TELČSKO DO KOPCE

Česká televize v jednom z mnoha svých cestovatelských cyklů - nazvaném příznačně a krutě beatnicky Na cestě - ukazovala Telčsko. Náhodou jsem to viděl a dost mě to popudilo. Nejenže to bylo nudné jak učebnice vlastivědy a zaměnitelné se všemi ostatními takovými pořady (kromě Výletníků, kteří se liší tím, že jsou navíc ještě bezostyšně trapní a debilní), navíc to tam tak vůbec nevypadalo.

Na cestě jsme tam byli ještě před pár dny a rajzování Bartošky s Proenzi Donutilem (oni tam navíc ani nejsou, oni to jen čtou!) to naše připomínalo vlastně jen tou Telčí. Zatímco oni viděli nudného kováře, řezbáře betlémů vybaveného motorovkou a masopust s esenbákem v čepici a Bartoška žvatlal o golfu, my jsme jezdili furt do kopce, poznávali jsme neexistující hrady a ochutnávali tamní speciality. A kocour zlomil srdce jedné dívce.

Ta Telč leží přesně na půli cesty mezi Prahou a Vídní, ale hlavně téměř na konci cesty mezi Prahou a statkem v Borovné, kde jsme bydleli. Na cestě vrzala kola na střeše a kocour vstupoval do řízení.

Foukalo, když se hrbolatá dálnice změnila ve vlnitou asfaltku a nakonec jakousi cyklostezku, trochu jsme bloudili. Vinula se kolem masokombinátu v Krahulčí, což je takový průmyslový řbitov zviřátek. Traduje se, že někde za masokombinátem je v lesích ještě jeden skrytý masokombinát, kde se někdy dějí moc podivné věci. To místo má temnou moc, která prý nyní nabývá na síle. Bartoškovi hrůzou spadly brýle do očí. Donutila píchlo v koleni a přistihl se, že se těší, jak to bude někomu vyprávět.

Pak se statek objevil, čtvercový dvůr hned u rybníka. Pronajali jsme si krásný velký pokoj s klenbou a francouzským oknem s výhledem do kraje. A televizí, když se tím přesytíte. Všude je spousta zvířat, bez zdráhání lezou až do pokoje. Dva stejní psi oba přezdívaní Tesák, koťata Bábovka a Zrzavý a bílá kočičí dorostenka Sváťa (ta jediná se tak opravdu jmenovala). Do ní se náš poněkud vykastrovaný Pepan až po uši zamiloval a prožil s ní krátký platonicky pedofilní románek. Od dávného vztahu s kocourem Pepínem nic podobného nezažil. Cestou za ní si při skoku z okna do přírody plnoštíhlý Romeo dokonce pochroumal kotník a chvíli ostentativně kulhal.

Lidé jsou tu milí a pohostinní, ale i to má své meze. "Můžete tu klidně grilovat s námi... když si něco koupíte a donesete. Jestli chcete zase někdy přijet, zavolejte, a když bude zrovna náhodou volno, můžete." Žádná zbytečná podbízivost. Aby ne, mají tam plno. A není divu.

Telč je nádherná, zvlášť když v malebném centru nejsou historické trhy se stánky se středověkým fast foodem trdelníkem a takovými těmi hnusnými celofánovými balónky. Nejsem moc rebel, dám si langoše, kterým by se dal klidně i namazat řetěz.

Před přívalovým deštěm se schováme do vinné garáže, která má po stěnách nalepenou tapetu s kameny imitující renesanční sklepení. Velká garážnice nám spiklenecky poví, která ze stáčených vín jsou hnusná - její kolegyně tomu totiž vůbec nerozumí. Abychom se nenapálili. To naše je dobré. Pak přeci jen trošku zmokneme a Marušce se nádherně obtiskne vlhké sedlo na světlé kraťasy. Svérázná prodavačka v Jednotě to vidí stejně. "Ta vaše přítelkyně, nebo co to je, má dobrou prdel. Hej vy, máte dobrou prdel!"

Další den jedeme na pořádnější výlet. Asfaltová trasa s magickým číslem 5024 je pestrá a zajímavá a zvlášť jednomu z populárních herců by pohyb prospěl. Pohyb, to jsou kopce. Ujedeme přes padesát. Obědváme před klášterem v Nové Říši, na který ČT zapomněla.

Gastronomicky je však celá výprava pohromou. Není hospoda, kde by nás něco nenaštvalo. Pizzerii Italia v Telči, kde mají ještě troufale pověšenou mapu té nic netušící země na zdi, jsem ze soutěže rovnou vyloučil. To byl konzervově kečupový hnus. Jinak vesměs smažáky a retardovaná obsluha bez zájmu.


Maruška nemá ráda kopce, bloudění a když jedeme po louce nebo po okraji pole. A když ji při tom fotím. Ironií osudu je na našem posledním výletě všeho dosti. Nečekal jsem totiž, že bude koupací rybník sedm set metrů nad mořem - tedy na kopci. A přísahal bych, že jsem na mapě na fotce skutečně viděl věž toho hradu, který už pět set let nestojí.

"Máte naozaj meškanie," vysmála se členka party jiných výletníků mému rozčarování. A poprosila nás o skupinovou fotku. S údajnou hradní zdí. Tedy s tím, co z ní zbylo. Já tak pohotový nebyl, takže máme jen šutry, bez nás. Hledaná voda byla průzračná, vyjeli jsme skoro až na Javořici. Pak jsem píchnul a opodál zaokrouhlil 2 tisíce kilometrů na kole GT. Chleba ale levnější nebude.

Stopáž našeho výletu se nachýlila den před mou operací. Ve strašlivém vedru jsme v lese našli pár seschlých hub, které místní nechali coby milodar Pražákům. A vyrazili jsme domů.

Pepan to chvíli musel zpracovávat, ale někde u Jihlavy se odláskoval. Zbyly mu jen vzpomínky a možná blechy. "Stejně ještě neměla občanku a byla taková neduživá," mávl packou a rozvalil se řidičovi na klín. "Ale až trochu vyroste...," přemítal. My se tam někdy určitě vrátíme, neboj.

text, fotky a screen Řízek

V PAVILONU A1

Na klinice na Malvazinkach existuje ponekud nadstandardni oddeleni A1, patrne pojmenovane po proslule rakouske dalnici. Cele je ladene do cervena. Na chodbe se prsi kratke vzkazy a podepsane fotografie od zazracne uzdravenych, vesmes vehlasnych sportovcu, pocinaje Cechem, Kaberlem a Rosickym, kterym tu patrne ortopedi zachranovali kariery. Mezi nimi visi basketbalista, lyzar, tenista a bojovnik Klaus - vida ho, ten si troufl dokonce na delsi dopis. Docela dobra particka celebrit.

Za komancu se tu mozna nekde pobliz lezeli exponenti a pohlavari. O jejich diky uz patrne nikdo nestoji, anebo je maji nekde v archivu. A ted se tu valim ja. Asi taky nic psat nebudu, staci fotka na zdi. Nebo jeste uvidim.

Proc jsem tady? V pomerne citelne priplatkovem pokoji (abych byl konkretni, 460,- za nocleh, ale s nemocnicni "plnou penzi" a s celou radou narkotik v cene) s wifi, placatou televizi a vyhledem na statny smrk a vetsi cast Smichova, zahalenou ted kupodivu do mlhy?

Ja ti nevim, vlastne jsem si nemohl vybirat, nic jineho nez nadstandard tu neni. Ani jsem nemohl kecat do toho, kterou slachu mi z otloukanka kotniku seberou, aby ji pridelali misto pretrzeneho vazu opodal. Uz tam pry neni kde brat - a jestli to znovu prervu, implantuji mi tam pry kus mrtvoly. Brr.

Akce kotnik probehla vcera a nadstandardni doktor priznal, ze vzhledem k vyse nastinenemu stavu te vybombardovane nohy musel krapet improvizovat. Ale ze to i tak asi bude fungovat. Predstavuji si, jak neco podobneho rikal Rosickemu. Nebo jeho agentovi, jestli tyhle veci taky resi. Jak spolu s celebritou hned zacali vahat, jestli jim tu dekovnou fotku vubec podepise. Nakonec to podskrabl, a jeho kariera byla zachranena. Nebo ne? Obcas jeste hraje, ne?

Jinak prezidenta jsem tu dokonce videl. Ne ted, ale pred tremi roky, kdyz jsem tu - jeste jako nula - pobyval o patro niz na podradnem oddeleni B. Prezident s novou kycli krizoval bazenem, dokonce jsme sdileli stejnou fyzioterapeutku, ta mu ze brehu ukazovala, jak ma spravne drzet takovy barevny plovak. A z meho tehdejsiho pokoje jsme se potom pokouseli praktikou vyfotit spionazni snimky Livie, kterak za nim s kytici prijela audinou, ktera nedrnca.

Co moje kariera? Jsem si skoro jisty, ze ta bowlingova a novinarska se zachranit podari. Jestli ten zbytek, to je ve hvezdach. Ted se soustredim hlavne na navstevy. Vcera tu byla Maruska, dnes se tesim na Vaclava. Za chvili ma prijit. Misto kytice mi asi priveze banany a porno, coz uz je takova nase tradice. A kdyz to pujde dobre, ve ctvrtek me pusti zpet do standardni reality.

mobilni text a foto Rizek

LITVÍNOVSKÁ BESTIE V NEJLEPŠÍ FORMĚ

Kvalita koncertů Xaviera Baumaxy je podobně nevyzpytatelná jako střízlivost Ivety Bartošové, a tak jsme si od jeho srpnového vystoupení na Střeláku radši moc neslibovali. Ovšem tentokrát nás tenhle neomalený burák od Litvínova překvapil. Hrál téměř dvě hodiny, stačil obstojně urazit Japonce pod pódiem a info pro dámy: neskutečně zhubnul.

Střelecký ostrov by se klidně mohl jmenovat Počůraná hrouda. Já, Lukáš, Milan s Terkou a Forejt jsme si krátce před osmou způsobně stoupli do fronty, která se vlnila kolem těch čichově nejintenzivnějších zákoutí.

Jsme ale chytří a lístky jsme si koupili předem, a tak jsme se po jednom vyvolání biletáře stali VIP a zbytek té lůzy jsme předběhli. Po našich necelých dvou pívácích se Mistr objevil na pódiu s formací Hněddé smyčce a spustil svoje vrzání. Po první písničce bylo jasné, že promile alkoholu v Lubomírově krvi jsou rozhodně menší, než tomu bylo na rozpačitém koncertě v Lounech.

Xavier hrál i zpíval čím dál lépe, urazil tradičně Havla a improvizovaně i skupinku Japonců pod pódiem, když zhodnotil jejich foťáky a následně se pustil i do neotřelé geopolitické analýzy situace ve Fukušimě. Tomio Okamura by z takového PR pro Česko jásal.

Nás naštěstí neurazil, i když Péťa se cítil dotčený písní Nazijazz, která haní jeho oblíbeného umělce Hrušínského, ale i tak se to panu učiteli docela líbilo. Nejvíc se to líbilo mně, protože mám pro Lubomíra Tichého velkou slabost a odpustím mu kdejaký hřích (až na jedno velké tajemství).

Justin Bieber má patnáctky, Xavier Baumaxa mě… a kytaristu Hněddých smyčců. Právě tenhle přízrak nám koncert trochu kazil. Nejenže mi lezl do zelí a neustále si s Lubomírem plácal, ale navíc vypadal jak zarostlejší Franta (považte, že to už je umění) na tripu. Při hraní se tak podivně kýval a nám se prostě nelíbil.

Pak tenhle podivín naštěstí někam zmizel a Xavier zodpovědně dotáhl koncert až do prvních minut policejní hodiny. Za námi přišel strejda Ondřej, který úsilí svého vrstevníka pozoroval z povzdálí. „Tuto píseň jsme věnovali všem pracovníkům léčeben dlouhodobě nemocných,“ rozloučil se s námi Baumaxa po pětiminutovém opakování věty Utři si tu prdel sama, nebo ti ji utřu já.

K nám v tu chvíli zavanul odér z Toi Toi, a tak jsme radši rychle opustili Střelák a šli ještě na pivo, beton a tlačenku na Kampu. A když jsme před půlnocí přecházeli most k Národnímu divadlu, zahlédla jsem otevřené Mistrovo auto, na chvíli se zastavila a pak si řekla, že se třeba osmělím příště, protože znát Xaviera na jevišti je zatím pořád lepší, než si plácnout s tím tělnatým nevěrným notorikem z Litvínova.

text Maruška, mobilní fotky Řízek

ŠÉF NA PLECHU

Láska neprochází žaludkem. Ta naše v něm naopak ulpívá a usazuje se v přilehlých oblastech; jak si jinak vysvětlit mé soustavné zakulacování? Vaříme a pečeme rádi - a zdokonalujeme se. Dnes švestkový koláč s jogurtem. Jako od maminky, ale ve skutečnosti od nás.

Zajedeme na chalupu pro domácí švestky. Jsou obrovské, šťavnaté a voňavé. Červivá byla jen jedna, takovou je lepší vyřadit.

Blízkou prodejnu napadli Šmoulové, je to odporné, čumí snad i z mrazicích boxů. (Přirozeně, nemám rád Šmouly!) Koupíme jen dva bílé jogurty a vajíčka, jinak asi všechno máme a padáme pryč ze šmoulí vesničky.

Přísady do těsta odměřujeme v kouzelné plastové nádobce, kterou jsme před časem pořídili na trhu v Uhlířských Janovicích za 19 korun. Jsou na ní totiž rysky, které absolutně neodpovídají realitě - když do ní ušmoulíte (údajně) půllitr mléka, z láhve ubude jen necelá třetina. A to se vyplatí!

To byl jen příklad, mléko vůbec potřebovat nebudeme! Do mísy nalijeme oba nízkotučné bílé jogurty prestižní značky Albert, "odměříme" asi 180 gramů polohrubé mouky (borci prý míchají hrubou a hladkou, ale to mi přišlo trochu zbytečné, hlavně hrubou nemáme), k tomu sto gramů cukru, kypřicí prášek, vanilkovej cukr a dvě vejce. Přidáme pět lžic oleje, klidně i víc (jak říká otec známého televizního kuchaře: Prdel si to přebere).

Na tomto místě by šéf patrně neváhal připomenout, jak je potřeba mít čerstvé a domácí suroviny, ne ty blafy z Alberta. Takže fajnšmekři ať nejprve zasadí švestku a cukrovou řepu, po sklizni umelou mouku a z nadojeného mléka vytvoří bílý jogurt. A ten rozdíl určitě poznají.

My ostatní zapojíme šlehač do zásuvky, nasadíme odpovídající nástavce a šleháme. Pokud máte po ruce otroka, může zatím rozkrájet obří švestky na čtvrtiny. Když ne, tak to musíte udělat sami.

Ještě uděláme drobenku z másla, cukru a mouky; toho másla tam prokrista nedávejte moc, protože pak musíte jako já pořád něco přisypávat, aby se z patlánky ta drobenka skutečně stala.

Přítelkyně Maruška vymaže plech a posype ho bílým práškem, asi moukou. Nalijeme tam těsto, a obezřetně na jeho vrstvu klademe lahodné švestky slupkou dolů. Hmota se poněkud propadá pod tou tíhou. Ale nenechme se zmást, ono to určitě ještě vyskočí.

Zavřeme plech do trouby a pečeme asi na dvě stě, dokud to nezhnědne. Nemá cenu čekat, dokud to nevyskočí, protože to nevyskočí.

Ale až to trochu vystydne, bude to dost dobré. O jogurtovém těstu se nedá rozhodně říct, že by bylo suché, ba naopak, spíš se trochu blemcá. Nakyslé šťavnaté švestky spolu se sladkou drobenkou rozehrají nezapomenutelný duet dvou dočista protikladných živlů, jako onehdá Aťka Janoušková s Landou. Pochutnáte si.

"Je to moc dobré, povedlo se vám to. Ale je znát, že vám s tím pomáhala žena," zasní se při ochutnávce kolega z práce, pan Josef. A má pravdu.

text a fotky Řízek

CHOVATELSKO-TRENÉRSKÝ ÚSPĚCH

Vy všichni, kteří jste kdy podceňovali inteligenci a talent našeho domácího zvířete, byste se mu teď měli omluvit. Hned! Kocour se totiž před několika dny naučil celkem obstojně aportovat. A to málokdo umí.

Má to samozřejmě, jak to tak bývá, několik nepodstatných háčků, ale ty teď nechme stranou. Pravdou bezesporu je, že tímhle boříme zažité konvence (pes chytrej, kočka blbá), a že tedy Pepan je jakýsi kočkopes.

Pepanův aportovací talent zůstal utajen do jednoho nedávného večera, kdy jej zaujala Maruščina vlasová gumička. Fascinovala jej natolik, že s ní začal bojovat, přenášel ji z místa na místo a popostrkoval tlapkami po dlaždičkách ve velkém tempu - přičemž tropil celou řadu srandovních kousků.

Popíjeli jsme dobré víno značky Mazec a střídavě pozorovali v televizi charismatického Bourna a srandovního kocoura, jak se perou s přesilou. Tu mě napadlo, že zvířeti gumičku seberu a hodím do vzdálenosti tří metrů, tedy na opačný konec bytu.

K mému překvapení kocour nejenže odběhl a gumičku suverénně ulovil, ale s kořistí se dokonce vrátil zpět a nenuceně ji pohodil k mým nohám, jako by se vůbec nic divného nedělo a jako by to dělal každý večer, když se u televize nudí a druhá večeře je ještě daleko.

Pokus jsme samozřejmě opakovali a Bourne šel chudák stranou. Zvíře bylo k neutahání a střídavě pohazovalo trofej k mým a k Maruščiným nohám.

Forma mu vydržela i do dalšího dne. Tam se však objevily ty drobné nedostatky, které se však možná časem vypilují - takže ten, kdo nechce přijít o iluze, ať následující dva odstavce přeskočí.

Pepan je totiž dost roztěkaný, takže když zaslechne jakýkoli šramot zvenčí, zapomíná, že je ve výcviku, a ztrácí o kořist zájem. Rovněž z nějakého důvodu občas zahodí gumičku jen tak na půl cesty a jde od toho. Vše se také zatím odehrává jen na ploše bytu, do přírody jsme si ještě netroufli, nemá ji moc rád.

A teď se dostáváme k největšímu háčku a možná i k tajemství celého divu: Pepanovi je nejspíš jedno, kdo a odkud gumičku hází. Pokud cestou neselže, odnese ji pokaždé do těsného okruhu oblíbeného křesla v obýváku, a je mu jedno, že tam nikdo třeba zrovna nesedí.

Na závěr musím bohužel oznámit, že výcvik kocourových agility byl dočasně přerušen, neboť chovanec včera v nestřeženém okamžiku sežvejkal většinu z aportovací gumičky.

Případní ochránci zvířat budiž ujištěni, že podobnou věc nepozřel poprvé (stužka, podprsenka) a že to jeho útrobám a trávení příliš nevadí - zvlášť vzhledem k tomu, že jsem mu kovovou část na poslední chvíli vyrval z tlamičky.

text, fotky a home video Řízek

VLTAVA S BUBLINKAMI

Každý rok probíhá v Praze festival Prague Proms. Není to žádné Mighty Sounds ani Rock for People, ale především klasika. Protože pořadatelé vědí, že dvě stě let staré fláky netáhnou úplně všechny, zařazují do programu i takzvanou jazzovou sekci. A tím se konečně prokousáváme k tomu, že letos byla ozdobou tohoto moderního chlívečku i kultovní sestava Vltava, kterou jsme prostě nemohli zmeškat.

Z letních festivalů a malých klubů však pro tuto příležitost známý boyband vyrostl, a tak na nás z lístku koukalo: Misto konání - Mercedes Benz Forum. "To je jako kde?" ptal se Lukáš nedůvěřivě. Odsekla jsem mu přesvědčivě, že to přece s jeho GPSkou najdeme. To ho asi uklidnilo a otcovsky mi poradil, ať netahám moc věcí, že půjdeme do kotle.

A tak jsme se vydali směr Chodov, chvíli jsme bloudili, až jsme spatřili parkoviště plné mercedesů nejrůznějších barev, cen a karosérií. Tušili jsme, že přihořívá. Prosklenná budova připomínala takové ty "hóch kancly" plné důležitých kravaťáků.

Trochu nejistě jsme vstoupili dovnitř, kde se mezi prvotřídními modely německých bouráků skvělo minipódium a desítky malých židliček. A všude byla spousta manažerů a jejich zelených vdoviček, kteří si nás měřili zvědavými pohledy.

Jak sloni v porcelánu jsme se radši vydali do toho "kotle" a sedli si za postarší pár do druhé řady. Dáma měla perlové náušnice a kostým od Versaceho. Já měla kecky za tři stovky a taštičku Skyline. Svůj doprovod jsem proto poslala pro skleničku sektu, aby se síly trochu vyrovnaly.

Vltava začala hrát na čas a Robert Nebřenský byl jako vždy okouzlující. To si ale asi nemysleli naši movitější kamarádi z první řady. Pán si sice chvíli podupával do rytmu, ale po prvním songu se i s kostýmkem Versace vymotávali směrem k východu.

Stejnou cestou jsme zmizeli i my, ale až za hodinu a půl po povedeném koncertu. S sebou jsme si vzali katalog automobilky na křídovém papíře; skončil na prestižní hromadě časopisů na záchodě. Nastoupili jsme do našeho mercedesu Škoda a odjeli jsme směr luxusní loft 2+1 za naším exotickým černým panterem ze Žižkova.

text Maruška, fotky Řízek

TOTÁLNÍ VÝRON!

Člověk nemusí být bůhvíjaký latiník, nebo dokonce doktor, aby pochopil, že sousloví totální ruptura značí průser. V mém případě se dá konkrétně směle hovořit o přetrženém vazu na zevní straně kotníku. Zajímavé na tom je, že jsem si to vlastně diagnostikoval - s využitím moderních zobrazovacích metod a erudovaných známých - téměř sám.

Když jsem se tu někdy v květnu nadšeně rozplýval o tom, jak je krásné běhat, potit se a funět, netušil jsem, že moje nová vášeň brzo vezme za své. Jednoho červnového rána jsem vyrazil do Krčáku na obvyklé desetikilometrové kolečko, jenže těsně před koncem - najednou výron a pád po hubě do jehličí. A taky hledání klíčů od auta, které jsem v panice zahodil do křoví.

Pár dní potom jsme jeli do Londýna, už s ortrézou a berlemi. A pak na tábor, už jen s ortézou. Když se střihem přeneseme o pár výronů a návštěv na ortopedii, třímal jsem o měsíc později výsledek vyšetření na magnetické rezonanci, abych zjistil, co že jsem si to při tom nezdařeném výběhu všechno počochnil.

Přiznám se, byl jsem z těch latinských šifer nejprve trochu jelen. Že totální ruptura musí být něco brutálně a dočista přetrženého, jsem však poznal sám a Google to jen potvrdil. Zbytek poradili kamarádi s aspoň trochou lékařského vzdělání.

Je totiž doba dovolených, opravdoví doktoři se bezostyšně válejí na plážích a na ruptury nemají čas. Až se vrátí do práce, seznají, že mám přetržený vaz, zánět šlach, artrózu a hypochondrii - a to už já všechno vím, takže mám náskok.

Až pan doktor s profesionálně zachmuřeným výrazem prohlásí: "Budeme to muset otevřít a dát to do pořádku. Ale zvládneme to, nemějte strach," nebudu mít strach, protože už si to několik dní představuji, a kdyby to šlo, už bych dávno sám sebe odoperoval a zahájil rekonvalescenci.

Jenže ono to nějak nejde. Nezbývá tedy než se obalit trpělivostí a sádlem a čekat, až se opálení ortopedi pustí do díla.

text a repro Řízek