi to dáš ráno,“ chlácholí vás Hurďas a strká vám prachy do kapsy u bundy.
A tak se necháte přesvědčit a odpotácíte se k domovu v předtuše dne, kdy svítá o něco později. A ráno se jako bumerang vrátíte, s kruhy pod očima a hlasem posazeným někde mezi Louisem Armstrongem a Daliborem Jandou požádáte o čtyři rohlíky. „Já jsem tady něco dlužen od večera, to je dobrý,“ zaplatíte dvoustovkou paní Hurdálkové, která se tváří poněkud naštvaně, protože Hurďas sice vyřídil v pět ráno pekaře, ale ty jogurty od rumu musela umýt ona.
A pak se dovlečete do práce, kde se kolegové soucitně ptají, co se vám stalo. „Ále, zasekl jsem se v krámě,“ odvětíte a musíte vysvětlit, že v Radotíně je normální, že se v noci chodí nakupovat k Hurdálkům. A že se tam taky slaví Vánoce, čímž se v očích kolegů zařadíte do kategorie exotického zvířectva. Vánoce v krámě byly vrcholem Štědrého dne. Před jedenáctou proudí kolem Smaltovny zástup slavnostně naladěných občanů a vzápětí se rozděluje. Zhruba polovina jde do krámu, zatímco ti druzí jdou nejprve na půlnoční. V krámě svítí svíčky, na pultu se skví pečivo, které každý donesl na ochutnání, a panuje sváteční atmosféra. Ivan přijímá gratulace ke svým štědrodenním narozeninám. A teče víno ze zdi a voní koření do svařáku. Ale není to kalba a pařba. Jsou Vánoce.
Krám se teď zavírá. Zmizí místo setkávání. Místo, které sloužilo jako úschovna předmětů. Místo, kde byla zapita celá generace dětí, vlastně možná dvě. Místo oslav lakrosových titulů i zcela náhodných party. Místo srazu před mnoha výlety a výpravami a místo, kde tato výpravy končily. Příležitostná střelnice. Kouzelné místo. Třeba tím, že krám poslední rok úplně normálně fungoval i bez jakéhokoliv označení na nové fasádě domu. Úkaz, na který cizinci, které jsme tam čas od času pozvali, civěli jako na zjevení a usazeni v basách piva s lahváčem v ruce se nejistě ptali „Is this legal?“ Nedá se nic dělat. Svět se pootočil. Budeme se muset obejít bez krámu. Akorát teda nevím, kam teď budeme chodit pro fenomenální teplou davelskou sekanou, jejíž vůní s oblibou s Tondou zamořujeme náš openspace v práci.
Naposledy bylo otevřeno v pondělí 14. září. Vykoupilo se skoro všechno, snad jen kromě plechovek kachní krve. Sešla se spousta lidí. Ale přece jen zbylo ještě pár piv a ze zdi ještě něco vína načepovat půjde. Takže definitivně poslední kapku v krámě vypijeme v úterý 29. září večer. Tak doražte.
Fotky z posledního nákupu jsou tady: https://www.flickr.com/photos/mikina14/albums/72157658259244028
text a fotky Ondra Mika
Žádné komentáře:
Okomentovat